Autobus lásky

Běželi jsme mlhou a počínajícím šerem. Taška mi, svině, sklouzla z ramena a já ji jen tak tak stačil chytit do ruky, ale škrtala o zem s každým mým krokem. Můj kámoš Hašišák za mnou visel jako ocas komety a funěl jako vystresovanej vepř.
Skrz mlhu se k nám probíjely dva paprsky světla a kolem nich jsem, když jsem trošku zaostřil zrak, viděl obrysy obrovskýho dálkovýho autobusu. Jak jsme byli blíž a blíž, stával se ten autobus tak nějak víc a víc zřetelným, byl bílej, sešlej a funěl jako Hašišák.
„Čekejte, šéfe!“ zavolal jsem na řidiče, co zrovna típnul cigáro o betonovej patník. „Prosím vás!“
„To máte jen tak tak, pánové,“ utrousil.
„My víme.“
„Máte tu bejt patnáct minut předem.“
„Promiňte.“
Ukázal jsem mu jízdenky se studentskou slevou na pět let prošlýho ISICa, kterej vidět nechtěl, a sedli jsme si na dvě volný místa někde napravo.
„To je kus šrotu,“ poznamenal Hašišák a pak se tomu začal hrozně nahlas smát, protože byl neskutečně nakalenej, což já ostatně taky. Ve skutečnosti se jmenoval Hašek, ale člověku, co vypadá jako on, zkrátka nejde říkat jinak než Hašišák.
Dva lidi, co seděli nedaleko od nás, nějakej voňavej kluk s frajerkou, se najednou zvedli a šli si sednout jinam, asi že jsme jim nebyli příjemný. Trošku mě to urazilo, ale pak mi Hašišák ukázal nějakej vtipnej obrázek na telefonu a já na to celkem rád zapomněl.
Kola se daly do pohybu a my s nima, celej ten rachotivej kolos pomalu zrychloval, pak najel na hlavní silnici a jel a jel a jel, trojka, čtyřka, pětka, až jsem to přestal počítat a zaposlouchal se do písniček, který vedle mě pouštěl můj kámoš Hašišák ze svýho starýho telefonu.
„Mohli byste to laskavě ztišit?“ zeptala se paní, co měla kruhy pod očima a seděla přes uličku vedle nás.
„Určitě, promiňte, paní,“ omluvil jsem se jako slušněj kluk a šťouchl do Hašišáka, aby sundal volume. „Je to lepší?“
„Ano, děkuju,“ špitla jen tak bez úsměvu, jako by se s náma už víckrát nechtěla bavit.
Z kapsy jsem vytáhl nějakej neznámej sáček a zeptal se svýho dobrýho kamaráda, jestli to je marihuana.
„Co jinýho by to bylo?“ řekl na to.
„To máš pravdu,“ uznal jsem. „Co jinýho?“
Pak mi zazvonil telefon, zvedl jsem ho a dal to nahlas, aby to slyšel i Hašišák, kterej vypnul hudbu a poslouchal. Volal náš šéf, a proto bylo nutný, abychom to slyšeli oba a mohli mu odpovídat spoustu chytrejch věcí.
„Jojo, teď se vracíme do Prahy,“ řekl jsem. „Máme tu frakturu.“
„Frakturu?“
„Chci říct fakturu,“ opravil jsem se. „Tu fakturu, co jste po nás, šéfe, chtěl.“
„To je dobře,“ pochválil nás. „Na ubytovně žádný průsery?“
„Kdepak,“ ujistil ho Hašišák. „Jenom jsme si jednou zabouchli klíče na pokoji.“
„Fakt?“
„No jo,“ kýval hlavou. „Museli jsme tam vlízt přes balkon. V sedmým patře, šéfe, věřil byste tomu?“
„Vy jste magoři,“ řekl na to a přátelsky jsme se rozloučili.
Ten hovor nás tak dojal, že jsme se zase nechali trošku unýst a pustili ty songy celkem dost nahlas. Ale ono to jinak ani nešlo, protože můj dobrej kámoš Hašišák někde vyštrachal video Richarda Müllera, jak zpívá Knížete Rohana a jak sedí na stoličce docela sám nad všema těma lidma, co ho poslouchaj tak pozorně, jako by byl nějakej velkej komunistickej předák.
„Podívej se na něj,“ řekl jsem se slzama v očích. „Jak tam sedí, sám, jenom s kytarou. Ten může úplně všechno. Jeden člověk pro celej svět.“
Hašišák jenom kýval hlavou zeshora dolů.
„Mít takhle kytaru,“ zasnil jsem se.
„Kluci, už jsem vám jednou říkala, abyste si to ztišili!“
„Promiňte, paní,“ zavolal jsem přes uličku. „Já na vás úplně zapomněl.“
Venku už byla totální tma. Hašišák se natáh přes sedadlo před náma, kde seděl nějakej plešatej člověk, a vzal z přihrádky časopis, co jich tam byla celá hromada, aby si lidi zkrátili dlouhou cestu nechutným starým autobusem.
„Rozsviť, prosím tě,“ řekl mi. Nad hlavou se mi rozzářilo obludný žlutý světlo a já se před ním snažil marně schovat pod svojí mikinou.
„Fakt si budeš číst?“ promluvil jsem ze svojí skrýše směrem k Hašišákovi.
„Jo, vole, máš s tím problém?“
„Vůbec ne,“ ujistil jsem ho. „Co to vůbec je?“
„Časopis o fotbale.“
„Mně fotbal nebaví.“
„A mně snad jo?“
Chvíli do toho zíral, bylo celkem patrný, že mu některý dlouhý slova dělaj problém, ale naštěstí jich tam nebylo moc. Pomalu jsem si zvykal na to světlo, jako si svatý musí zvyknou na svojí svatozář, a podíval jsem se svýmu kamarádovi přes rameno.
„Hele, tady si můžeme na někoho vsadit,“ poznamenal.
„Beztak je ten časák tři roky starej.“
„Na to se vyser,“ mávnul rukou. „Co třeba tady? Hradec proti Pardubicím.“
„V Hradci hrajou fotbal?“
„Tak vsadíme na Pardubice.“
„Ale v Pardubicích se přece taky nic nehraje,“ kroutil jsem hlavou. „Vždyť je to strašná díra.“
„Tak remíza?“
Oběma nám došlo, že tohle nikam nevede, a tak Hašišák znova nahodil playlist, nejdřív potichu, ale jak těch písniček přibývalo, a jak byly jedna lepší než druhá, začalo to všechno pomalu ale jistě sklouzávat do zběsilý vřavy.
„Paní, prosím vás,“ zavolal jsem zase přes uličku. „Tahle písnička má neskutečně dobrej refrén, nevadilo by vám, kdybychom to – jenom na chvíli – trošku vokouřili, chci říct zesílili?“
„Co s váma mám dělat, kluci,“ pokrčila unaveně rameny. „Ale jenom na chvíli, ano?“
Ale my na to samozřejmě zase zapomněli, a tak Hašišákův starej telefon dál vyhrával na plný bomby, autobus se řítil tmou, řvali jsme jeden na druhýho a můj dobrej kamarád tam solil jednu pecku za druhou.
Plešatej chlapík před náma nám poradil, že kdybychom si to ztlumili, nemuseli bysme se vzájemně překřikovat, ale bylo jasný, že vůbec nepochopil, o co tady na tom světě jde, že nevyhrává ten nejchytřejší, nejrychlejší nebo nejsilnější, ale ten nejhlasitější, co s grácií přeřve všechny ostatní debily.
„Tak sakra ztlumíte to, zmetci?“ ozvalo se pak za náma a na hlavě mi přistál čistej, nefalšovanej pohlavek.
„No jo, no jo, pardon.“
Autobus začal zpomalovat a ze tmy se najednou, jako nějakej tajuplnej ostrov, vynořila červeně zářící benzinka. Řidič to zakempil u kraje parkoviště, dveře se otevřely a já dostal chuť projít se na čerstvým vzduchu.
„Jdeš taky ven?“ zeptal jsem se svýho kámoše.
„Ale jo, půjdu,“ souhlasil. „Musím se vychcat.“
Hašišák vystoupil jako první a já se chystal provýst to samý, ale najednou jsem na svých zádech úcitil podivnej tlak a než jsem se nadál ležel jsem na studeným, benzinem provlhlým asfaltu a díval se na rezavej podvozek našeho autobusu. Na schodech stál nasranej týpek a chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že je to starej dobrej řidič, co mě skopl ze schodů svojí vyhlazenou šoférskou podrážkou.
„Už toho bordelu bylo tak akorát, pánové,“ zavolal na nás ještě, než se před ním a hlavně před náma zavřely dveře. Můj dobrej kámoš Hašišák do nich zuřivě bušil, ale autobus se po chvíli rozjel a nechal nás samotný na tý smradlavý benzince.
Tohle jsme nezvládli. A tím my, nemyslím jenom nás dva, ale úplně všechny. Selhali jsme. Selhali jsme jako lidi. Selhali jsme ve snaze si porozumět.
Byla už celkem zima, měli jsme hlad a peníze zůstali v buse. Všude bylo ticho, jenom občas se zvedl vítr, jak kolem projelo auto, a nad náma svítily hvězdy tak jasně, až mi to bylo protivný.
„Mít takhle kytaru,“ zasnil jsem se.