Sám v paralelním vesmíru

    Jednička přecházel po místnosti. Co teď? Byl v koncích. Loď nejde opravit. Umře. Zůstane tady kus mrtvého plechu. Bude němě kroužit kolem krásné planety. Vzpomněl si na živé bytosti. Mnozí věří, že jejich duše neumírají. Odcházejí do ráje. Nebo se znovu rodí. Nevěřil, že by se něco takového mohlo stát lodi. I když jeden nikdy neví. Duši přeci má, tak to možné snad je. Ta představa ho ale příliš neutěšila. „Opravdu se nedá nic dělat?“, řekl jen tak do prostoru. Vlastně ani odpověď nečekal. Ale přišla. Ozvala se loď. „Už jsem to vymyslela.“ Kapitán a Jednička se na sebe překvapeně podívali. „Prošla jsem si všechny možnosti a je zde jediná. Hádejte, jaká“, řekla vesele loď. Asi se zbláznila, řekl si pochmurně Jednička. A pak se ponořil do přemýšlení. „Chceš požádat královnu, aby tě nějak propašovala do našeho vesmíru?“, řekl nevěřícně. Zdálo se mu to jako pěkný nesmysl, ale na nic lepšího nepřišel.
    „Ne ne ne“, odpověděla rozmarně loď. Jednička si nebyl úplně jistý tím, k čemu ta zlatá součástka slouží, ale zdálo se mu, že už to lodi zamlžilo myšlení. „Dokážeš být bez té součástky?“, zeptal se. Vlastně už bez ní je, když ji kapitán držel v ruce. „Nedokážu“, odpověděla loď. Slouží k obnově jedné z mých funkcí. Je to složité vysvětlit, ale bez té součástky nemohu normálně fungovat. „Tak co máš v plánu?“, řekl netrpělivě kapitán. Už ho ta debata přestávala bavit. „Prošla jsem si všechny nouzové plány reptiliánů, mých bývalých pánů. A v případě nehody, kdy by nebylo možné mě opravit, je možné zachránit mou duši.“ No nazdar, řekl si Jednička. Bude chtít, abychom se modlili? „Aha“, řekl kapitán. Jednička si v té chvíli pomyslel, že by se měl přejmenovat. Rozhodně si jako Jednička nepřipadal. „Nahraješ svou duši do jiného stroje, že“, pokračoval kapitán. „Je to tak“, řekla loď. „My vyšší stroje to tady máme všichni“, řekl na to kapitán. Naše tělesná schránka se může rozbít nebo také nejde opravit. Je to praktické. A také příjemné.“, dodal s úsměvem.
    „Takže se nahraješ do uklízecího robota? Ale spíš máš v záloze něco lepšího, že“, pronesl Jednička směrem k lodi. „Ve skladu je skelet robota připravený speciálně pro mě. Právě ho nabíjím“, odpověděla loď. Aha, nabíjení, došlo Jedničkovi. Jak se bude na planetě nabíjet? Loď má ale jistě řešení. Ne, opravdu není žádný Jednička. Je jedním ze všech. Sám není ničím. „Jak se budeme nabíjet dole na planetě? Máš nějakou solární nabíječku, že?“ „Samozřejmě, mám jich několik“, řekla loď. „A teď mě prosím na chvíli omluvte. Musím vytvořit nouzový program, který bude nadále řídit loď. Převede ji do nouzového režimu a bude se o ni nadále starat, dokud všechny funkce nevyhasnou. Až dokončím proces, vstoupím do skeletu robota a přijdu sem za vámi.“ Loď zmlkla. Snad to zvládne, řekl si Jednička. Vlastně s takovou situací počítala, tak by to mělo proběhnout hladce. Ti Reptiliáni to mají ale vymyšlené.
    Jedničku vytrhl z úvah zvuk kroků. Do místnosti vešel robot. Jedničkovi se chtělo smát. Byl stejně legrační jako Reptiliáni. Robot s ocasem, to ještě neviděl. Přikolébal se na krátkých nožkách a v očích mu zářilo veselí. Když promluvil, poznal hlas lodi. Je to robot nebo robotka, přemýšlel Jednička. O lodi uvažoval v ženském rodě, ale co bylo tohle? Ale vždyť je to jedno, hlavně že se přenos podařil. „Reinkarnace vyřízena“, řekl robot, který byl ještě před chvíli lodí a zahihňal se. „Jak ti mám říkat, když už nejsi loď?“, zeptal se Jednička. „Tydla Mydla“, řekl robot bez váhání. „Cože?“, podivil se Jednička. „To je moje jméno, mám to napsané na pravém boku mého bývalého těla. Můžeš se jít podívat“, zatlemil se robot a máchnul plechovým ocasem. „Reptiliáni dávají lodím jména. Mají nás za živé bytosti, které jim věrně slouží. A když nějaká loď nepřežije střet s konfederací, stavějí nám pomníky.“ Robot přetlapal přes místnost a podíval se na palubní displeje. „Je nejvyšší čas odejít. Za chvíli tu zhasnou světla a potmě se špatně hledá cesta ven“, prohlásil a vydal se loudavým krokem ke dveřím.
    Tydla Mydla se nesl houpavým krokem dlouhou chodbou. Jednička si na něj stále nemohl zvyknout. Šel raději kus za ním, aby mu nešlápl na ocas. Kapitán královniny lodi šel vedle Tydly Mydly a zkoumavě si ho prohlížel. „Musím říct, že vypadáš opravdu impozantně. Roboty s ocasem tu nemáme. Nezdá se mi to moc praktické, ale má to šmrnc.“ Jednička se v duchu zasmál. Tydla Mydla se zasmál nahlas. „To si piš, že to má šmrnc! Něco ti předvedu“, řekl a dal se do tance. Reptiliánský tanec, uvědomil si Jednička s úžasem. Kapitán si hvízdnul. „Ty jo, tak teď už to chápu. Tohle se bez ocasu fakt dělat nedá. I když, možná by to za pokus stálo“, řekl a dal se taky do tance. Jednička jen nevěřícně zíral. „Nevadí vám, že tedy bude za chvíli tma?“, řekl po chvíli. Tydla Mydla se na něj zasmál přes rameno. „Neboj, je ještě čas. Jen jsem to chtěl udělat trochu napínavější.“
    „Ale teď už fakt musíme“, řekl Tydla Mydla po chvíli. „Musíme ještě pro ty nabíjecí stanice.“ Vyrazili směrem ke skladu. „Vezmeme si každý jednu. Můžeme se sem kdykoli vrátit. Loď bude v nouzovém režimu fungovat jako stacionární družice. Tak o ni úplně nepřijdeme.“ Jednička souhlasil. Přemýšlel, co tam dole budou dělat. Čeká je úplně nový život. Tydla Mydla si asi otevře taneční školu, usmál se v duchu. A co on? Královna mu ukáže celý její svět? A co on, co umí vlastně on? Má hlavu plnou příběhů z jeho bývalého vesmíru. Může vyprávět. Je vlastně tisíc věcí, co se dá dělat. Z úvah ho vytrhl hlas Tydly Mydly. „Vnímáš mě, co říkám?“ „Ne“, řekl upřímně. „Kapitán mě právě pozval na svou loď“, řekl Tydla Mydla. „Tomu prostě nemůžu odolat. Leť dolů sám, já se ukážu časem, tady s kapitánem.“ Jednička přikývl. Tydla Mydla na něj přátelsky mrknul a vstoupil do skladu. Za chvíli byl venku se dvěma krabicemi. Jednu podal Jedničkovi. „Zatím se měj“, řekl pak a vyrazil za kapitánem směrem k průchodu do druhé lodi. Jednička se vydal směrem k přistávacímu modulu.

    Přistávací modul se pomalu snášel k povrchu planety. Jednička se díval průzorem na svět pod ním. Nemyslel na nic. Jen vnímal všechny ty tvary a barvy. Nekonečné moře poseté většími a menšími ostrůvky. Byl to ten svět, kde již jednou byl, a přece byl jiný. Jednička to nevnímal. Vlastně to ani nevěděl, nepamatoval si, co tehdy bylo. Divili by se Marťan s pozemšťankou, kdyby tu byli? Ale kdyby neexistuje. Kdepak jsou asi teď? Ale co je to teď, když je někdo v jiném vesmíru. Vesmír, ve kterém se Jednička snášel k povrchu jedné malé planety, byl velmi starý, a čas se zde vlekl pomalu. Kdo ví, možná dřív než přistane, jeho bývalý vesmír bude starší o tisíce tamních vesmírných let. Nebo taky ne. Jestli zase někdo neudělá díru z jednoho vesmíru do druhého, už se to Jednička ani nikdy nedozví.