Holomek

Ráno jsem zase s těžkostí opustil postel. Ještě hůř jsem na tom byl, když jsem vyšel z pokoje. Nejlépe jsem na tom byl, když jsem prošel dům a vypadl. Má vysněná škola mě zas a znovu přinutila spát. Jak se to stalo? Jednoduše, netrvalo to ani den a už ze mě byla nula. Pouhý ztroskotanec, lidská špína pouhé nic. Učitel vykládá důležitě věci, měl bych se soustředit, ale ne, já spím. Musím spát. Jinak mi to nejde. Stojím na okraji své existenční krize. Zjišťuji, že už ani má milovaná, Literární akademie, mi nestačí. Jsem zoufalec, odsouzený k zániku, pouhá chyba v programu. Odraz v zrcadle jakoby nadále nebyl můj. Mrtvé oči ty nemohou patřit člověku. Pouhé nic, nikoli člověk. Pouhý chudák nikoli člověk, monstrum nikoli člověk, bezcitné monstrum. Já jsem to monstrum, monstrum nemůže zastávat pozici mezi lidmi. Jsem odsouzen ke smrti. Odsouzen umřít sám. Každé monstrum umře samo a tragicky. Každé monstrum jako já se vrací do svého úkrytu. Pokoj plný ticha a tmy, pokoj ve kterém je monstrum monstrem. Sám se sebou, se svými myšlenkami. Se svou temnotou. Den co den jsem se snažil najít smysl své existence. Nešlo to, nejsem hodný lidské existence. Z myšlení mě náhle vyrušil zvonek, heh hodina je u konce. Na poslední chvíli jsem si opsal zadání úkolu z tabule. Odhodlaný udělat tento úkol, jako by to bylo to poslední co kdy udělám. Už teď jsem věděl, že tento úkol neudělám. Viděl jsem učitele se pousmát, když viděl, že si opisují zadání. Učitel Parker byl ten nejlepší. Učitel chápal, že nedokážu být vzhůru. Chápal to i když jsem mu to nikdy neřekl, vždy to vše chápal. A nebo jen dělal, že chápe a doufal, že budu zas v pořádku. Učitel ví že jsem dobrý spisovatel, ale mé sny a můj talent byly pohřbený, když jsem zjistil že jsem lidská špína.