Dům který opouštíme

Z hospicu mi v hlavě nezbylo po těch letech téměř nic. Vše se usadilo na dně mé duše. Nemůžu již psát, plnohodnotně, o hospicových pokojích, protože jsou pryč. Ale můžu psát o sobě. O věcech co jsou se smrtí úzce spjaté. A tentokrát chci psát o lásce. Dnes jsem si to po sobě poprvé celé přečetl a uvědomil jsem si, že časem dost možná tohle celé bude číst i můj syn. Nechci, aby čtenáři viděli jen jednu stránku příběhu a syn jen fagment svého otce (najde tu mimo jiné to, jak jsem si chtěl zaplatit prostitutku, abych se s ní společně podíval na Pána prstenů - jestli Ti někdy bude v životě smutno, zkus to, je to zážitek).

 Překvapilo mě, že nosným tématem, celého mého psaní není smrt, ale láska. Nerad bych ale degradoval význam toho slova na pouhou zamilovanost. Láska a  zamilovanost jsou dvě slova, díky bohu. Pro mě láska znamená schopnost vydat se napospas životu. Sundat brnění a jít vpřed, přestože nevíme jestli to před námi jsou bodláky nebo pampelišky. Jako když se vydáváte druhému. Milovat druhého, ať už je to milenec, rodič nebo dítě je pro mě snaha druhého respektovat i za cenu všech zranění. I za cenu toho, že vás poraní a vy možná umřete. Nebudete moc pokračovat v tomhle dobrodružství. Mít dítě je, alespoň z mého pohledu, jako se místo pobytu v lázních dobrovolně pověsit vzhůru nohama a nechat do sebe pár let boxovat. Proč by si to někdo dobrovolně dělal? A přesto je to asi to nejlepší, co jsem udělal. Pro mě osobně je to obětina něčeho pravého ze mě, za kterou jsem dostal něco tak pravého a autentického, že si někdy říkám, jestli si to vůbec zasloužím. A to do mě občas kope a mnohokrát mě v takovou chvíli napadne: "Je legální zavřít dítě do sklepa? Na chvíli?" A pak ho kopnu taky. Jo, je to tak, občas jsem Tě kopnul. A občas ne úplně výchovně. Vrátil jsem Ti to jen proto, že se mi pak ulevilo. Ne moc, jenom tak jako Ty mě.

*A teď pasáž pro mého Syna, jednou, až tu nebudu, by se mu mohla hodit. Ostatní odpustí, že jí sem cpu a ještě se v ní poukouším trapně, otcovsky, radit.*

 Láska je ráno vstát, vyčistit si zuby a jít do práce a to vstříc bestiím života s vědomím, že Tě nakonec rozcupují na kusy. Nezahořknout, neztratit se, nerozpadnout se strachy. A kdybys náhodou, Robine, někdy přemýšlel jak na to a já tu nebyl abych Ti to řekl osobně, zkus udělat všechny ty odporné věci. Ty věci, které si zakazuješ a moc chceš. Život už si Tě nasměřuje a srovná sám, jen jednej upřímně. Ne správně, ale upřímně. A pokud budeš mít pocit, že to nefunguje, tak prostě pokračuj. Věř tátovi, je úplně v pořádku bejt ztracenej jako nikdy. I když se budeš bát, žes to přehnal, nebo že už se to nemůže spravit. Zkus nepřestat a nezanevřít na sebe. Zkus jít dál. Poslouchej co v daný moment chceš a běž. A to i v situacích, kdy jdeš tam kam vůbec nechceš a máš pocit, že jen musíš. Protože to jsou přesně ty chvíle, kdy máš jít cestou, kterou jít nechceš. Na životě je fajn, že nemůžeš udělat chybu. Bude to dobrý, vydrž.

*Konec otravné otcovské pasáže.*
 

 Když jsem nastupoval do hospice, byla práce tam mé největší zbožné přání. Ohhh kolikrát jsem ho hořce zalitoval. Ta pošetilá touha vyzvat smrt a stát se mudrcem nad mudrce. Místo toho mi nasadila dudák, zlámala nohy a ruce, načež mě donutila koukat na věci, které jsem už nikdy nemohl zapomenout a to celé bez možnosti odplazit se z dohledu. Láska je ta víra, že je to v pořádku. Láska je umění přijmout situace takové jaké jsou, ne jaké by měly být. Láska k druhým, je jen obměna toho samého. A proč tu drmolím o lásce, když je téma smrt? Protože láska, čistá láska, je to co ze smrti dělá harmonii, z válek eposy, ze života příběh. Bez lásky je smrt odporná a láska bez smrti je nemožná, zbytečná. Někde hluboko mám v sobě pocit, že smrt a láska mají mnohem, ale mnohem víc společného, než by se mohlo zdát.