Most

Zábradlí pod mými lokty se otřáslo a za zády mi projela vlaková souprava s cestujícími, jejichž upocená čela byla přitisknutá k zamlženým oknům. Snad i oni sledovali, co já, a s pozvednutým obočím se neubránili obdivu nad tím pohledem.
Záhy však zmizeli, spolu s vlakem, který je unášel tím teplým letním večerem do jejich domovů či naopak daleko od nich, a tak jsme tu opět zůstali jen já a široká Vltava hluboko pode mnou. Sledoval jsem pražský hrad a letadla nad ním, sledoval jsem obě náplavky a všechny ty hovory, které se po nich švitořily a sem tam jsem sledoval i své prsty, jak si pohrávají sami se sebou.
Bylo to právě zde, kde do mé duše vplula na malé veslici prazvláštní melancholie.
Protože že je člověk sám, si uvědomí až tehdy, kdy je sám. Když se most nijak nechvěje, když všechny kroky vymizí a rozejdou se na obě strany a někde uprostřed zůstanu stát já v naprostém tichu. Všichni prošli kolem, ale nikdo se nezastavil na kus řeči, nikdo mě nepoplácal po rameni, nikdo se neusmál, jakkoli o to mé oči žadonily – nikdo se do nich nedíval.
Poté jsem se sebral a šel z toho mostu pryč – jako zklamaný tulák, co nevyžebral ani korunu.
Došel jsem na náplavku. Bylo už celkem šero. Viděl jsem trochu rozmazaně, jak tomu mé oči ještě nepřivykly, a rozeznával jsem pouze třpytivá světélka na druhém břehu. Vybavovaly se mi také vzpomínky, co se třpytily dost podobně, ale přeci jen trochu vybledleji. Jako bych se tu viděl, právě na tomto rohu, jak s přáteli sedím na té rozpálené dlažbě a vysmívám se svému osamělému já, co stojí opodál.
Uraženě jsem se otočil a vyrazil k hlavní silnici. Nejsem přeci jediný, kdo v tomhle světě hledá rozptýlení. Budu těmito ulicemi bloumat a hledat štěstí, i kdybych ho měl najít v tom nejšpinavějším koutě.
A zas tu bylo místo, co se mě snažilo dopálit a vmést mi mou osamělost přímo do tváře. Protože o to víc se člověk cítí být sám, když si vzpomene na chvíle, kdy sám nebyl.
Podíval jsem se do oken hospody, kde jsem kdysi docela náhodou narazil na několik svých známých a strávil s nimi v tom podniku pár příjemných hodin, a rozhlížel se, ke komu bych si mohl přisednout. Ale u stolu, kde jsem tenkrát seděl se svými přáteli, se teď povaloval vousatý opilec, který se jen čas od času z posledních sil snažil podepřít si svou hlavu o dlaň. Ani u ostatních stolů jsem nespatřil povědomou tvář, která by se rozjasnila, jen co by spatřila tu mou, a tak jsem zas svěsil své lokty z okenního parapetu a s rukama v kapsách pokračoval po setmělé ulici.
Vzpomněl jsem si na jeden bar a na jednu holku, kterou jsem tam potkal, a umanul si, že ji dnes zkrátka musím znovu vidět. Vše se mi začalo živě vybavovat. Bylo to hrozně stísněné místo v jakémsi sklepě, z malého reproduktoru kdesi v rohu hrálo rádio a uprostřed se na sebe tlačila snad stovka lidí ve snaze o tanec. Všiml jsem si tenkrát té dívky, jak tančí docela sama. Vzal jsem ji za obě ruce a snažil se sladit svůj pohyb s tím jejím. Točila se pod mými prsty dokola a dokola a smála se, pak začala hrát pomalá hudba a ona položila svou hlavu na mé rameno. Pak jsem se jí podíval do očí, ale ona mě políbila dříve, než jsem si je stačil prohlédnout. Snad i proto si nepamatuji, jakou měly barvu.
Ale nepamatuji si to hlavně proto, že se náhle otočila, probila se davem a po schodech vyběhla na ulici, kde zmizela v ruchu města.
„Pěknej tanec,“ řekla mi pouze krátce před tím.
„Díky,“ odpověděl jsem a pak ji jen zkameněle sledoval, jak opouští mé horké dlaně, a na nic se nezmohl.
Vystoupil jsem z tramvaje a najednou jsem stál před tím podnikem. Sešel jsem dolů. Na schodech se mi lepily podrážky bot o dlažbu a ve vzduchu cosi páchlo.
Hudba teď hrála o dost víc potichu. A proč by taky hrála nahlas, když tu všeho všudy seděli dva lidé u baru, jeden v rohu a na tanečním parketu se dokola točil pouze namočený hadr, kterým se servírka snažila setřít jakousi zaschlou skvrnu? Vzadu hrála jedna skupinka stolní fotbal.
A právě tehdy si člověk uvědomí, že je sám, když si vzpomene, že byl kdysi zamilovaný.
Není to snadná věc udělat z každé noci nezapomenutelný zážitek, říkal jsem si, když jsem sjížděl po eskalátorech k metru. Tenhle den pomalu končí a je to zatraceně brzo.