Prsten Karla IV

Jmenoval se Evelína a byl to jeden z prstenů, které roku 1341 nechal vyrobit Karel IV u pražského zlatníka k osobním příležitostným potřebám. Byl celý zlatý, s velkým červeným rubínem. Na okrajích se kroutily lístečky, které držely kámen. Pokud se mi doneslo, tak všechny ostatní prsteny stejné série se do dnešní doby nedochovaly.

Zlatník Valentýn bydlel na hlavní třídě. Před několika lety si vzal mladou krásnou dceru majitele několika nemovitostí v centru Prahy, pannu Sabinu. Doufal, že mu budoucí tchán poskytne jeden dům v centru města, aby v něm mohl provozovat svou zlatnickou živnost. Tchán byl však příliš lakomý a nehodlal Valentýnovi dát k dispozici žádný obchod na výhodném místě. Znechucený zlatník se nakonec zadlužil a odkoupil dům po jedné bohaté vdově. Svou ženu začal brát jako přítěž a čím dál víc ji nenáviděl. Každý večer uléhal do lože vzteklý a po vykonání manželských povinností se opil. S železnou pravidelností ženu poté zbil. Sabina se svěřila o svém trápení mladší sestře Luise, která jim ale jejich majetek záviděla, protože se provdala za chudšího řemeslníka. Poradila Sabině, aby všechnu lihovinu, kterou najde, nalila do kanálu. Sabina nelenila a vše provedla tak, jak jí sestra řekla. Luisa počkala, až její sestra odejde z domu a lihoviny v kanálu zapálila. O střechu nad hlavou přišlo při požáru asi deset obyvatel staré Prahy, neboť byl zničen nejen dům zlatníka, ale i další dvě budovy. Sestra Sabiny nestačila po svém podlém činu utéct a upekla se v hořícím domě. Luisa, s pocitem provinění si podřezala žíly a nešťastného zlatníka dal jeho tchán ubodat nájemnými vrahy.

Zdá se vám jméno Evelína pro prsten podivné? Je to tím, že panovník Karel toužil obdarovat jakousi šlechtičnu stejného jména. Poslal krabici s dopisem a prstenem do germánské Mohuče své milované. O slečně Evelíně nikdo nikdy neslyšel, jelikož lásky mocných bývají často utajené.
Prsten Evelína nebyl však nikdy doručen. Králův posel byl na cestě v oblasti Spessartu přepaden bandity a Evelínu vlastnil poté pět let loupežník Schwarz Reiner, zvaný Krutý Kabát. Nosil totiž po celý rok těžký kabát, pod který schovával nejen všechny své lupy, ale i zbraně, jídlo a hlavně špínu. Kabát se nemyl a jeho upachtěné ruce věčně čpěly krví. Nebylo dne, aby někoho neoloupil, nebo při vidině dobrého lupu i nezabil.
V roce 1347 byl Krutý Kabát zajat a odsouzen k trestu odnětí obou paží. Když exekuci na nádvoří provedli, bezruký Kabát prosil, aby ho raději zabili a sprostými výroky urážel panstvo. Za tyto urážky dostal další trest a bezrukého loupežníka pověsili v kleci před branami města na výstrahu ostatním. V tlačenici přihlížejících se pod popraviště připlazil malý chlapec a z ruky, která se válela pod špalkem, sundal nepozorovaně Evelínu.
Loupežník Krutý Kabát zatím visel v sedmimetrové výšce, aby mu nikdo nemohl podat ani doušek vody. Za pár týdnů se v kleci choulila jen hromada kostí a špinavý kabát.

Onen malý sirotek se jmenoval Christian. Otec mu zahynul při jakési potyčce a matka zemřela na mor. Christian byl velmi nadaný. Překrásně maloval a ze starého padlého dubu si pro radost vyřezal ozdobnou lavičku. Páter z Neumünsterské univerzity přislíbil, že jej vezme na podzim na studia, ale do té doby se musel Christian potloukat po ulici a žebráním, či krádežemi si vylepšovat těžký úděl sirotka.
Hrabě Herzal z Aschafenburgu jel okolo potoka, kde stála vyřezaná lavička. Zrovna si tu Christian prohlížel uloupený prsten. Hrabě se zeptal, kdo tu lavičku zhotovil. Když zjistil, že je to práce malého chlapce, nabídl mu práci na svém zámku. Christian nabídku přijal s tím, že na podzim půjde na Neumünsterskou univerzitu. Za několik týdnů si Christiana považovalo celé osazenstvo zámku lokaji počínaje a hraběcí rodinou konče. Christian vyřezával, maloval, tesal do dřeva i kamene. Do podzimu udělal z hraběcího sídla umělecký areál. V zahradě stála jeho dřevěná panenka Marie a dokonce opravil poškozené, ručně vyřezávané zábradlí na schodišti. Když měl nastoupit do školy, chtěl si za prsten zakoupit nové oblečení. Nabídl svému kumpánovi z dob dřívějších prsten k prodeji.
Zlodějíčkův kumpán pak hodlal vyměnit Evelínu za sumu poněkud vyšší s radním města Wűrzburg, panem Helmutem von Hannau, který však uvěznil špinavce a obvinil ho z krádeže. Prsten si samozřejmě ponechal jako předmět doličný a posléze jej z městské kasy tajně odnesl do svého domu. Christian se svých zlatých za prsten nikdy nedočkal, zemřel však ve věku šedesáti let, jako bohatý vážený umělecký dřevořezbář. Zanechal za sebou věhlasné dílo a spoustu dobře zajištěných dětí. Mimoto i dobře vedenou řezbářskou školu.

U radního Helmuta pobyl šperk jen krátkou dobu. Často ho ukazoval bohatým ženám, kterým nabízel věčnou oddanost. Nakonec jedna nepříliš krásná, vlastně hodně ošklivá vdova, statkářka Uršula neodmítla jeho nabídku a přijala Evelínu jako závdavek k sňatku. Byla nesmírně bohatá. Prsten byl radního jediná cennost, neboť všechno své ostatní bohatství prohrál v kartách. Statkářka počítala, že jí post radního zvýší reputaci a majetek pana manžela jí příliš netrápil. Hlavní bylo, že se stala paní radovou. Hned po svatbě uložila Evelínu k ostatním cennostem do truhlice, mezi náramky, náhrdelníky a jiné prsteny.
V roce 1348 si Uršula Evelínu nasadila a jela s radním a s dětmi do Prahy, kde měl na nově založenou universitu nastoupit její syn. Hlavní důvod byl však úprk před epidemií moru. V Praze bylo stále ještě bezpečněji. Bydleli na starém městě. Sláva se založením university byla obrovská. Při slavnosti na počest nově založené university pozval císař Karel IV několik desítek hostů ke slavnostnímu obědu. Mezi pozvanými byl i pan radní z Wűrzburgu s manželkou Uršulou. Královu oku neunikl prsten na ruce Uršuly, který se mu zdál povědomý, a tak si nechal po hostině radního s manželkou předvolat. Když zjistil, jakým způsobem radní k prstenu přišel, zabavil Evelínu s vysvětlením, že prsten patřil jemu a že jen jeho momentálně dobrá nálada mu zabraňuje potrestat rodiče mladého studenta vyhoštěním. Manželé odešli a byli rádi, že tento incident dopadl relativně dobře. Císař mohl také dát zákaz i synovi a to by byl konec jeho ještě nepočatých studií.
Když radní se ženou opustili místnost, císař se dlouho na prsten díval a vzpomínal na promarněnou příležitost s kráskou jménem Evelína. Nechal si zavolat svého zlatníka a nařídil mu, aby do vnitřní strany prstenu vyryl jméno Evelin. Chtěl si prsten ponechat jako tichou vzpomínku na malou neuskutečněnou lásku.
Zlatník práci provedl a hned druhý den prsten přinesl. Král Karel ho odměnil a prsten si vložil do váčku.
Nějaký čas si na něj ani nevzpomněl, ale když se jednou dostal do špatné nálady, chtěl se potěšit pohledem na prsten. Ten však ve váčku chyběl. Ihned zavolal svého panoše a váček mu ukázal: „Nevíš, jak se mohl prsten z váčku ztratit? Jsi jediný, kdo má do mé komnaty přístup.“ Panoš vzal váček do ruky a objevil v jeho rohu malou dírku, kterou mohl prsten kdykoliv vypadnout. Zkormoucený panovník pochopil, že za těch pár dní svého ježdění po vlastech českých je marné aby prsten hledal, a se ztrátou se smířil.
Prsten Evelína zatím ležel v trávě u cesty mezi Prahou a Karlštejnem. Zapadl do drnu tak dobře, že jej nikdo nemohl spatřit. Čas běžel a Evelína se rok co rok zabořovala hlouběji. Za několik let již byla pět centimetrů pod zemí. Tam čekala na dalšího majitele celých čtrnáct let.

Roku 1362 pracoval na zmíněné trase cestář Jiří. Chodil po cestě a spravoval díry po povozech, nebo jámy vymleté vodou. Chodil automaticky od jedné prohlubně ke druhé a lopatou srovnával vozovku. Za tuto činnost dostával jeden krejcar za týden. Myslel přitom na Cecílii. Byla to dcera koláře. Její otec nebyl nikterak bohatý a se sňatkem souhlasil pouze v případě, když donese Jiří do rodiny pět dukátů. Takovou sumu by Jiří nedal nikdy dohromady. A tak při srovnávání prohlubní přemýšlel, jak k takovému jmění přijít.
Onoho dne se právě chystal nabrat trochu hlíny na zasypání díry, když se mu po rýpnutí mezi kořeny trav rozsvítil odraz slunce. Zpočátku myslel, že je to jen sklíčko. Když však z kořenů prsten vymanil a očistil, zajásal. Takovou věc viděl pouze jednou v životě, na slavnosti znovuvzkříšení. Tehdy měla podobný prsten na ruce kněžna.
Ještě ten den zašel Jiří ke svému strýci Jáchymovi, který byl překupníkem a obchodoval se vším, na co si jen vzpomenete. Jiří strýci prsten ukázal a zeptal se ho, zda by dovedl odhadnout cenu. Přestože byl Jiří strýcův synovec, ten se jej snažil obalamutit a navrhl, že i když jde o bezcennou cetku, prsten prodá. Odměnu synovci přislíbil po prodeji. Jiří byl trochu zklamán, ale strýci věřil. Za několik dní mu byl bratrancem doručen vzkaz od strýce, že prsten prodal za pět krejcarů a že mu posílá jeho podíl, což byly čtyři krejcary. Jiří, i když zklamán, odměnu přijal. Byla to přece jen jeho měsíční mzda.
Zanedlouho prodal na trhu strýc Jáchym Evelínu polskému obchodníkovi Krakowskému za celých patnáct dukátů. Strýc Jáchym měl starší ženu, kterou často podváděl. Po večerech si rád zašel na sklenku a užíval si většinou podvodně vydělaných peněz. Jednoho dne však narazil. Navštívil jakousi dámu v její ložnici a bohužel se vrátil její manžel domů o něco dříve, než obvykle. Jáchym v panice vyskočil z okna. Po pádu z patra si zlomil pánev a do smrti byl odkázán na pomoc druhých.

Polský obchodník Krakowský měl ženu, která se také jmenovala Evelína, a věděl, že má prsten cenu daleko větší. Přijel domů do rodného Zhořelce nadšen. Když ukázal své ženě prsten, ta jej objala a prohlásila, že je ten nejlepší manžel na celém světě. V majetku rodu pana Krakowského byla Evelína po tři generace.

V létě roku 1414 Ewald Krakowský vnuk obchodníka žil jako poslední z rodiny na okraji Zhořelce (Görlitz). Ostatní členové rodiny byli již dávno po smrti. V roce 1389 totiž došlo k vyhnání židů z města. Ewald, jako jediný přežil a protože byl u kameníka na výchově, vyhnulo se mu jak ono vyhnání, tak mor, který byl v té době častým návštěvníkem obyčejného lidu. Ewald Evelínu uchovával ve svém dřevěném kufru, který mu kdysi otec daroval. Byl to jeho jediný majetek. Jednou, když dokončoval náhrobek pro bohatého sedláka, kterému zemřela žena, potkal na hřbitově několik jezdců, kteří jeli do Čech. Měli s sebou volného koně. Patřil jejich právě zemřelému kamarádovi, kterého zde pohřbívali. Nabídli Ewaldovi, zda by nechtěl jet s nimi. Protože byl Ewald již samostatný a kameník jej už jen využíval, rozhodl se, že nabídku přijme a pojede do světa na zkušenou.

V Praze se seznámil se zbrojnošem Janem, který mu prozradil, že pojede brzy do Kostnice, jako doprovod Mistra Jana Husa.
Jan byl od malička vychováván otcem jako pravý bojovník. Měl rád svůj meč a jeho snem bylo, aby se stal strážcem na pražském hradě. Večer poseděl Ewald s Janem a mistrem Palcátem (hodnost vyššího strážného) v krčmě. Jan byl však napaden opilým starostou obce Bubeneč, kterou nazval Zadní Ovenec. Toto urážlivé oslovení starostu tak pobouřilo, že vzal Janův meč a praštil zbrojnoše po hlavě tupou stranou. Jan se zapotácel a upadl na roh stolu a omdlel. Mistr Palcát zajal starostu za ublížení na zdraví a požádal Ewalda, zda by mu mohl pomoci odnést bezvládné tělo Jana do jeho domu. I přes veškerou péči byl Jan ráno mrtev. Mistr Palcát nabídl Ewaldovi, aby Jana nahradil. Ewald rád nabídku přijal a za pár dní vyrazili směrem ke Kostnici (Konstanz). Cesta trvala několik dní. Za tu dobu se Ewald s mistrem Janem Husem sblížil. Poznal, že názory mistra jsou moudré a požádal ho, zda by jej nenaučil číst. Mistr Jan odvětil, že na to bude asi málo času, protože musí obhajovat své učení před konciliem, ale zapůjčil mu jednu knihu a seznámil ho s písmeny. Ewald byl učenlivý a za pár dní obstojně ovládal všechna písmena. Do Kostnice dorazili 3. Listopadu roku 1414. Ewald s mistrem Palcátem dostali odměnu za doprovod a ubytovali se v hostinci. Dcera hospodského se jmenovala Edeltraud a byla velice krásná. Ewald se do ní okamžitě zamiloval.

Edeltraud pomáhala od malička uklízet brzy ráno lokál, aby po otevření měli hosté čisto. Tato povinnost jí naučila být pilná, ale hlavně otrlá. Uklízela nejen zvratky hostů, ale i krev. Časté potyčky a rvačky vyústily nejednou v násilí. Při první Ewaldově návštěvě mu Edeltraud dala políček za dotěrnost. Byl to však pohlavek, podaný se smíchem. Jí se totiž Ewald také hned zalíbil. Imponovalo jí hlavně to, že uměl přečíst nápis na hostinci. Za několik dní si Ewald našel práci u místního kameníka a každý den docházel do hostince za svou vyvolenou. Edeltraud opětovala Ewaldovo zalíbení a tak se do několika měsíců konala veselka. Aby měl Ewald peníze do začátku, prodal Evelínu místnímu obchodníkovi. Tak se stalo, že si prsten zakoupil italský boháč Alessandro Simonne, z Bergama, jedoucí ze severu, kde udělal dobré obchody. Manželé Edeltraud a Ewald Krakowští měli šest dětí a osmnáct vnoučat. Dožili se vysokého věku. Když umírali, byli sice naživu jen dva jejich synové a tři vnoučata. I tak považovali svůj život za krásně prožitý.

Alessandro Simonne si hodlal vzít za ženu hraběnku z Brescie a prsten jí chtěl věnovat. Evelínu ukryl do tajné schránky jednoho ze svých cestovních kufrů. Bohužel před přechodem Alp se strhla nečekaně první listopadová bouře a obchodník musel zůstat ve švýcarském městě Chur. Tři dny trvala sněhová nadílka, a když se konečně dalo opět vyrazit, zapomněl boháč onen dřevěný cestovní kufr pod svou postelí a odjel. Alessandro Simonne to zjistil až doma v italské Brescii a už se s prstenem nikdy nesetkal.

Kufr našla manželka majitele hostince, paní Berta. Věci si ponechala a kufr uložila do komory k pozdějšímu využití. Evelína byla uschována v tajné schránce a tam zůstala několik dalších let.
Roku 1423 odjel syn hospodských Luis do Basileje na zkušenou a do zmíněného kufru si zabalil své věci. O Evelíně neměl nikdo ani potuchy. V Basileji bydlel Luis u své tety na břehu Rýna. Teta se jmenovala Sára a byla sestrou Berty. Bertě se synovec Luis líbil už od mládí. Doufala, že jej svede a její touha byla tak veliká, že jí bylo jedno, zda své starší sestře uškodí, či ne. Sára byla krásná a tak se jí po několika měsících povedlo Luise svést. Luis z této nevěry nebyl nadšený a chtěl se své tetě vzepřít, jenže Sára měla v malíku všechna ženská kouzla a Luise zcela ovládala. Po několika měsících se synovec Luis rozhodl, že své tetě i přes pohodlí jeho pobytu uteče a sbalil si věci. Po proudu řeky Rýn se vydal jen se svým kufrem, ve kterém, ač netušil, se ukrýval v tajné schránce prsten Evelína. Po několika dnech však nenašel práci, potloukal se od vesnice k vesnici a měl chuť se k tetě vrátit. Jednou večer, když jej vzala na milost babka kořenářka, a nechala ho přespat na seně, mu poradila, že na severu, v lázních Baden Baden, najde práci u jejího bratra Alfonze. Hned druhý den se Luis chtěl vypravit na sever. Již několik dní pršelo a oné noci stoupla hladina Rýna nebývale vysoko. Luis si jen taktak zachránil holý život. Po několika dnech došel skutečně k Alfonzovi a tam žil až do konce života. Oženil se s kovářskou dcerou a s ní počal šest dětí.

Kufr s Evelínou oné noci uplaval. Po několika hodinách plavby se zachytil o křoví poblíž města Strasbourg. Za několik dní voda opadla a kufr s Evelínou klesl do mokřadu, kam nemohla zabloudit živá duše. V tomto neutěšeném houští pomalu zarůstal přibližně 250 let.

V roce 1689 plánovali radní města Strasbourg postavit nový most přes Rýn, aby bylo lepší spojení do rychle rostoucích Germánských lázní Baden Baden. Hans byl tesař z nedalekého Achernu a pracoval na stavbě mostu. Když do země zakopával kůl na přichycení lana, uklouzl a zabořil se do bahna. Pomalu klesal a tak v panice začal křičet a mávat rukama kolem sebe. Konečně narazil na něco pevného. Byla to jakási bedýnka. Díky ní se přestal bořit. Po chvíli ho kamarád Hubert našel a na poslední chvíli Hanse z bahna vytáhl. Hans se zajímal o bednu, která mu zachránila život. Kufr z bahna vytáhl a v jeho rozpadajícím obsahu Evelínu našel. Velice se zaradoval. Jeho rodina stavěla dům na náměstí vyhořelého města Achern a peníze potřebovali jako sůl. Hans se rozhodl, že v neděli půjde do lázeňského města Baden Baden, kde se pokusí prsten zpeněžit. To se mu také podařilo. Evelínu si zakoupila markraběnka Františka Sibyla Augusta. Hansovi dobře zaplatila a tak mohl tesař dokončit s rodinou svůj vysněný dům.

Markraběnka Františka Sibyla Augusta s manželem vlastnili sídlo v Ostrově u Karlových Varů. Protože Bádensko bylo obsazeno a zcela zničeno Francouzi během válek o falcké dědictví, vybudoval její muž, markrabě Ludwig Wilhelm svůj dvůr a rezidenci v Ostrově, kam se také koncem roku 1690 oba přestěhovali. Když se blížili po několika dnech cesty k cíli, unavený kočí přehlédl díru na cestě a vůz i s nákladem se převrhl. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale povoz byl nepojízdný. Oba manželé seděli v jiném voze a tak markrabě rozhodl, že nechá naložený vůz na místě se dvěma zbrojnoši a ostatní povozy dojedou poslední kilometr do cíle. Poslal ze zámku na místo nehody koláře s nádeníky a ti po několika hodinách, když vůz opravili a znovu naložili, dojeli do sídla v pořádku. Jediné, čeho si nikdo nevšiml, byl poškozený pytel s kufry, ze kterého se několik drobností vysypalo do vysoké trávy. Mezi těmito malými předměty byl i prsten Evelína. Byl podzim a hned druhý den napadl první sníh. Na jaře příštího roku, když sněhová pokrývka konečně zmizela, byl již prsten přikryt vrstvou ležící trávy.

Je tomu dlouhých 330 let, co se Evelína pomalu boří pod zem a čeká na svého osvoboditele. Bude to stavitel domu, který kopne do země, či nějaký nadšenec, který s detektorem prochází metr po metru svého okolí? Možná to bude dítě, stavící si bunkr na hraní, možná ho vyrýpne divočák a prsten nalezne hajný, turista, či kdokoli jiný. Bůh ví. Jasné je jen to, že Evelína stále čeká na svého budoucího majitele.