Skřítek z Humanie

To, co se povídá o mouchách, není vůbec pravda. Náhodou, být mouchou je ohromná legrace. Já to musím vědět nejlíp, protože jsem několik hodin strávil jako moucha. Je pravda, že to bylo jenom jako, ale to nevadí. Letěl jsem si podél nábřeží v klidu a pohodě. Nádhera. Vlétl jsem do jedné kavárny a sedl si na okraj dortu se šlehačkou. Ten pán, kterému dort patřil, se po mě ohnal takovou silou, že vrazil facku paní, co seděla vedle něj a ládovala do sebe koblihu. Ta se jí naplácla na krajkovou halenku a ona, jak se čistila, rozlila si kávu. Byl z toho poprask, že jsem se mohl potrhat smíchy. Pak jsem ještě kličkoval před vlaštovkou, ale o tom bych mluvit nechtěl. Taky si prý strašně vymýšlím. Takže, začnu hezky od začátku.
Až do puberty jsem byl obyčejný tuctový kluk, kterého byste mezi stovkou podobných nenašli. Moji rodiče ze mě chtěli udělat právníka, a tak jsem musel po večerech, místo lezení po stromech s kamarády, biflovat všechno možné učení. Díky tomuto rodičovskému přání se ze mě sice právník stal, ale zato jsem si zvykl být sám. Tak trochu, se o mně povídá, že jsem podivín. Rád si čtu, a když přijde na to, abych si s někým povídal, neumím to. V šestnácti letech mi dala moje první holka pusu a mě se tak roztřásla kolena, že jsem upadl nechtěně na její nohu. V žákovské knížce jsem pak jako raritu, ukazoval poznámku: Při pokusu o líbání zlomil spolužačce nohu. Dotyčná mě však až do konce školní docházky odmítala, natož aby se, se mnou chtěla líbat. Na škole si studenti vytvářeli skupinky, okolo nichž jsem jen procházel a netušil, o čem si stále mohou povídat. Jednou, když do naší třídy přišel nový žák, donutil jsem se ho oslovit a tak jsem se jen stručně zeptal: „Jak se jmenuješ?“ řekl jen, že Karel. Já se také představil: „Já jsem Čenda.“ Karel se ušklíbl a řekl jen: „Čenich,“ a dál už jsme se o ničem nebavili. Tato přezdívka mi vydržela až do konce školy. Pět let jsme vedle sebe seděli a skoro nic nemluvili. Asi to byl také nemluva jako já. Neumím navázat rozhovor, neumím být zvědavý a ptát se a neumím vymýšlet témata k rozhovoru. Časem jsem si na svou samotu tak zvykl, že mi přestala vadit a místo kontaktu s kamarády, či s děvčaty jsem začal nacházet uspokojení v jídle, knihách a ve snění.
V den mých patnáctých narozenin jsem vážil 88 kg a v den mých sedmnáctých už 123 kg. Za dva roky „žraní“ jsem přibral 35 kg a vůbec mi to nevadilo. Na rozdíl od jiných chlapců, kteří snili o spolužačkách, jsem v mém věku snil o bůčku, řízku a svíčkové.
Když jsem promoval, rodiče zářili štěstím, jen já se cítil trapně, neboť jsem židli v promoční síni rozsedl a chvíli se válel na studených kamenech historické auly. Slavnostní oběd jsme měli sjednán v hotelu Gloria, o němž se říkalo, že je nejlepší ve městě. Zasedli jsme k prostřenému stolu a v době, kdy rodiče snědli předkrm, hlavní jídlo a zákusek, já spořádal tři chody včetně moučníků. Až o hodně později jsem se dozvěděl, že mi spolužáci kromě Čenicha, přezdívali i Otesánek.
Dost často na svých cestách za právními úkony jezdívám vlakem. I dnes jsem využil tohoto dopravního prostředku, abych nemusel řídit a čas strávený na cestě prospal, prosvačil, pročetl, jak kdy se mi zachtělo. Po absolvování úřednické práce, jsem na cestě domů nasedl do volného kupé a přikryl si hlavu svým kabátem, který jsem pověsil na háček nade mnou.
Nevím, jestli jsem usnul tvrdě, nebo jestli jsem vůbec spal, ale po chvíli jsem rukou odkryl část kabátu, abych se podíval, kde tak asi jsme. Nemám strach, že bych přejel, protože tuto nepříjemnost jsem již zažil, a od té doby se pojišťuji. Za prvé, budíkem a za druhé průvodčím. Ale přesto jsem jen tak, ze zvědavosti vyhlédl z okénka. V tu chvíli jsem uzřel naproti sedět malého muže, který tam před tím nebyl. Asi jsem přeci jen usnul tvrdě, když jsem ho neslyšel přicházet. Znovu jsem se schoval pod kabát, abych pokračoval v příjemném pospávání. Zavřel jsem oči, ale obraz malého muže mi tancoval před očima. Něco se mi na něm nelíbilo. Nebo, spíše nezdálo. Opět jsem rukou odkryl kousek kabátu, abych se přesvědčil, co je to tak zajímavého, že mi to straší v hlavě a ustrnul jsem. Ten muž tam nebyl. Asi se mi opravdu něco zdálo. Víc jsem nad tím nepřemýšlel a opět se snažil zabrat k spánku. Po chvíli se mi to podařilo a probudil mě až hlas průvodčího:
„Dobrý den, přistoupili.“
Odsunul jsem kabát a podal průvodčímu připravenou jízdenku. Po označení jízdenky razítkem, jsem si ji schoval a znovu se věnoval usínání. Ještě, než jsem zavřel oči, chtěl jsem se podívat z okna. Lekl jsem se, neboť ten muž tu znovu seděl, i když tu při příchodu průvodčího nebyl. Ani jsem se z okna nepodíval, zatáhl jsem kabát a zavřel oči. Asi se mi něco zdá. Řekl jsem si a v tom ten mužík naproti promluvil: „Ale nezdá.“
Rychle jsem odkryl kabát a ten muž tu opravdu byl a díval se na mě. „Říkal jste něco?“ podivil jsem se. „Jasně, povídám, že nezdá.“ řekl otráveně. Jenže já nic neříkal, pomyslel jsem si a ten mužík se znovu ozval. „Nemusíš mluvit, já tě slyším i tak.“ Přikryl si kabátem hlavu stejně, jako já před tím a dělal, že spí.
„Nevím o tom, že bychom si potykali,“ reagoval jsem na jeho zvláštní způsob chování. Poodhrnul svůj kabát, abych mu viděl do obličeje a mrkl na mě. Hned nato se zachumlal a celý, i s kabátem zmizel. Díval jsem se na prázdné místo naproti a pro jistotu jsem se štípl. Bolelo to velice. Jsem tedy vzhůru. Co to však bylo? Mám halucinace? Je tu ten člověk a je pouze neviditelný, nebo odletěl kamsi? Tu se však z prázdného místa ozvalo: „Dobrý postřeh Čenichu.“ Nechápal jsem, jak mohl znát mou takřka zapomenutou přezdívku. Jenže teď jsem se zabýval spíš problémem jeho zneviditelnění, než tím oslovením. Po několika vteřinách se znovu objevil.
„Aby bylo jasno, mám úkol a musím jej splnit. První šok máš za sebou a možná už můžeme přistoupit k samotnému výkonu,“ řekl a vyndal z kapsy zápisník, na jehož titulní straně byl zlatým písmem vyryt nápis: „Božská přání.“ Nechápal jsem vůbec smysl jeho řeči a zřejmě to na mě bylo i vidět. Schoval zápisník a s utrápenýma očima pokračoval v monologu. „No tak dobrá. Budeme pokračovat, až se aklimatizuješ. Co bys potřeboval vědět?“
Seděl jsem ve vlaku a přede mnou byla bytost, která uměla mizet. Jak byste reagovali? Já jen čučel, s otevřenou pusou a nebyl jsem schopen vydat ze sebe jedinou hlásku, o myšlence ani nemluvím. Seděl jsem a civěl na toho malého chlápka, který umí mizet a číst myšlenky.
„Bože, bože, bože! Ti nevěřící, to je pech. Čím vzdělanější, tím nechápavější. Alespoň jednu myšlenku, kdybys mohl. Prosím!“
Došlo mi, že celou tu dobu vlastně mluví se mnou, a že asi vypadám, jako úplný debil.
„To asi ano. Měl bys konečně promluvit, nebo tu budeme věčně,“ utrousil.
„Jméno. Jak víte, mou starou přezdívku a kdo vlastně jste? Nezbláznil jsem se?“ konečně mi mé ztuhlé svaly dovolily promluvit.
„No sláva. Začínáš komunikovat. Jsem skřítek z Humanie a mám za úkol ti splnit přání. Neptej se proč, nebo tu práci nedokončíme. Vezmi to tak, že si byl hodný a bůh ti dává jistou odměnu.“
Pomalu se mi začínalo ztuhlé tělo uvolňovat a já mohl uvažovat. Sen to není. Normální to však také není. Jsem snad pod vlivem nějakého omamného prostředku? Jenže proč trpaslík? Mužík se zašklebil a drže se za čelo, zasténal: „Trpaslík, trpaslík. Povídal jsem, že jsem skřítek a ne žádný trpaslík. No dobrá. Odpouštím ti. Jsi v šoku. Pro příště si ale pamatuj, že mě oslovení trpaslík uráží stejně, jako bych ti řekl tlusťochu. Nejsi pod žádnými omamnými jedy a nezbláznil ses. Jen tě chce Bůh odměnit. Řekni, co by sis přál a já ti to splním. Potom ti dám pokoj. No tak, vymáčkni se. Co chceš?“
Nemohl jsem se zatím úplně soustředit. Co já vím, co bych chtěl nejvíc? Nevím, jak v takovéto chvíli uvažuje průměrný člověk, ale já do dnešního dne na zázraky nevěřil. Proto jsem asi řekl to, co jsem řekl.
„Kolik přání mi můžete splnit?“ otázal jsem se. Skřítek se zaškaredil a prohlásil, že s inteligenty je největší práce.
„Víš ty co? Rozmysli si to a já přijdu zítra. Ovšem upozorňuju tě, že si za to můžeš sám. Mohls to mít jednoduché. Tak zítra, hojky,“ a pod pláštěm zmizel stejně, jako před tím.
„Počkejte přece, neodpověděl jste mi,“ zvolal jsem naléhavě. Ozvalo se však jen vzdalující: „Nemám jenom tebe. Čambáro, Čenichu.“

Byl jsem tak tou krátkou nezvyklou příhodou tak vysílen, že jsem se opět přikryl a po vteřině mi myšlenky přestaly klást otázky. Usnul jsem. Probudilo mě až zvonění budíku. Oblékl jsem se a bezmyšlenkovitě se vydal na cestu k domovu. Nemyslel jsem vůbec na nic. Až před domem, při pohledu na záhon, kterému velel sádrový trpaslík, jsem si na ten zážitek vzpomněl. Doma v bezpečí jsem si uvědomil, že to byl jen sen. Po jídle jsem zapnul televizi, abych nebyl sám, což vlastně dělám skoro vždy. Dal jsem se do práce. Musel jsem zpracovat podklady, které jsem během služební cesty získal. Dlouho však mé pracovní nasazení netrvalo. Hlodala ve mně myšlenka. Co když to vše, nebyl sen? Hloupost. Často usínám ve vlaku a zdají se mi sny z nejrůznějšího prostředí. Jenže dnešní sen byl něčím výjimečný. Byl nějaký živější. Ale hlavně, nasadil mi do hlavy brouka. Bez přemýšlení, jestli to sen byl, či nikoliv, jsem vzal čistý list papíru a nadepsal jej: Přání, která bych chtěl nejvíce. Uvědomil jsem si totiž, že bez ohledu na dnešní příhodu, žiju nemastně, neslaně a bez cíle. Měl bych si přece umět vybrat, co bych chtěl. Nevím, do jaké míry, jsem věřil setkání, se skřítkem, ale i kdyby se mi zítra potvrdilo, že jsem jen spal, budu do dalšího života potřebovat cíl. Je až s podivem, že mi až po dnešek nic nevadilo, nic jsem si nepřál a zhola nic jsem pro to nedělal.
Pomalu jsem plnil čistý list přáními, která byla svou absurditou od nejskutečnějších, až po ty nejbláznivější. Napíšu tolik přání, že budu mít z čeho vybírat. Jestliže se zítra návštěva z Humanie znovu objeví, budu mít vytříděno a jasno. V případě, že se nikdo takový nezjeví, budu mít po odstranění absurdních přání docela dobrou představu o tom, co bych vlastně v dalším životě chtěl. Po dvou hodinách usilovného přemýšlení, jsem měl asi osmdesát přání a nevěděl, které je to pravé. Celková představa se docela přibližovala k právě promítanému pořadu v televizi. Dávali totiž Večerníček. Mach a Šebestová v něm jako vždy použili telefonní sluchátko.
Nechal jsem vymýšlení přání a zosnoval taktiku. Jestliže se skřítek neobjeví, což je velmi pravděpodobné, vytřídím si realizovatelná přání a budu se snažit o jejich splnění. Nereálná se samo sebou zasunou do oblasti teorie. V případě, že to opravdu nebyl sen a konec konců, zázraky se prý dějí, musím vymyslet nejlepší variantu. Nebo bude ještě lepší, když vymyslím všechny varianty, abych byl připraven.
První možnost je mít nějaké to sluchátko, které by plnilo jedno přání po druhém. Napsal jsem velkou jedničku a za ní sluchátko, jako měl Mach a Šebestová. V případě zamítnutí takovéhoto množinového přání, bylo na druhém místě, bylo přání, mít do smrti všeho dost. Toto přání jsem po několika vteřinách přeškrtal, protože sousloví: všeho dost bylo nepřesné a záludné. Mohl bych mít taky dost lidí, dost vzteku, dost násilí a jiných nechtěných variant.
Takto jsem pracoval dlouho a dlouho. Přání střídalo druhé přání a škrtání bylo stejně časté. Hluboko po půlnoci jsem nad nedodělanou prací usnul.

Ráno mě probudilo slunce. S hrůzou jsem si uvědomil, že mám dnes u soudu důležité stání a jal jsem se dohnat včerejší absenci pořádné práce. Pracoval jsem bezmála dvě hodiny, když tu jsem zaslechl ticho. Asi jsem se nevyjádřil správně, ale když se zastaví sto dvacet let staré kukačky na zdi, které klapou vteřinu, co vteřinu celý den, nedá se to nazvat jinak, než ticho. Podíval jsem se na zeď a strnul jsem. V prosklené skříni hodin seděl skřítek z Humanie a držel kyvadlo hodin, aby se nepohybovalo. Byl oproti včerejšku o hodně menší. „Takže to nebyl sen,“ pomyslel jsem si.
„Samozřejmě, že to nebyl sen. Tak vyval to přání, ať tě mám z krku,“ řekl skřítek a zakroutil očima, jako že jej nanejvýš otravuju. Hledal jsem na stole papír s přáními a nemohl jej mezi úředními spisy nalézt. Místo toho, abych se zamyslel a v klidu přemýšlel, jakou variantu zvolit, rozházel jsem všechny ty nicotné doklady po stole. Velké množství jich při tom děsivém zmatku popadalo pod stůl a já v bláhovém domnění, že je to jediná varianta správného rozhodnutí, klečel pod stolem a zmateně probíral papír za papírem.
„Vždyť jsem to povídal. Jak narazím na inteligenta, je problém. Než se uklidníš a budeš zase moci normálně uvažovat, předem tě upozorňuju; Zapomeň na podobné nesmysly, jako je sluchátko od Macha a Šebestové, nebo Aladinovu lampu. Máš jedno prosté stručné přání. A dělej, nebo prošvihneš termín a všechno bude zkonfiskováno. Mimochodem. Ještě, že jsi škrtl to přání, mít všeho dost. Jeden bambula to udělal a měl nejvíc nemocí na celém světě,“ přednesl skřítek z prosklené skříně hodin. Nezbývalo, než abych zvolil. Po nedospané noci, jsem však neměl jaksi všechny myšlenky pohromadě a to věčné škrtání a vymýšlení dalších přání a variant mi vytvořilo z hlavy guláš.
Skřítek se podíval na zastavené ručičky kukaček a varovně zahlásil: „Řekl bych, že máš tak deset vteřin, ale protože jsem čas zastavil, budu prostě počítat do desíti. Jedna,“ jeho pohled sklouzl z hodin na mou vytřeštěnou tvář a dal se do smíchu.
„Ty děláš, jako by ty poslední vteřiny byly zároveň i tvými posledními. Vyval přání. Dvě,“ pustil rameno kyvadla a seskočil na zem. Nedokázal jsem si vybavit ani to nejzákladnější, co jsem včera sesmolil. Skřítek po doskoku z hodin narostl a byl stejně velký, jako včera ve vlaku.
„No tak, přece mi nebudeš tvrdit, že ta tvá celá včerejší práce byla k ničemu! Říkal jsem ti, že by to bylo jednodušší přát si něco hned. Tři.“
Přestal jsem hledat seznam přání a posadil se do křesla.
„Nevím. Já opravdu nevím. Je to nesmírně důležitý krok do života a já bych jej nerad zkazil,“ žadonil jsem o chvíli posečkání.
„Nemel, viděl jsem tvůj seznam a vím, že bys rád jednu věc o hodně víc, než ostatní. Nechci být zlý, ale přání číslo čtrnáct bylo fakticky blbý. Čtyři.“
Marně jsem vzpomínal na přání číslo čtrnáct.
„No jo, asi ten papír nenajdeš. Čtrnáctka byla to s tím přenesením do jiné dimenze. Pět,“ zasmál se, jako by byl on sám ten Bůh.
„No a co? Tak jsem Bůh. Nařizuje mi snad někdo, jak mám vypadat, nebo jak se chovat? Nenařizuje. Takže teď, když už víš, co jsem, vyslov to přání. Šest.“
I přes stresující situaci, jsem si nemohl nevšimnout, že použil variantu: co jsem, a ne, jak bych předpokládal, kdo jsem. Ihned na mé myšlenky reagoval: „To by bylo na dlouhé povídání, ale v krátkosti ti mohu naznačit, že životnou figuru ze mě udělali lidé. Před stvořením Adama a Evy jsem si kraloval jako věc v klidu. Že já hlupák tehdy toho hned nenechal. No, ale dost. Vypadá to, jako bych litoval a to zas ne. Jo jen tak mezi námi, sedm.“
Urputně jsem uvažoval, co bylo mé největší přání. Nechtěl jsem se zbrkle rozhodnout, ale jedno tu asi přece jen bylo.
„No sláva, už asi víš. Co? Osm.“
Horečně jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych toto přání vyslovil. Nemám přece takovou moc, aby to bylo stejně krásné, jako kdysi.
„Ty ne, ale já ano. Řekni to nahlas, nebo nech být. Devět,“ podrbal se na zátylku Bůh skřítek a ukázal na hodiny.
Na ciferníku stály obě ručičky na sobě.
„Je dvanáct. To stání u soudu už nestihnu. Chtěl bych, aby mi zase bylo deset let,“ požádal jsem odevzdaně.
„No sláva. Sedmdesát procent inteligentů prošvihne čas. Gratuluji. Deset,“ zašeptal skřítek a zmizel. S ním mizely i věci. Vše se měnilo a já usnul.

„Čendo, vstávej, musíš do školy,“ pohladila mě maminka po vlasech a já věděl, že jsem snad poprvé udělal něco správně. Vstal jsem, odmítl snídani a cvičil deset minut s činkami. Nevím ještě, co ze mě bude, ale vím určitě, že nebudu zbytečný právník.