Trpělivost, příteli

Vyšel jsem ven z divadla. Pootočil jsem se párkrát dokola a vzhlédl nahoru do oken. Nebyla to špatná hra, trošku absurdní, trošku bizarní, ale není takové všechno?
Šel jsem dál – úzkou, počmáranou ulicí ve žlutém světle pražských lamp – a přemýšlel jsem. Nejdřív o té hře, ale pak o všem možném. Najednou se do mě dala hrozná svoboda, asi jak jsem stále tak trochu věřil, že to představení ještě neskončilo, že pořád ještě běží, zrovna na tomhle křivém chodníku. A že je svět stejně tak absurdní, a že můžu dělat cokoli a myslet si úplně všechno, protože nic stejně nedává smysl.
Mám hlad a strašnou chuť na pivo.
Nejdřív jsem si ale chtěl koupit snídani. Věděl jsem, že až zítra ráno vystřízlivím z toho večerního okouzlení, nebude se mi toho chtít dělat mnoho, natož pak chodit po nákupech.
U kasy na sebe pořvávaly dvě strhané prodavačky a já si zas připadal jako na jevišti:
„Zítra zas přijde ten chlap a bude chtít řešit banány,“ volala jedna z nich.
„Banány?“ nechápala druhá.
„No jasně. Dneska taky přišel, já u toho nebyla, ale prej to zase řešil, ty banány.“
„A co s nima?“
„Vim já,“ pokrčila tlustými rameny.
V tom se do toho přimíchal někdo z ochranky a já už byl úplně vedle.
„Já jsem tam u toho byl,“ prohlásil pyšně. „Nechtěl je zaplatit, hajzlík jeden, že prej si myslel, že stojí čtyřicet korun za kilo, ale oni jsou čtyřicet korun za jeden… Tak mu říkám: ‚Zaplaťte ty banány, dědo, nebo je tady nechte, to je jednoduchý jak facka.‘ A on povídá: ‚Jak facka, říkáte?‘ a jednu mi vlepil, že jsem ho pak vyved za límec jak malýho kluka.“
Stál jsem zase venku, v kapse jsem měl své pečivo a říkal si, že už ta hra snad přeci jen skončila. Bylo to trošku absurdní, trošku bizarní, ale není takové všechno? Jen že nikdo netleskal, ale copak na tom záleží?
Mám hlad a strašnou chuť na pivo.
Došel jsem zpátky na Národní třídu, tam nemají špatný kebab.
Procházel jsem se podél všech těch divadel a nasvícených kaváren a jedl svou večeři. Nad tramvajemi to v tom černém a studeném nočním vzduchu nádherně jiskřilo a mně to tak aspoň přišlo, že je život ta nejhezčí věc, co se člověku může stát, zvlášť když se mu zrovna stane na takhle báječném místě.
Nějaký šťastný muž se tu objímal se svou dívkou snů a ta se smála a ptala se ho:
„Kde jsou holky?“
„Ty ať se líbaj mezi sebou,“ řekl na to muž a zanořil se jí hluboko do vlasů.
„Hej kluku!“ zavolala na mě nějaká žena o kus dál, celá rozjuchaná. „Kde prodávaj kebab?“
Otočil jsem se za ní a ukázal rovně před sebe. Poděkovala mi a poskakovala dál. Je to nádhera, když si člověk žije jen tak. Možná trošku absurdní, trošku bizarní, ale hlavně nádhera. A není takové všechno? Nikdo sice netleská, ale copak na tom záleží?
Potácel jsem se dál úzkými uličkami a měl strašnou chuť se zamilovat. Třeba to téhle pěkné brunetky s roztomilou čepicí a promrzlými tvářemi. Co by tomu asi řekla, kdybych se k ní naklonil a z celého srdce ji políbil? Možná by se nezlobila, možná se zrovna cítí zrovna tak jako já. Bylo by to trošku absurdní, trošku bizarní, ale hlavně by to byla nádhera. Ale já nejsem blázen a ona taky ne, a tak se jen tak mineme a je to škoda, i když je to možná pro oba lepší.
V hlavě mi zněl Frank Sinatra a já jsem dostal nutkání točit se kolem jedné z těch lamp, co osvětlovaly tu prázdnou ulici docela pro nikoho. Ale nejsem blázen a je to škoda. Tak jsem tu lampu jen tak zlehka a zklamaně pohladil a vydal se na další dlažební kostku.
Kousek dál na rohu ulice postávaly čtyři krásné dívky a zrovna si zapalovaly cigaretu. A já si říkal, jaká je to škoda, že nejsem kuřák. Protože kdybych byl, šel bych za nimi – pyšným krokem kuřáka – a řekl bych: „Slečny, byly byste tak laskavy a udělaly byste do této temné noci jednu malou jiskru pro mě a pro moji osamělou cigaretu?“ A ony by se usmály – to bylo všechno, po čem jsem v tu chvíli toužil.
Ale já nejsem kuřák, ale obyčejný zdravý člověk, a tak si mě sotva všimly – tak jako by si sotva všimly zdravé zeleniny.
Pak jsem šel zase kolem toho divadla a přes okno poznal všechny herce, co pili kávu. Jestli pak mě taky poznali? Pořád jsem měl chuť na pivo – že bych na jedno zaskočil za těmi starými přáteli? Ale po chvíli jsem zjistil, že vlastně nechci.
Raději půjdu dál nočním městem a ono se třeba něco stane. Vždycky se něco stane. Za každým rohem může čekat něco mimořádného, jde jen o to prozkoumat všechny rohy a v jednom z nich se to konečně objeví. Zadívá se mi to přímo do očí, ta osudová věc, co změní můj život, a bude trošku absurdní, trošku bizarní, ale hlavně to bude čistá, ale opravdu čistá nádhera.
A není takové všechno?
Možná i někdo zatleská – třeba hned za tímhle rohem. Nebo taky ne. Nebo až za dalším či snad ještě později. Trpělivost, příteli. Přeci jen, jde hlavně o tu naději.