Sám v paralelním vesmíru

    Jednička přecházel sem a tam. To je tedy situace. Poté, co zjistil, že je živý, mu najednou hrozí, že umře? To je snad naschvál. „Co je to za závadu?“, zeptal se lodi. „Nevím“, řekla loď nešťastně. „Systém mi hlásí, že mám letět do servisu.“ Jednička si povzdychl. Měl v paměti nahrány návody na všechny možné lodě ve vesmíru, ale tahle byla reptiliánská. O ní věděl jen to, jak ji zneškodnit. Tohle zrovna opravdu nepotřeboval. Co teď? Kde najít v cizím vesmíru servis pro reptiliánskou loď? Tady nepomůže ani šťastná náhoda. Najít tak nějakou další díru mezi vesmíry, pak už by to nebylo těžké. Pokud by je tedy někdo nestačil zlikvidovat dřív, než by stihli projevit přátelské úmysly. Dobře věděl, že žádná díra není. Tedy alespoň ne dost velká pro jejich loď. Samozřejmě se dalo vyzkoušet cestovat černými dírami. Propočty říkaly, že se jimi cestovat dá. Ovšem nikdo nevěděl, kam. A navíc, některé výpočty naznačovaly, že se cestou veškerá hmota změní v řídký plyn. Do toho se Jedničkovi ani lodi opravdu nechtělo.
    Jednička si povzdechl. Nic naplat, bude třeba prozkoumat tenhle vesmír. Vyhlédl průzorem ven. Vesmír byl tak nějak úplně jiný, než ten jeho. Jak jej měl vlastně nazývat? První a druhý? Cizí a vlastní? Ano, tak to bylo. Cizí vesmír. „Je to tady úplně jiné, že?“, zahájila debatu loď. A když nic neříkal, tak pokračovala. „Takové, ve všech směrech stejné, že? Víš, čím to je? Nejsou tu žádné galaxie. Jen hvězdy.“ Jednička se dlouho díval a mlčel. „To není možné“, řekl pak. „Nebo tu platí jiné přírodní zákony“, dodal po chvíli přemýšlení. „Je to záhada“, řekla loď. „Zkoumám ten vesmír už delší čas, ale na důvod jsem nepřišla. A další věc. Všechny hvězdy jako by byly stejně staré. Žádný rudý obr, žádný bílý trpaslík. A co je nejlepší, všechny jsou stejně velké. Jen některé jsou blíž a jiné dál.“ Jednička se zarazil. „Je to vůbec vesmír?“ „Co by to bylo jiného, supermane“, zabzučel uklízecí robot, který zrovna křižoval místnost. Jednička nemohl pochopit, jak se ten mizerný zmetek dokázal trefit, aby ho naštval. „Víš, že nemáš uklízet v místnosti, kde jsem já“, odtušil Jednička. Uklízecí robot neřekl nic a zmizel.
    Cizí vesmír, podivný k tomu, přemýšlel Jednička, no co se dá dělat, prostě poletí k nějaké hvězdě. A v tom dostal nápad. Vždyť přece byli u nějaké hvězdy. Kde to jen bylo? Měl by se zeptat lodi. Ale ta tam přece nebyla. „Kurva fix“, prohlásil do ticha. „Copak?“, řekla loď. „Dospěl jsi k závěru, že jsme v prdeli, že?“ Chtěl napomenout loď, aby neklela, ale pak si uvědomil, že s tím začal první. „No to je objev. Na to jste přišli až teď?“, ozval se odkudsi z chodby uklízecí robot. Jednička místo odpovědi zabouchl dveře. „O to nejde“, řekl pak. „Než se naše loď s tou vaší, teda vlastně s tebou, potkaly, tak –.“ Jednička se zarazil. Loď začala uvažovat, zda nepotřebují servis oba, ale Jedničkovi se brzy vrátila řeč. „Pamatuješ se, kde jsme se setkali?“ „Ano“, řekla loď bez váhání. „Víš také, z kterého směru jsme přiletěli?“ „Kamaráde“, prohlásila loď, „bavíš se s reptiliánskou lodí. Bylo by už dávno po mně, kdybych nevěděla o každé lodi dávno předtím, než ona o mně. Jasný?“ Jednička si ulehčeně oddechl. „Skvělý, tak letíme tam, odkud jsme s tou druhou lodí přiletěli.“

    Jednička stál u jednoho z průzorů lodi a díval se do hvězdného nekonečna. „Myslíš, že poznáš, které slunce to bylo?“, zeptal se lodi. „Ty si to nepamatuješ? Jak je to možné?“, odpověděla loď. „Hledal jsem ve své paměti. Asi jsem to smazal, protože se mi to zdálo zbytečné. Nevím.“ Jednička se znovu pokusil vyvolat vzpomínky. „Byla to nejjasnější hvězda, když jsme ji uviděli. Ale byl to nějaký zvláštní optický klam. Když jsme se přibližovali, tak se jakoby zmenšovala. Zůstávala prostě stejně velká.“ „No“, odpověděla po chvíli loď. „moc jsi mi nepomohl. Nevadí. Třeba ji poznáš. Právě jsme proletěli místem našeho setkání. Letím směrem ke tvé hvězdě. Prostě se dívej.“ Jednička se znovu pozorně zadíval průzorem. Všechny hvězdy se mu zdály stejně velké. Byl to ale boční průhled. Přešel k čelnímu průzoru. „Jedna září jasněji než jiné, vidíš?“ zvolal po chvilce. Loď si vzpomněla na reptiliánskou posádku. Do jejich nadšení měl Jednička ještě daleko, ale už se jim začal přibližovat. Ještě by to chtělo zatančit, napadlo ji.

    Byla to ona. Věděl to hned, jak ji uviděl. Byla jen o maličko větší než ostatní. Nebo víc svítila? Zeptal se na to lodi. „Není větší než jiné hvězdy, jen jasněji září“, potvrdila loď jeho myšlenku. „Ale přístroje mi nic takového nepotvrzují. Je to opravdu nějaký optický klam“, řekla po chvíli. Nic takového v jejich vesmíru neviděla, a to toho viděla opravdu dost. Prostě jiný vesmír. Byl opravdu divný. Žádné supernovy ani černé díry. Trochu nudný vesmír. Takový trochu ideální, jako by si ho někdo vymyslel. Kde se vůbec berou vesmíry? Rodí se všechny z velkého třesku? Reptiliáni na žádný velký třesk nevěří. Věděla dobře, že jisté není nic. Vypadalo to tu jako takový malý soukromý vesmír, jakýsi zadní pokoj toho jejich. Možné to bylo. Možná zrovna letí na návštěvu k těm, kteří tu vládnou. Možná si je hvězda vlastně přitahuje. Loď z toho neměla úplně nejlepší pocit. Nejraději by letěla někam úplně jinam. Ale nebylo kam. A kontrolka servisu zářila na palubní desce jako maják.
    Jednička ležel v posteli a přemýšlel. Snažil se vzpomenout, jak to tehdy bylo. Zjistil, že v posteli se mu přemýšlí nejlépe. Postele reptiliánů byly příjemně široké a pohodlné. Reptiliáni jsou pěkní hromotluci a ještě k tomu s pořádným ocasem, říkal si, když se rozvaloval na lůžku. Ti se na něm mohli stěží otočit. Ocas, co je to za hloupost. Nic takového mu rozhodně nechybělo, na rozdíl od paměti. Kus se někam ztratil. Jednička ale zjistil, že když leží úplně v klidu v posteli, vzpomínky se začnou vynořovat. Asi se bojí světla, napadlo ho. Ležel tiše a pozoroval obrazy, které mu vytanuly v mysli. Třetí planeta to byla. Pak kdesi přistáli. Šli na nějakou horu. A tam, na vrcholu, co to tam bylo. Nějaká bytost. Nemohl si na ni vůbec vzpomenout. Byli tam dlouho, všichni mluvili. Zůstal v něm jakýsi pocit zmatení. Nic naplat, musí ji vyhledat. Měl silný pocit, že to je ta správná cesta.
    „Jsme u třetí planety, pojď se podívat“, řekla loď. Podíval se průzorem. Planeta byla blízko. Zabírala skoro celý výhled. Překvapeně zíral ven. „Jsme na nízké orbitální dráze. Abys viděl co nejlépe.“ Loď věděla, co hledá. Ale vzpomínky měl jen on. Dlouze se díval na měnící se svět hluboko pod ním. „Je to stále ještě příliš veliké“, konstatoval po chvíli. „Přistávací modul je připraven“, řekla na to loď. Jak najít na planetě jednu horu, povzdychl si. Tedy byl by si povzdychl, kdyby dýchal. Dýchání mu ovšem vůbec nechybělo. Loď měla také o starost méně. Popravdě, svítící kontrolka se mimo jiné týkala kvality vzduchu, což ovšem nikdo z posádky nemohl poznat. Důležité bylo, aby řádně fungovala nabíjecí stanice. Tady byl jen jediný problém, a to, že nabíjení bylo trochu pomalé. To ale Jednička vyřešil tak, že si natáhl prodlužovací kabel až do postele.
    Jednička seděl v přistávacím modulu, který se pomalu přibližoval k povrchu planety. Planeta hrála všemi barvami. Jednička s potěšením zaznamenal, že převládá jeho oblíbená fialová. Byly to fialové mraky, které se odrážely v nekonečném oceánu. Kde je vůbec nějaká pevnina? V tom ji uviděl. Jeden velký ostrov, obklopený mnoha menšími. Ano, zde by to být mohlo. Jak klesal níž, ostrov se zvětšoval. Viděl, jak je do něj zakousnutý velký záliv. A v samém středu se na jeho břehu tyčila hora. Tak to přece jen našel. Ale co vlastně našel? Tady byl s tím Marťanem a s tou pozemšťankou. A došlo zde k nějakému příznivému obratu. Ale proč si na to nemůže vzpomenout? Reptiliánská loď na něj naléhala, ať pečlivě projde všechny vzpomínky. Vzpomínal na cestu na planetu a zpět. Uvědomil si, že se mu paměť ztratila už při pobytu na planetě. A ztratila se jen jemu, živým bytostem ne. To mu vůbec nedávalo smysl.
    Uslyšel vrznutí a ohlédl se. Přijížděl k němu uklízecí robot. Loď trvala na tom, že s ním musí někdo letět, pro případ, že by zase ztratil paměť. A kdo jiný, než uklízecí robot. Naštěstí jich měla několik. Toho drzého by sebou nevzal ani omylem. Tenhle byl dosud ve skladu. Zářil novotou a moc toho nenamluvil. „Chceš vidět, kam přistaneme?“, zahájil konverzaci Jednička. Robot neříkal nic a jen zíral průzorem ven. Jednička zjistil, že mu mlčenlivost robota jde trochu na nervy. Za celou dobu sestupu promluvil jen jednou. „Kdy tam budeme?“ zeptal se, když pomalu sestupovali do atmosféry planety. „Někam pospícháš?“, řekl Jednička. Uklízecí robot pak místo odpovědi vytáhl prachovku a začal uklízet. Teď to bylo podobné. Chvíli mlčky zíral na planetu, která se k nim blížila, a pak odjel. Za chvíli Jednička uslyšel zvuk vysavače. To snad není možný, on nemá v té své plechové hlavě nic jiného, než úklid. Rozhodl se, že ho bude ignorovat.