Moment a ironie života

Moment a ironie života

“Myslím, že..” Všude poletovi ptáci. Racci. “..je to tu opravdu krásné. Možná až tak krásné, že se mi ani nechce brečet.” Stydlivě se usmála, když ji jedna malinká slzička sklouzla z tváře do vysoké trávy. “Co se ti tady líbí?” Vítr začal foukat silněji. Mezi stovkami lidí, sedících na kopci, si prorážel cestu a při každém obratu nabíral na rychlosti. Za celý den se však nestalo, že by jeho rychlost někomu mohla přijít na obtíž. Nevanul ani studeným větrem. Byl to takový ten skoro podzimní vánek. (Možná trošku prudší). “Ani nevím…” Pronesla se slzy od smíchu, nebo pláče, a jakoby chtěla ještě něco dodat, jenže její vlastní dojetí z celé téhle chvíle, z přítomného momentu, to nedovolilo. “...Možná jen to slunce. Ale je krásné, no ne?” A neznámé opět spadla slzička. Tentokrát si toho všiml i Henry, tak sklopil kameru z dívčina obličeje politého sluncem, na roztříštěnou kapku slzy na stonku tmavé trávy. “Stíníš si vlastní nohou.” Řekl jsem mu klidně a on se na mě téměř okamžitě zahleděl nechápavě překvapivým pohledem, jako bych nebyl schopen ihned pochopit, co se mu právě kuje na mysli. “Vím co dělám, jo?” “A víš to určitě?” “Tak schválně, zahoď alespoň na chvíli ten blok a pojď se podívat. Vidíš...” Ukázal nějakým zvláštním a nikým neschváleným gestem na prostor kolem kamery, tmavé trávy ve stínu a postupně mizejících útržků slzy. “...jakmile si udělám ten stín, kameru sundám ze stativu, položím ji do trávy a pokusím se zachytit, jak je má noha hora, zpoza které vychází slunce, a útržky slzy jsou posledními zbytkami rosy, čekající na spalující žár, bude to vypadat asi...” Cvak! “...takhle!” Naklonil jsem se ještě víc, abych spatřil výsledek jeho uvážení, a žasnul jsem. Něco tak nádherného! Páni! Rád bych se vám tu krásu pokusil popsat jak nejlépe bych dovedl, ale ať už bych ji popsal sebelíp, jenom bych ji zostudil. Ukázal jsem Henrymu zřetelnější gesto, abych uznal jeho talent a pak jsem do něj kopl, aby zase zabral tu dívku. Pousmál jsem se. Nad kouzlem tohohle okamžiku. Pak jsem spatřil usmívající se Marii. Koukala se mi do očí, jaky by v nich něco viděla. Naivka. Pomyslel jsem si a pousmál se ještě o něco víc. “Ta holka má talent.” Pronesla jak si ke mě sedala. “Myslíš?” “Jo, podle mě je to ta pravá.” “Jo ty mluvíš o Rebece, myslel jsem že o té uslzené blondýně.” Koukla na mě dojatým úsměvem a padla mi ramenem do klína. “Je to hrozný že? Máme spolu poslední den a ani čas na sebe nemáme.” Znovu se pousmála, a to i přesto, že slova z ní vyšly skoro s pláčem. “Alespoň nad námi můžeme celý den přemýšlet.” “To můžeme. Už musím jít, zbývá nám ještě tak deset rozhovorů.” “Tak to bys měla jít.” “To měla.” Přisvědčila a po malé chvilce odešla. A s ní i vítr. Tak jsem se ho pokusil následovat, dohnat ho, polapit. A poděkovat mu. A taky mu vynadat. O něco ho poprosit. A svěřit to nejhlubší tajemství. Ale nechytil jsem ho. “Je to tak hezkí vás s Marií sledovat, vypadáte si tak oddaně.” “Pro tebe ještě taky není pozdě Bek. Co třeba takový Henry, hmm? Něco jako statistika mi říká, že by to s tebou na těch pár posledních hodin nějak zkousnul.” Vyhrkla smíchem, trochu i zlostí, a něžně mě uhodila do ramene. “Jdi někam.” Ozvalo se na vlně přátelského smíchu. “Spíš mi řekni.. Co sakra plánuješ?” “Opravdu je to tak očividné?” “Pro ostatní ne.” Daroval jsem jí pohled, který vyjádřil víc, než by slova kdy mohla. Lidé kolem nás chodili, spali, sedali si a znovu vstávali. A my se mezi nimi procházeli, jako by tam nebyli. Občas jsme zkřížili cestu větru, ale zrovna teď si myslím, že mu to nevadilo. A kdyby mu to přece jen bylo nepříjemné, řekl by něco? Čas plynul stejně rychle, jako kvetly nové vzpomínky. Pomalu, ale nepřetržitě. Beka sem tam něco pronesla, více se však zaobírala okolím, než mou přítomností. Párkrát jsem ji přistihl, jak vůbec nevnímá to, co jí povídám. “Jo, asi máš pravdu.” Bylo její odpověď na všechno, čemu nechtěla věnovat pozornost. Hlavou se jí nejspíš honily myšlenky na ten dokument, na rozdělanou práci, možná na Henryho, nebo na dalších milion věcí, o kterých by mohla přemýšlet. V samotném závěru na tom asi nesejde. Teď už sejde jen na tom, jak to řeknu Marii. Po, dalo by se říct, promlčené hodině, jsme se rozešli. Ona šla pracovat na dokumentu a já najít Marii. Mezi tak velkou spoustou lidí se hledá obtížně. Křik, smích nebo okolní pláč vám práci nezlehčují, avšak i v tom vidím jistou krásu. Krásu různorodosti, krásu lidstí a člověka. Koukám na ty tváře, každá je jiná a v podstatě stejná. Všichni mají nos a oči a pusu a alespoň jedno ucho a slunce tohle všechno pokrývá svým světlem. Vlastně ne. Zrovna dnes mám pocit, že jeho paprsky nepřináší jen teplo a svit, jakoby skrze ně dopadalo tady na tu šikmou stráň ještě něco důležitějšího. Nevím co. Asi to bude nadlidská představa, a v takovém případě postrádá racionální smysl se jí zaobírat. “Kdes byl?” “Tady. Už to máte?” “No, skoro, zbývá ještě poslední rozhovor a o zbytek se postará Henry.” Víc slov třeba nebylo, usmál jsem se, chytil ji kolem ramen a společně jsme se vydali na cestu najít posledního kandidáta. “Myslíš, že to někdy někdo uvidí?” Zeptal jsem se jí zahleděn do země. “Nevím, asi ne. Přecejen, jakpak by kdo mohl, po dnešním večeru. Myslíš, že je to úplný konec, jakože úplně nejposlednější, jakože potom už bude jen velké nic? Navždy?” “Nevím. Možná. Vlastně je to pravděpodobné.” “Hm, i tak jsem asi ráda, že to děláme. Víš možná se ten záznam nějak uchová a pak ho najde nějaký ufo.” Smáli jsme se, i když jsme oba moc dobře věděli, jak byl tenhle vtip dětinský. Já se smál jak ze zdvořilosti a lásce k ní, tak pro udržení příjemné chvíle. A ona? Ona ten smích asi jen potřebovala. “Héj Bek! Támhle jsou?” Za okamžik mě už Henry plácal po rameni s tím, že nám musí sdělit jeho nápad. Myslel si, že nejlepší rozhovor na zakončení dokumentu bude rozhovor samotné režisérky. “Já ti nevím Henry, víš že se mi v tom účinkovat nechce, copak se snad autor někdy sám zmiňuje v knize?” “Když píše autobiograf...” Dodal jsem a uznal Henryho nápad za skvělý. Vše se dalo do příprav. Kamera, Beka s mikrofonem, hledání ideálního místa a náš host. Chvíli jsem seděl v trávě a pak mě napadlo zeptat se Beky, jestli bych rozhovor nemohl vést já. Beka byla pro. Sama toho měla už dost a nevadilo to ani Marii. (PS: nikdy jsem nic podobného nedělal). A v katastrofu jsem nedoufal. Za chvíli se zdálo být vše perfektní. Dokonce i nebe jakoby přizpůsobili svůj svit a Henry tak ani nemusel používat clonu. Marii jsem řekl, aby se posadila. V trávě si udělala pohodlí a kývla na mě a Henryho, že je připravená. Henry dal signál, že točí. Já tam ale jen seděl a koukal na ni. Jak ona kouká na mě. A čeká. Čeká na otázku, aby na ni mohla odpovědět. Pozvedl jsem svůj zrak na hejno racků, kteří nad námi právě proletěli. Na malou chvíli, přísahám, jsem pocítil dotek jejich svobody. Divokého života. A nespoutanosti. Pak jsem zatvrdnul. Zrak mi spadl opět na ní a pak ještě hluboko pod ní. “Henry.” “Jo?” “Vypni tu kameru.” Klidněji pronesenou větu ode mne snad nikdy nikdo neslyšel. “Cože? Proč?” “Prostě ji vypni.” Vypnul ji. “Marie?” “Ano?” “Vezmeš si mě?” A pak se čas zastavil. Ale né kvůli stresu, napětí, nedočkavosti, nebo nervozity. Jako by se zastavil pro všechny. Na chvíli. Stop. Pak se rozběhl. “Vezmu si tě.” A pak narazil do Měsíce asteroid. A my všichni zemřeli.