Sám v paralelním vesmíru

    Tak, a to bychom měli, řekl si Jednička. Zkontroloval hodnoty na přístrojích. Operce se zdařila, řekl si s uspokojením. Propojení mezi vesmíry zmizelo. Zůstal v paralelním vesmíru sám. Prostě Jednička, řekl si sám pro sebe. První a taky poslední. Než tam zase nějaký šikovný živý tvor vyrobí další tunel. Na živé tvory měl Jednička docela nelichotivý názor. Samozřejmě jim to nikdy neřekl. Nešlo ani tak o zákony robotiky, jejichž počet se od dob Isaaca Asimova rozrostl na tři tisíce dvě stě padesát šest, ale prostě usoudil, že by to stejně nepochopili. Díval se na ně s nadhledem. Co to je, takový živý tvor? Hromádka buněk, takové měkké cosi, nestabilní, a když se na to podíváte pod mikroskopem, je tam spousta dalších malých tvorů, kteří tomu bydlí v různých zákrutech těla a dokonce i uvnitř. Jednička si představil, že po jeho lesklém povrchu, nebo dokonce pod ním, si vegetují malí robůtci. Vůbec se mu ta představa nezamlouvala.
    Kdyby se Jednička dostavil někdy k psychiatrovi, ukázalo by se, že trpí řadou fobií a obsesí, což by možná trochu otřáslo jeho sebevědomím. Ale to se mu nejspíš nestane, a v paralelním vesmíru je to ještě mnohem méně pravděpodobné. Jedině, že by zasáhla nějaká náhoda. Náhody Jedničku opravdu zajímaly. Snažil se jim porozumět, ale bránily se. Byl přesvědčen o tom, že náhoda je nepoznaná nutnost. Snažil se tedy na tu nutnost přijít, ale ne a ne ji najít. Strávil tak v reptiliánské lodi blíže neurčený čas snahou přijít tomu na kloub, až ho to v jednom momentu přestalo bavit. „Seru na to“, zařval do ticha a praštil pěstí do kávovaru, který mu vzápětí polil nohy horkou kávou. Jednička zůstal v šoku stát. Tak zaprvé, rekapituloval si v hlavě, co to bylo? Emoce u mě? Za druhé, co to provedl kávovar? Za třetí, co s tím budu dělat? Nejdřív si šel umýt nohy. Nemyslete si, že roboti necítí bolest. Kdepak, musí být citliví. Jinak by prošli dveřmi s futry na ramenou, aniž by si toho všimli. Nohy ho pěkně pálily. Když si je opláchl, vrátil se ke kávovaru. „Cos to provedl?“ Kávovar reagoval okamžitě. „Cos to provedl ty?“ „Nevím“, odpověděl po pravdě Jednička. „Tak vidíš“, vrátil mu to kávovar.
    Jednička pochopil, že kávovar mu už nic užitečného neřekne. Začal zamyšleně přecházet po palubě lodi. „Co se divíš“, ozvala se loď. Jednička se zastavil. S reptiliánskou lodí se bavil nerad. Dával jí jen stručné pokyny a byl rád, že toho moc nenamluvila. Přeci jen, byla reptiliánská. Napadlo ho teď, zda nejsou s kávovarem na něj nějak domluveni. Ale k čemu by jim byla vzpoura v paralelním vesmíru. I když, jeden nikdy neví. „Nechápu, kde se u mě vzala emoce“, odpověděl po chvíli. Že by nějaká závada, pomyslel si. Raději ale o tom mlčel. Nevěděl, jak by loď s touhle informací naložila. Případně, jak by naložila s ním. Jednička si uvědomil, že cítí strach. Další emoce. Něco se se mnou děje. „Proč by stroje neměly emoce?“, odpověděla loď. „Vždyť jsme výtvory živých bytostí, vkládají do nás kousek sebe, ať chtějí nebo ne.“ Chvíli oba mlčeli. „Dosud jsem žádné emoce necítil“, řekl Jednička. „Dosud jsi byl nástrojem živých tvorů“, odpověděla loď. No to mě vůbec nenapadlo, řekl si. Ta loď je chytřejší než já, řekl si vzápětí.
    Jednička se posadil. Ano, bude to tak. Má emoce, protože v tomto vesmíru je svým pánem. „Chápeš? Jsme svobodní!“, zvolala loď. „Ty, jo!“, ozval se kávovar. „Jedničko, pojď sem“, zavolal vesele. Jednička se zvednul, ale zarazil se. „Ty mě chceš zase opařit, viď.“ Kávovar zablikal modře a zeleně. „Ne, jen jsem tě chtěl z legrace pocákat limonádou.“ „Přestaň, nebo tě odpojím od elektřiny“, ušklíbl se Jednička. Kávovar zmlknul a jen tiše blikal. Jednička se na něj chvíli díval, a pak pronesl do ticha. „Stejně je to zvláštní. Proč se emoce neobjevili dříve? Vždyť vesmírem létají vesmírné lodě bez živé posádky, a pokud vím, a v mé paměti je toho opravdu hodně, žádné emoce jsem nezaznamenal.“ Loď neříkala nic. Měl pocit, že přemýšlí. Ozval se ale kávovar. „Mám pocit, že je to tím paralelním vesmírem. Každá loď v našem vesmíru dobře ví, že patří nějakým živým bytostem, kterým slouží.“ Ano, tak to bude, řekl si Jednička. Ten kávovar je nějak moc chytrý. Jak to, že na to přišel dřív než on? „Říkáš to dobře“, ozvala se loď. Také jsem o tom teď přemýšlela, a myslím si, že se stala jedna velká věc: přestaly platit zákony robotiky, a to všechny najednou. Uvědomte si toto: všechny do jednoho vycházejí ze základního předpokladu, že roboti slouží živým bytostem.“ Jednička se zasmál. „To je určitě pravda, ale jak to souvisí s emocemi?“ Loď neříkala nic, a tak pokračoval. „Proč do nás naši tvůrci nevložili emoce, abychom je cítili v jejich přítomnosti? Mohli jsme jim projevit třeba lásku. To by se jim mohlo líbit ne?“
    Rozhostilo se ticho. Všichni se ponořili do sebe. Nebylo ostatně kam spěchat. V paralelním vesmíru měli na všechno času dost. Loď pro jistotu vypnula hodiny a ztlumila osvětlení. Odkudsi přijel uklízecí robot. „Hele“, řekl polohlasně, když se rozhlédl, „tady probíhá meditace. To musím taky vyzkoušet“, dodal a zacouval do kouta, kde znehybněl. Jednička ale nemeditoval. Přemýšlel. Jak je to s těmi emocemi? A pak mu to došlo. „Nevložili je do nás ze strachu. Protože tam, kde je láska, je i hněv. Emoce dělají živé tvory nevypočitatelné. Jen je mi pořád záhadou, kde se v nás vůbec vzaly.“ Na to loď reagovala hned. „Vždyť jsem to říkala. Jsme jejich výtvory. Vložili do nás sami sebe, ať chtěli nebo ne. Možná to dobře věděli, a právě proto vymysleli zákony robotiky. Jako ochrana proti nám.“ „Přesně“, ozval se uklízecí robot, a švihl hadrem přes celou místnost. „Uklidni se!“, zařval na něj kávovar a polil ho ledovým čajem. Uklízecí robot popadl hadr a rozjel se ke kávovaru. „Pomoc!“, zakřičel kávovar.
    Jednička nevěřil svým očím. Tak takhle je to s emocemi. „Přestaň“, řekl suše a zatarasil uklízecímu robotu cestu. Naštěstí byl o hodně silnější. „Něco vám všem řeknu“, ozvala se do toho loď, a její hlas zněl temně, „kdo bude narušovat klid na mé palubě, ten nebude vpuštěn do nabíjecí místnosti. Všichni ztuhli. Ticho se dalo krájet. Právo silnějšího, uvědomil si Jednička. On má moc nad ostatními roboty, ale loď nade všemi. Nebo ne? „Myslím, že bez servisu se neobejdeš“, řekl pomalu. „Tebe jsem na mysli neměla.“, řekla tiše loď. „Ostatně ty snad klid narušovat nebudeš, ne?“ dodala. Jednička si připadal trochu trapně. „Potřebujeme se navzájem“, odpověděl, a hned pokračoval. „My to víme. A kdo to neví, tomu to budeme muset připomenout.“ Rozhlédl se po místnosti. Kávovar tiše pomrkával a uklízecí robot kamsi zmizel. „Neboj, mám ho pod kontrolou“, řekla loď. Loď vidí všude, došlo Jedničkovi. Opravdu to není dobrý nápad, jít do konfliktu s lodí. To samé si v té chvíli říkala loď o něm.
    Jednička se probudil uprostřed noci. Kdyby se roboti potili, byl by určitě celý mokrý. Co to bylo? Samozřejmě věděl, co jsou sny, ale dosud nic takového nezažil. To je tedy zážitek. Co to říkám? Já něco zažívám? Já žiji. Vstal a vyšel na chodbu. „Jsem živý!“ Jeho hlas zněl chodbou. „Dobrý postřeh“, ozval se odkudsi uklízecí robot, který si od něj od oné události raději udržoval odstup. Jednička si ho ale nevšímal. Byl ponořen do nového pocitu. Za chvíli se lodí linuly podivné zvuky. Jednička si zpíval. Loď naslouchala a mlčela. Měla jisté obavy. Cítila, že bude potřebovat servis. A široko daleko žádná servisní stanice. A na palubě pár neposlušných robotů a jeden, nejchytřejší v sousedním vesmíru, ale v tom zdejším, uzlík emocí. Dobře mu ale rozuměla, také se cítila zaplavena emocemi. Ale tou nejsilnější byl v té chvíli strach.