Nedělní ráno

               Brzká ranní neděle s sebou nesla podivný závan chladu. Na stéblech trávy se třpytila jinovatka a první jarní květiny se snažily drát napovrch. Jak je ta příroda pomatená… Rukou se jemně dotýkala studeného kamenného zábradlí jako by se s ním snažila splynout, i přes to, že její bílá dlaň připomíná samet a kámen do ní dře. Neví, co tu hledá, ani kam jde. Její tělo ale přitahovala budova, ke které se nikdy neodvážila vydat. Její barevná skla jí totiž připomínala varování stejně zbarvených živočichů, že vás otráví. Zvědavost byla silnější. Zvětšovala se s každým nejistým krokem blížícím se kostelu. Vedle velkých dřevěných dveří vypadala najednou tak malá. Nikdo nikde nebyl. Podívala se, když se za ní zavřely a hustou mlhu nechala za sebou.

               Ozvěna její chůze se rozlévala místností, dokud se neposadila na lavici. Zaklonila hlavu a apaticky pronikla do stropních maleb. Bylo to jako objevit se v jiném světě. Ve světě, kde jste jen vy a celý vesmír a jen vy. Dovede vás daleko a dovede vás na místa, kde jste si mysleli, že nikdy nebudete. Ucítila velký knedlík v krku. „Dítě, co tu děláš?“, ozvalo se bez jakéhokoliv varování z rohu kostela. Normálně by se lekla, vystrašila se, nebo se začala omlouvat a utekla by. Teď už ne. „Zhřešila jsem.“, zašeptala s pohledem do andělských obrazů nad ní. Uslyšela pár kroků, klíče a zavrzání dřeva od zpovědnice. Konečně se otočila, a tak se oběma naskytl pohled na toho druhého. Nevěděl, kolik jí je. Vypadala jako dospělá, ale v těch očích viděl pouze raněné dítě a v jejím obličeji krásu, kterou pocítíte jen při západu slunce. Zanedbaná jemnost a zoufalá touha po lásce za ní zanechávala šedý táhlý stín. Trochu zeleně v modrých hlubokých duhovkách. Zvedla se, prázdně se dostala do malé místnosti se zamříženým okénkem. Byla tam židle a stolička. Automaticky si vybrala stoličku a klekla si. „Někomu jsem ublížila. Strašně moc jsem ublížila, ne… Já zabila, zabila jsem sebe! Ztratila jsem vše, co mě tvořilo. Zapomněla jsem milovat, protože není koho. Lidé nemají dneska nic, ale vy… Vy pořád máte víru.“, hlas plný bolesti se s některými slovy zvyšoval a pak zase vytrácel.

               „Odevzdala jsem někomu život za cenu svého. Na dlouhá léta. Celou budoucnost a minulost jsem vypsala do papírů. Má osobnost je v knihách bez písmen. A teď nemám ani ty knihy a propiska dopsala.“, na chvíli se odmlčela. „Nechápu lásku. Zní to sentimentálně, ale láska mých rodičů je nebýt. A když být, tak bít. A když nebít, tak řvát. A jeho láska postavená na základech, které začaly hnít. Myslící si, že zašije rány, jež mi způsobil, protože sám byl zbabělý a nedokázal mě opustit. Nožem ale rány nezašije, i když ho umyl od krve. Odešel společně se mnou.“, mluvila jako by tu opravdu nebyla. Kněz ucítil slzu na tváři.