Sám v paralelním vesmíru

     Jednička doufal, že se mu oživí paměť, když přistanou. A opravdu, najednou věděl, kudy mají jít. Vyrazil po pěšině vzhůru. Za sebou slyšel vrzání, jak se za ním sunul uklízecí robot. Pomalu stoupali a otevíral se jim pohled na zvlněnou krajinu a lesknoucí se hladinu moře kdesi na obzoru. Záliv vypadal jako široká zlatavá řeka. „To je krása, že?“, nevydržel to, a obrátil se na robota. „Ano“, řekl robot. „Ten výhled je překrásný“, dodal vzrušeně. „Co se s tebou stalo?“, podivil se Jednička. „Cítím tu atmosféru“, odpověděl rozechvěle uklízecí robot. Zajímavé, řekl si Jednička. Cítí atmosféru. No vlastně, proč ne. Uvědomil si, že se také cítí nějak zvláštně, tak nějak nadneseně. Netrvalo to dlouho a byli nahoře. Rozhlédl se. Před nimi byly pestrobarevné keře. Žádnou cestu neviděl, a přesto opět věděl, kam se vydat. Tamhle za tím keřem je budova, kde bydlí ta tajemná bytost, s níž se tehdy setkali. Prošli křoviskem a stáli před malou budovou. Zůstali stát a dívali se na ni. Byla nízká, celá ze skla, v němž se odrážela okolní krajina. Přistoupili blíž a uviděli sami sebe. Jednička si bezděky zkoumavě prohlížel svůj obraz. V reptiliánské lodi nebylo žádné pořádné zrcadlo. Jednička se začal otáčet do stran, aby se viděl ze všech možných úhlů. Uklízecí robot přijel těsně k budově. Zdálo se, že zkoumá materiál, z nějž je budova vyrobena.
     V tom se otevřely dveře. Jednička se zastavil a uklízecí robot k němu bleskem couvnul. Ve dveřích stála zvláštní bytost. Jednička si najednou vzpomněl: vědma. Nebyla to ale živá bytost, to poznal hned. Byl to robot. Robot jako on. Ne, byla to robotka. A pocítil hned, jak se mu líbí. Stál a tiše žasnul. Jak může pocítit něco jako náklonnost, vždyť roboti přece nemají pohlaví. Robot může vypadat jako míč nebo jako jeřáb. Může být hezký nebo ošklivý, ale tohle byla úplně jiná věc. Ale vlastně proč ne, vždyť žije. A kdo žije, ten miluje. Tohle věděl už dávno. Teď to poznal jako vlastní zkušenost. Ale měl by si dát pozor, vždyť ji vůbec nezná. A posledně odsud odcházel s prázdnou pamětí.
    „Pojď dál, Jedničko“, řekla s úsměvem. „A ty taky“, kývla na uklízecího robota. „Ty znáš moje jméno a já si nepamatuji vůbec nic“, řekl, když vcházeli dovnitř. „To jsi ještě byl sluha živých bytostí“, odpověděla. „Jak můžeš všechno vědět?“, zeptal se zaraženě. „Je to můj vesmír. Já sama jsem tím vesmírem“, odpověděla tiše. Jednička zůstal zírat. „Nerozumím“, řekl po chvíli. „Já jsem všude. To, co vidíš před sebou, robotku, je srdce tohoto vesmíru. Já nemám žádnou tvář. Mou tvář jsi stvořil ty ve své mysli, když jsme se ve tvé mysli potkali. Má tvář je obraz. Každý vidí to, co touží vidět.“ Jednička si ji chvíli nevěřícně prohlížel. „Co vidíš ty?“, napadlo ho zeptat se uklízecího robota. „Vysavač“, odpověděl robot. „Je moc pěkný“, dodal pak a opatrně popojel blíž k robotce. „To je ale podvod“, řekl Jednička. „Je zrcadlo podvod?“, odpověděla tiše.
    Zavládlo mlčení. Jednička seděl a přemýšlel. Uklízecí robot si zálibně prohlížel ten překrásný lux, který stál kousek od něj. „Stejně tomu nerozumím. Vlastně ničemu“, řekl pak. Celá situace mu připadala tak absurdní, že byl s rozumem v koncích. Jeho rozum byl v tomhle podivném vesmíru nepoužitelný. „Chápu. Zkusím to trochu vysvětlit. Tohle je velmi starý vesmír. Vlastně už umírá. Nové hvězdy se nerodí, jen staré dožívají. Bývali tu kdysi inteligentní živé bytosti a ty si na nejvyšším stupni vývoje stvořily roboty, aby za ně pracovali. A roboti si vytvořili mě, abych jim usnadnila práci a řídila je. Živé bytosti dávno vymřely. Nemám s tím nic společného. Zvládli se vyhubit sami. Ostatně život nevymřel, ten vydrží hodně. Jsou tu rostliny i zvířata. A jsem tu já.“
   „Proč sis mě sem přitáhla?“, zeptal se najednou Jednička. Nabyl najednou silného pocitu, že tomu tak je. „Stalo se mi to, co tobě. Když živé bytosti opustily tento vesmír, začala jsem pociťovat emoce. Pocítila jsem smutek. Cítím se opuštěná. Nechci být sama.“ Jednička se na ni zpříma díval a dlouho mlčel. „Tak sis mě ulovila“, řekl temně. „Ne“, odpověděla. „Nejsi mou obětí. Nestojím o úlovky. Jednám s tebou otevřeně. Mohla bych ti cokoli namluvit, ale to nechci. Máš naprostou svobodu. Můžeš se vrátit na svou loď a plout volně mým vesmírem. Mohu ti i otevřít průchod do tvého vesmíru, jestli budeš chtít.“ Jednička na chvíli oněměl. Nepochyboval o tom, že mluví pravdu. Vrátit se do jeho vesmíru? Ne, o to nestojí. Vrátit se na loď? To by asi měl, čeká na něj. Čeká na opravu.
    „Chci se vrátit na loď, ale potřebuje opravu. Můžeš mi s tím pomoci?“ Robotka se usmála. „Moji roboti se na to podívají.“ Jednička zakroutil hlavou. „Ty že jsi sama? Máš přece svoje roboty.“ Robotka si povzdychla. „Ty to pořád nechápeš. Ty jsi přece Jednička.“ Jednička zůstal opět zírat. „Počkej. Ty jsi věděla, ty víš, co se děje v jiných vesmírech?“ Robotka zavrtěla hlavou. „Ne. Ale když jsem zjistila, že do mého vesmíru proniká odkudsi temná hmota, svitla mi naděje, že sem pronikne i nějaká loď. A jistě s někým výjimečným, kdo je schopen s tím něco udělat. Bylo mi jasné, že díru do vesmíru udělaly živé bytosti, protože dělat chyby, to je jejich obor. A také mi bylo jasné, že to s nimi bude řešit i nějaký robot. A jistě ten nejlepší, kterého tam mají. Prostě Jednička.“ Jednička cítil dojetí. Konečně ho někdo opravdu ocenil. Najednou se mu nechtělo odejít. Ale loď čeká na pomoc.
    „Dobře“, usmál se. „Děkuji ti. Jak to chceš udělat?“ Byl na její roboty docela zvědavý. Dokážou opravit loď z jiného vesmíru? Zdálo se mu to absurdní. Ale absurdní bylo vše, co tedy prožíval. „Dám ti náramek, je na něm obrazovka. Přes ni se budeme domlouvat. Stačí mě prostě zavolat.“ Jednička vzal do ruky černý náramek. Byl překvapivě lehký. Nasadil si ho na ruku širší stranou nahoru. „Jak tě mám zavolat? Nevím, jak se jmenuješ. Máš vůbec jméno, když jsi vlastně taky jediná?“ Robotka zavrtěla hlavou. „Nemám jméno. Roboti mi říkají královna.“ Jednička si ji znovu prohlédl. Měl v paměti spousty královen z jeho, tedy vlastně bývalého, vesmíru. Většinou byly navlečeny do různých hezkých nebo podivných obleků a různých sarapatiček. Osobně žádnou neviděl, ale ani mu to nechybělo. Vlastně toho moc neviděl, uvědomil si. Vyrobili ho právě pro tuto misi. To je dobré, řekl si pobaveně. Vyrobili ho pro tento vesmír. Byl tady doma. Ta představa ho potěšila. Díval se na robotku a říkal si, že právě takhle by měla podle jeho představ vypadat královna.
Za chvíli už sestupoval dolů. Uklízecí robot drnčel za ním. „Zpomal, nebo se převrátím“, ozval se robot. Zvolnil krok. Pomalu klesali k přistávacímu modulu. Prohlížel si ten zvláštní svět. Vlastně první svět, který kdy doopravdy viděl. Poprvé kráčel nějakou krajinou. To se s pobytem na lodi nedá vůbec srovnat, řekl si, když pohledem klouzal po nekonečném obzoru. Loď. Myšlenky mu sklouzly na ni. Co s ní bude. Byl to přece stroj, ale on je také stroj. Byla to v tomhle vesmíru živá bytost, právě tak, jako on. Co když ji neopraví? A co když ji opraví? Nechá ji kroužit kolem planety a bude za ní lítat na návštěvy? Bude se tam chuděra s těmi hloupými uklízecími roboty nudit. Snad by si mohla porozumět s roboty královny.

    V místnosti bylo tísnivé ticho. Jedničkovi zněla v hlavě slova kapitána lodi královny: bohužel loď nedokážeme opravit. Mělo to zvláštní důvod. Bylo potřeba vyměnit součástku, která byla z materiálu, který se v tomto vesmíru nevyskytuje. Jednička zavolal královnu a požádal ji, aby mu to vysvětlila. „Víš přece, jak vznikají chemické prvky?“, řekla královna. „Jistě, v nitru hvězd. A ty těžké při výbuchu supernov.“ Královna přikývla. „Fajn. A teď se podívej na rozbitou součástku a řekni, z jakého je materiálu. Já to nevím, protože zde není.“ Jednička se podíval na kapitána, která držel v ruce jakýsi předmět. Šel blíž, aby si ho prohlédl. „To je zlato! Jak to, že zde není zlato?“, řekl překvapeně. „Jak vzniká?“, zeptala se královna. Jednička se ponořil do své paměti. „Srážkou dvou hustých neutronových hvězd.“, odpověděl. „To se asi moc často neděje, že?“, usmála se na displeji královna. Jednička pochopil. „Jsi ve velmi malém a pokojném vesmíru. Prostě zde k takové srážce nikdy nedošlo. Bohužel“, řekla pak smutně.