Díky za kytky, Adame

Těsně vedle dveří visel nápis Pošta. Otevřely se a dovnitř vešel mladík – rázným krokem. Přešel na druhou stranu relativně velkého sálu a lokty se opřel o jednu z přepážek. Na druhé straně skla seděla pohledná mladá slečna a usmála se, avšak nijak výrazně a jakoby s křečí v koutcích.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den.“
Chvíli na ni zíral, jeho úsměv byl víc než pravý.
„Mohu vám pomoci?“ zeptala se.
„Rád bych si vyzvednul balíček,“ prohlásil mladý muž a napřímil se.
„Občanský průkaz, prosím,“ řekla slečna s očima upřenýma do monitoru počítače a s prsty, které jemně udeřovaly do staré klávesnice.
„Ano, mohu vám ukázat občanský průkaz,“ řekl a jen tak pro ukázku zalovil v kapse, ve které nic neměl. „Ale v naší věci nám to příliš nepomůže. Jdu totiž vyzvednout balíček, který není pro mě… Kamarád mě poprosil, abych se tu pro něj stavil, protože je daleko za hranicemi a není zkrátka možné, aby ho odebral osobně. Chápu, že je to pro vás zřejmě komplikace, ale není snad každá komplikace také výzvou? A já věřím, že jste dobrý zaměstnanec… Moniko (přečetl jméno na visačce), že si s tím poradíte, zvlášť když jste taková milá slečna.“
„Kdepak,“ zavrtěla Monika hlavou a u toho se smála, nyní již bez pochyby upřímně. „To není ani komplikace, ani výzva. Je to zkrátka nemožné.“
„Bojíte se, že jsem podvodník?“ nadzvedl muž obočí. „Pokud tak trváte na občanském průkazu, tak tady je. Jeho, nikoli můj. Mám ho zde naskenovaný a vytisknutý. Podívejte. Vy mi pořád nevěříte, viďte? Mohu vám klidně říct, co v tom balíku je, kde to koupil, kolik to stojí i k čemu takovou malichernost vlastně potřebuje… Copak bych to všechno věděl, kdybych byl jenom nějaká obyčejná pochybná existence?“
„Já bych vám snad i věřila, ale o to tady nejde,“ řekla Monika. „Jak mám vědět, že nejste revizor či nějaká jiná kontrola, nebo že tu někdo takový zrovna není v těsnější blízkosti, než si myslíme. Nestojím přeci o zbytečné potíže.“
„Ach tak, vy se bojíte, že jsem revizor!“ zvolal mladík a rozesmál se. „Tím jsem dost možná víc uražen než tím podvodníkem. Řekněte mi upřímně, jestli si opravdu myslíte, že vypadám jako nějaký revizor.“
Skutečně tak nevypadal. V tu chvíli se na ni mile usmíval, modré oči mu svítily jako hvězdy a jeho tvář nenesla ani náznak oné kancelářské vybledlosti. Připomínal ji studentíka, který zrovna prošel zkouškou, na kterou se učil tak napůl – kdepak, žádné úřednické rysy v jeho tváři nenašla.
Přesto však stále mlčela a byla na pochybách.
„Víte, co dalšího by vám takový revizor zřejmě neřekl?“ pokračoval mladík. „Že vám to skutečně sluší, že jste opravdu milá a už vůbec by nepřiznal, že se mu líbíte. Taky by se vás nezeptal, v kolik hodin dnes končíte. Kdežto já…“
Monika se usmála a kousla do rtu.
„V půl čtvrté.“
„Výborně!“ vykřikl. „Od první chvíle, co jsem vás viděl, se mi totiž hlavou honí určitá představa. Totiž, že bych do vás zhruba kolem té půl čtvrté omylem vrazil na těchto schodech, těch u vchodu… Jistě byste se polekala, viďte? Pak by bylo zřejmě vhodné pozvat vás jako omluvu za tuto nehodu na šálek kávy.“
„Ano, to by se asi slušelo.“
„Myslíte si, že by se něco takového – ta nehoda, o které jsem mluvil – že by se něco takového mohlo stát?“
„Myslím, že se to klidně stát může,“ přikývla Monika a podívala se mu přímo do očí.
Mladík také přikývl, otočil se o odcházel pryč.
„Počkejte!“ zavolala na něj. „Chcete ten balíček?“
„Balíček? Ach jistě, balíček!“ zvolal a rychlým krokem přistoupil k přepážce. Opět se opřel lokty a naklonil se k Monice tak blízko, jak jen to skleněná zábrana dovolovala. I ona se naklonila, protože pochopila, že chce muž říct cosi potichu.
„Vidíte toho staršího muže za mnou?“ zašeptal. „Toho s řídkými černými vlasy a lesklou lysinou? Nevím, jak vám, ale mně připomíná revizora.“
„Taky z něj mám takový pocit,“ přisvědčila Monika.
„Raději mi nic nedávejte,“ zašeptal mladík. „Ale přesto nezapomeňte, jaké věci vás mohou potkat na schodech.“

„Jmenuji se Adam,“ představil se mladík, krátce poté, co společně vyšli směrem od pošty. Usadili se v malé kavárně v jakési boční uličce a zabředli do příjemného hovoru.
„A co když přeci jen jsem revizor?“ zeptal se náhle Adam.
Monika se rozesmála.
„Copak? Proč bych nemohl?“
„Jsi přeci tak milý a kouzelný,“ řekla.
„Všichni revizoři snad nemohou být staří, zapšklí a nerudní,“ opáčil Adam. „Tak ty mi nevěříš?“
„Ukaž mi legitimaci,“ vyzvala ho oním byrokratickým tonem, který již skvěle ovládala, ale na konci se opět neubránila smíchu.
Adam prohrabal všechny své kapsy.
„Ale ne. Asi jsem ji zapomněl doma,“ prohlásil a zamrkal svýma veselýma očima. Následoval šibalský úsměv, možná až příliš šibalský – Monika se ho trochu lekla, působil zlověstně a vůbec neladil k těm dobráckým očím. Nervózně se zasmála.
„Možná se ta nudná a ošklivá legitimace proměnila v něco jiného, snad i krásného,“ řekl pak Adam a zas už působil naprosto mile. Opět sáhl do náprsní kapsy své bundy a vytáhl z ní několik sedmikrásek, macešek a jiných lučních květin, co byly zřejmě čerstvě natrhané. „Tak přeci jen něco. Snad ti to bude stačit.“
„Ach, děkuji,“ usmála se Monika. „Jsi tak sladkej.“
„Možná, že jsem,“ odpověděl Adam, ale tón jeho hlasu se pomalu měnil. Úsměv vymizel, přestal se jí dívat do očí, sledoval hranu stolu a stával se odměřeným. „Ale taky jsem velký lhář, Moniko. Řekl jsem ti, že jsem svou legitimaci zapomněl doma, ale to není pravda, mám ji tady, ve stejné kapsy jako ty květiny.“ Vyndal plastovou kartičku a hodil ji před ni.
Monika byla zmatená a nevěřícně si prohlížela kartu, která skutečně byla revizorskou legitimací.
„Kéž bych byl jen lhář, Moniko,“ pokračoval Adam. „Ale jsem taky zlý člověk. Mohl jsem ti to říct už dávno, už dávno jsem tě mohl nahlásit tvým nadřízeným, ale já mám zkrátka potřebu lidi trápit. Stanu se jejich novým přítelem, možná se do mě i trochu zamilují a pak je podrazím, zradím a zklamu. Aby se cítili hůř, mnohem hůř, než kdybych je pouze pokáral. Mně totiž vůbec nejde o nějaké předpisy. Z nějakého důvodu se mi líbí pozorovat, jak jsi zdrcená, baví mě si domýšlet, jak špatně se budeš celý den cítit a mám tak trochu radost z toho, že tě to možná poznamená na celý život. Možná je to nemoc, tak mi to odpusť. Zítra v práci to dořešíme.“ Zvedl se, u pokladny zaplatil za obě kávy a když odcházel ven, dveře zacinkaly.
Monika si oběma dlaněmi podbírala bradu a dívala se před sebe do prázdna.
„Díky za kytky, Adame,“ zamumlala pak tiše. „Kafe bylo taky fajn.“