Birmanův hlas

„Leo, jsi připraven?“ Zeptal se mě Birman.
„Ano.“ Odpověděl jsem a znovu se zamáčkl víc do křesla.
„Start.“ Zaslechl jsem ještě a pak už se mi vehnala krev do hlavy.
Potrvá to dvanáct minut, a potom, to povolí. Neletím poprvé, tento let je však výjimečný. Teorie je jedna věc a praxe druhá. Einstein mě jistě pozoruje z nebeského balkonu. Byl jsem vybrán, abych ověřil teorii relativity. Po vynálezu ertového paliva se vláda světa rozhodla vyslat raketu na „krátkou“ zkušební cestu, která zjistí pravé následky cest v rychlostech, rovnajících se rychlosti světla. Podle výpočtů by se posádka Einsteina 1, která se skládá z palubního obsluhovatele, což jsem já a psa Rockyho, měla vrátit zpět na planetu za čtyři měsíce palubního času. Lidé na zemi za tu dobu ovšem prožijí šedesát pět let. Birmanovi, což je vedoucí letového provozu, by v té době mělo být rovných sto let. Ovšem jiná teorie praví, že za tu dobu uplyne na zemi čtyři sta dvacet let. Názory extrémní vlny jsou, že teorie relativity je nesmysl a že se vrátím v reálném čase, což je za čtyři měsíce. Uvidíme. Snad to bude alespoň jedna z těchto variant. Nerad bych zjistil následky teorie relativity sám. Tím myslím, že až se vrátím, tak bude země psát třeba datum 12 282, což by bylo přesně o deset tisíc let po startu. Asi bych si připadal, jako muž z prvního století. Možná by mě dali do ZOO, jestli by tu nějaké měli. Měl-li bych vůbec komu vyprávět svoje zážitky. Ještě dvě minuty a uložím se k spánku. Celé tělo mám těžké.
Nádherná žena mi ručníkem utírá obličej. Je to nepříjemné. Budím se ze spánku.
„Safra Rocky, neolizuj mě, už vstávám. Tak co, jak se ti spalo? Máš hlad? Určitě máš. V klidu se najez. Za chvíli budeme přistávat. Bůh ví, co nás tam dole čeká.“ Zasedl jsem k řídícímu pultu a zapnul ruční přístroje. Na obrazovce se objevila země. Tak to bychom měli. Je celá. Alespoň tak na první pohled vypadá. Zkusím spojení.
„Tady velitel průzkumné rakety Einstein 1, Leon Stropov. Volám zemi.“ Nic. Asi mě nečekají. Tak ještě jednou.
„Tady je velitel…“
„Leo!“ Ozvalo se z reproduktoru. Poznal jsem známý hlas.
„Birmane, jsi to ty?“ Žasl jsem. To snad není možné.
„Ty žiješ?“ Zeptal jsem se.
„Proč bych nežil Leone, ale co je s tebou? Ztratili jsme signál hned po spuštění ertových motorů. Mysleli jsme, že je s tebou amen.“
„Birmane!“ Nenechal jsem ho dokončit.
“Kolikátého je? Jaké je datum? Jak dlouho jsem letěl?“
„Dnes je to přesně sedmnáct dní. Okamžitě po zapnutí ertových motorů se objevil záblesk a pak raketa zmizela z radarového pole. Co jsi dělal ty dva týdny? Jak probíhal let?“ Zeptal se mě.
„Co bych dělal?“ Odvětil jsem.
„Všechno podle letového plánu. Moje expedice je u konce. Zatím co vy jste byli dvakrát na fotbale, tak já jsem zestárl o čtyři měsíce. Je to divné. Celá tahle teorie relativity je nesmysl.“
Přistávací manévr dopadl výborně. Jen mi bylo divné, že doprovodné rakety měly jiný tvar, než na jaké jsem byl zvyklý. Vešel jsem do vestibulu letištní haly. Všechno vypadalo úplně jinak. Tohle všechno přeci nemohli stihnout za sedmnáct dní? Nebo je to jiné letiště.
„Dobrý den pane Stropove. Jsem vedoucí letového provozu Paul Stimpy.“ Oslovil mě asi třicetiletý mladík.
„Vítám Vás zase doma. Pojďte, posadíme se u mě v kanceláři,“ vedl mě k sobě.
„Kde jsem?“ zeptal jsem se.
„Jste na stejném místě, odkud jste před čtyři sta dvaceti lety odstartoval. Vaši expedici známe. Víme o Vás všechno. Váš dům zůstal zachován v původním stavu. Můžete odpočívat doma. Udělejte si dovolenou. Zítra Vás navštívím a pohovoříme si. Brzy Vás čeká vystoupení před světovým fórem."
„Počkejte,“ podivil jsem se, „a co Birman? Vždyť jsem s ním mluvil těsně před přistáním!“ Stimpy se na mě podezřívavě podíval.
„Birman? To myslíte toho slavného vědce z dvacátého třetího století? Tak ten už je asi tři sta let po smrti. Pane Stropove, myslím, že budete potřebovat relaxační servis.“
Seděl jsem v malém jednomístném kupé letícího stroje a těšil se domů. Toho Barmana mi asi nikdo věřit nebude. Radši už o něm mluvit nebudu, nebo mě zavřou do blázince a na to jsem ve svých čtyři sta dvaceti sedmi letech, už dost starý. Přemýšlel jsem co dál. Mám za sebou dlouhý život. Musím si doplnit vědomosti. Neznám dějiny posledních čtyři sta let. Pohladil jsem Rockyho. Alespoň, že mám přítele. Zavřel jsem oči a těšil se domů. Nový život mi začíná.