Flašinet

Do třídy druhého ročníku základní školy vešel na počátku první vyučovací hodiny, ředitel. Za ním kráčela krásná, mladá, štíhlá slečna v džínách a růžové halence. Pan ředitel ji představil žákům, jako jejich novou třídní učitelku. Většina chlapců se na ni dívala s úžasem a dívky měly ve tvářích známky obdivu. Učitelka měla dlouhé černé vlasy, oči jako jehličky a šibalský úsměv.
„Toto je naše nová posila. Dejte si pozor, jinde žáky kosou kosila.“
Pan ředitel se poťouchle svému rýmu zasmál, popřál nové posile hodně úspěchů v práci a odešel. Učitelka usedla za katedru a vzala do ruky třídní knihu. Vtom jí pod židlí zarachotily bouchací kuličky.
„No konečně. Už jsem si myslela, že se dnešní doba změnila, a že je to už jiné. Kdo z chlapců je nejsilnější?“
Přihlásil se kulatý hoch ze zadní lavice.
„Pojď sem,“ přikázala mu nová třídní. Hoch vstal a pomalu se přišoural ke katedře. Učitelka mu vyloupla malý políček. „Jestli to byl někdo jiný, tak jsem ztratila orientaci.“
Po skončení hodiny seděli chlapci na lavicích a povídali si. „A když sníš kilo třešní, tak se posereš,“ řekl Michal, což byl právě ten kulatý hoch.
„Neposeru,“ odvětil Standa.
„To bys musel dokázat,“ přidal se do hovoru Milan.
„Stejně nemáte třešně,“ pokračoval tvrdě Standa. Chlapci vyndali z pod lavice pytlík, napěchovaný červenými plody. Standa usedl do lavice a počal z pytlíku polykat jednu třešni za druhou. Když začala hodina, neměl spořádány ani tři čtvrti pytlíku. Přišel další učitel a asi deset minut přednášel matematiku. Tu se Standa přihlásil. Učitel jej vyvolal: „Tak nám řekni Bubínku, když máš kilo třešní a sníš třicet deka, kolik ti zbude?“
Standa vyskočil z lavice a v běhu se omluvil: „Promiňte, já musím,“ vyletěl ze třídy, aniž by čekal na učitelovo svolení.
Po přestávce si chlapci usedli opět mezi lavice a štengrování pokračovalo.
„A stejně bys nevypil litr vody najednou,“ prohlásil se šibalským úsměvem Michal.
„Vypil!“ prohlásil Standa rozhodně, dojídajíc poslední třešně.
„Třeba dva!“ dodal, muchlaje prázdný pytlík. „To bys teda musel dokázat,“ řekl Michal a zvedl důrazně ukazováček.
„Ale tu z vodovodu, tu bych nepil,“ naznačil Standa. Chlapci vyndali z pod lavice dvě láhve minerálky. Hoši si plácli a Standa počal likvidovat tekutinu. Byl rozhodnut, že musí svému slovu dostát. Nikdo o něm nebude říkat, že je srab. Když však začala další hodina a učitelka přednášela, věděl Standa, že to konce hodiny nevydrží. Potřeboval na malou. Styděl se přihlásit, neboť se mu učitelka líbila a zdálo se mu trapné požádat ji o svolení k odchodu na toaletu. Po několika dlouhých minutách, kdy mu močový měchýř přikazoval jít, pustil vše do kalhot. Když zazvonilo, nenápadně vstal a odešel ze třídy směrem k toaletám.
Na chlapeckém WC se snažil umýt a utřít mokré kalhoty ručníkem. Když však viděl, že je vše marné, nechal toho a chtěl odejít. Vtom dovnitř vtrhli dva starší žáci a dováděli. Jeden pustil vodovod a jedním prstem strčeným do kohoutku stříkal kolem sebe a snažil se postříkat toho druhého. Vzápětí oba se smíchem ze záchodků utekli. Standa se po chvíli váhání postavil před umyvadlo a mohutným proudem vody se postříkal. Mokrý si sedl zpět do lavice. Když zazvonilo, učitelka vstoupila a dala pokyn sednout. Než usedla za katedru, všimla si Standy. „Copak se ti přihodilo Bubínku?“
„Prosím, na záchodě mě dva starší kluci zlili,“ zalhal Standa, neuvědomiv si, že může mít problém.
„Jací chlapci?“ trvala na vyřešení obvinění učitelka. Standa jen pokrčil rameny. Učitelka si prohlédla žáka ze všech stran a poručila mu: „Jdi se domů převléknout, ať nenastydneš.“
Standa odešel ze třídy, modle se k Pánu Bohu, že to tak špičkově vymyslel.
Když se doma převlékl a opět došel do třídy, zjistil, že má opět hodinu se svou novou, krásnou třídní. Ta se ho otázala, zda si pamatuje ty hochy, kteří jej na toaletě postříkali. Standa věděl, že jsou ti hoši vymyšlení, přesto znovu zalhal, s tím, že by je při případné konfrontaci poznal. Učitelka zadala dětem práci a vzala Standu na obchůzku, po škole. Vystřídali všechny třídy a Standa v každé dělal, jako že hledá viníky. Bylo mu trapně a rozhodl se, že už nebude takto nepromyšleně lhát.
Za domem měla Bubínkova rodina velikou stodolu a v ní seno. Pod senem si Standa se svou sestřičkou Pavlínkou našli skrýš a měli v ní samé poklady. Dnes tam oba dva seděli a Standa přesvědčoval Pavlínku, aby se pořád tak nebála.
„Musíš v sobě najít odvahu a udělat to, co bys chtěla,“ radil jí a pošeptal cosi do jejího ucha.
„A oni fakt nic neřeknou?“ zeptala se poté Pavlínka.
„Fakt ne, nesmíš se ale bát. Jenom jim to řekneš a utečeš. A pak ti dám tu harmoniku. Ukázal jí svou foukací harmoniku.
Pavlínka se chvíli ošívala, ale když lesk kovového hudebního nástroje zazářil jako reflektor pod slunečními paprsky, přikývla.
„Když já nevím, aby mě pak nezmlátili,“ váhala ještě malá sestřička.
Standa se zvedl k odchodu. „Policajti děti nebijí. A zavřít tě nemůžou. Jsi ještě malá.“
Pavlínka stále ještě nebyla rozhodnutá. „A co když to řeknou našim?“
Standa, vylézaje zpod sena, se k ní otočil. „To snad není pravda. Ty se pořád jenom bojíš. Co by komu říkali? Ani tě neznají. Jak by měli vědět, čí jsi?“
Pavlínka se ještě snažila vyjednávat. „Tak jo, ale dáš mi ještě ten prstýnek.“
Standa přikývl a pro jistotu se ještě zeptal: „Půjdeš ale teď hned?“ Pavlínka řekla tvrdě: „Tak jo,“ ale uvnitř měla malou dušičku. Standa otevřel vrata stodoly a doprovodil Pavlínku na hlavní ulici.
U chodníku uviděli stát policejní vůz. Pavlínka přistoupila k otevřenému okénku a oslovila policisty ve voze: „Dobrý den. Chcete říct básničku?“ Policisti se na sebe usmáli a ten, co byl blíž, odpověděl. „To víš, že jo, malinká.“ Pavlínka se narovnala a jedním dechem vyhrkla: „Policisti hloupí, jsou na slovo skoupí. Zloději jsou mazaný a policajti hloupí.“ Ihned po posledních slovech utekla Pavlínka mezi lidi, aby se ztratila v davu. Policisté ani nestačili vylézt z auta.
U Bubínků doma, babička v křesle pletla a maminka tancovala kolem plotny. Standa psal zrovna úkoly a Pavlínka si hrála s panenkou. Otec dorazil z práce, položil tašku na židli a beze slova odešel do obýváku. Maminka se zarazila a otevřenými dveřmi zakřičela: „Co je? Karle! To ani nepozdravíš?“
Z obýváku se ozvalo jen tlumené hm. Maminka si vyměnila významné pohledy s babičkou. Otec se po chvíli vrátil do kuchyně.
„Tak vám slavnostně oznamuju, že jsem dnešním dnem přišel o práci.“
Maminka si sedla na židli. „Ty si snad děláš srandu!“
Otec se posadil a nešťastně si dal hlavu do rukou: „Žádnou srandu. Normálně mě vyhodili.“
Maminka se posadila vedle manžela. „Bože, co budeme dělat?“
Babička přestala plést a pokrčila rameny. „No co, najde si jinou. Někdo náš živit musí. Já to ze svého důchodu neutáhnu.“
Maminka položila ruku muži na rameno a zeptala se: „Mám ti nandat večeři?“
Otec mávl rukou, vstal a odešel opět do obývacího pokoje. Maminka jej následovala a zavřela za sebou dveře.
„Babi, proč se musí chodit do práce?“ zeptal se Standa.
„Jó hochu, to je na světě už tak zařízený. Když chceš jíst a bydlet, tak na to musíš mít peníze. A peníze se dají pouze vydělat nebo ukrást. Krást se ale nesmí, protože na každou krádež se postupem času přijde, tak lidem nezbývá nic jiného než pracovat,“ vysvětlovala vnukovi a znovu začala plést.
„To fakt není jiná možnost, než krást nebo pracovat?“ nedůvěřivě kroutil hlavou Standa.
„No je. Například můžeš vyhrát, ale to je jen pár lidí z miliónu. Nehledě na to, že sázky stojí taky peníze. Jo a pak už jen snad žebrat. Jenže to se dneska asi moc nenosí,“ vysvětlovala vnukovi.
„Žebrat? Jak?“ zvědavě se posadil na opěradlo křesla Standa.
„No to si sedneš na ulici a děláš mrzáka. Dáš si před sebe klobouk a lidé ti do něj z lítosti hází peníze. Nebo hraješ na flašinet. Jenže to pak už není žebrání, ale umělecká produkce,“ dokončila babička vysvětlování a začala znovu plést.
„Co je to flašinet?“ nedal pokoj Standa.
Babička vzala vnuka na klín a trpělivě mu vysvětlovala: „Takový hudební nástroj. Někde tady mám fotku dědečka. On flašinet měl. Dnes už se to nepoužívá. Tady je,“ a podala fotku Standovi. Na obrázku se vypínal k nebi rovný muž s knírem a kloboukem.
„A dědeček byl žebrák?“ vyzvídal dál Standa.
„Ale kdepak, on ten flašinet zdědil po otci,“ položila pletení babička a objala Standu. Ten se zamyslel a po chvíli se opět zeptal: „Takže byl žebrák pradědeček?“
Babička se zasmála a dál vnukovi vysvětlovala: „Ale ne, dřív byl flašinet asi jako dneska…kytara.“
Standa si sedl znovu ke stolu a drže pero, přemýšlel nahlas: „A jak se na něj hrálo?“
Babička vstala a došla si na linku pro pití. Cestou hovořila. „To byla taková mikrovlnná trouba na nožičkách a točilo se takovou klikou a ono to hrálo samo.“
Druhý den po škole procházel Standa starými uličkami města a hledal žebráka. Našel však pouze kejklíře hudebníky a rychlomalíře. Nakonec přece jen objevil jednonohého muže. Chvíli ho pozoroval a potom mu hodil peníz. Domů jel Metrem. Ve vagonu uviděl opilého cestujícího, který přistoupil ke starší ženě a požádal ji o deset korun. Žena ho odmítla. Ovšem u druhé ženy uspěl a dostal dvacetikorunu. Standa zakroutil očima. I takhle se žebrá. Jen je to ale o hodně ošklivější, než na té ulici.

Doma si sedl na zem a dělal blbečka. „Pavlínko, jdi jako okolo a hoď mi do čepice peníze. Jo?“ Pavlínka udělala, co jí bratr poručil.
„Děkuji, dědečku,“ poklonil se Standa.
„To si jako myslíš, že ti za ty blbý ksichty někdo něco dá, jó? Takhle si musíš sednout,“ Pavlínka se uvelebila na jednu nohu, jakoby ji neměla a začala úpět: „Dejte chudému, mrtvému, ubohému krejcárek. Pánbůh vám to oplatí na dětech. Ty si neviděl Mrazíka?“
Třídní učitelka ve škole vysvětlovala dětem, jak se posílají poštou peníze. Standa se zamyšlen díval z okna. Učitelka jej napomenula: „Bubínku, dávej pozor. Jak se říká peněžnímu lístku?“ Standa se lekl a mírně zmaten odpověděl: „Flašinet.“
Děti se mohly potrhat smíchy.
Cestou ze školy, šel Standa okolo starožitnictví. Ve výloze stál krásný vyřezávaný flašinet, se zlacenými ozdobami. Standa si ho dlouho prohlížel a pak s radostí pospíchal domů. Ve stodole vyndal z krabice kasičku a přepočítal peníze. Pavlínka seděla naproti a dívala se na nešťastného bratra.
„Chybí mi ještě hodně. Tolik nikdy neušetřím,“ prohlásil zklamaně a vrátil peníze do krabice. Pavlínka nevěděla o Standově plánu a zeptala se: „A na co ty peníze potřebuješ?“
Standa se zašklebil a zašeptal: „Na flašinet, ale nikomu ani muk, nebo,“ a udělal výhružné gesto. Pavlínka se zamračila a pokračovala ve výslechu: „Na mašinet? Co to je?“ Standa uložil krabici s poklady zpátky pod trám a vysvětlil sestře, o co mu jde: „Flašinet, to je takový hudební přístroj, se kterým se dá vydělat hodně peněz.“
Pavlínka pohodila hlavou a pravila: „Já mám taky peníze. Ušetřila jsem si z kapesného. A taky vracím lahve od piva. Když mě necháš občas zahrát, tak ti je půjčím.“
Standa se v duchu zaradoval: „Budeš zpívat?“
„Jasně. Máma, moje máma, kterou mám navždycky rád. Máma moje máma,“ spustila sestřička bez varování.
„Tak jo, chceš zpívat se mnou?“ otázal se a nastavil ruku.
„Tuty. A bude to naše tajemství,“ plácli si sourozenci a řekli společně: „Tajemství!“
Standa se druhý den zastavil znovu u jednonohého žebráka. Po chvíli se odhodlal a přistoupil k němu.
„Dobrý den. Prosím vás, nenaučil byste mě žebrat?“
Pán si odplivl, odepnul dřevěnou nohu a postavil se na obě.
„Copak, copak? Snad bys mi nechtěl dělat konkurenci?“ zeptal se příjemným hlasem.
Standa odpověděl nesměle: „To ne. Já bych šel jinam.“
„A proč se chceš naučit zrovna žebrat?“ pokračoval pán a protáhl se.
„No, víte, můj,“ pán jej nenechal domluvit.
„Počkej, budu hádat. Chceš si koupit kolo. Ne, tak motorku. Víš, co? Pojď, zvu tě na limonádu. Říkej mi Matěji. Dnes mám padla.“
Usedli do zahrádky blízké restaurace a Standa vysvětloval žebrákovi své plány. Na cestě k Metru žebrák Standu doprovodil: „A přijď přesně. Ve dvě hodiny chodí nejvíc lidí,“ křičel za ním do haly.
Rodina zrovna obědvala, když dorazil otec: „Zase nic. Takhle to dál nejde. Něco se musí udělat. Pojedu za Frantou do Brna. Loni mi nabízel práci u sebe.“
Maminka nabrala jídlo pro manžela a nesouhlasně protestovala: „To tě nesmí ani napadnout. Vždycky byste se po šichtě ožrali a z peněz by nic nezbylo. To radši půjdu do práce já. A taky co by řekla Božena? Víš, jak by se na nás koukali? Přes prsty!“
Standa dojedl a se slovy: „Jdu na hřiště,“ odešel z kuchyně.
Maminka s plnou pusou za ním vykřikla: „A v pět ať si doma.“
Standa okamžitě vyrazil směrem k místu, kde sedává pan Matěj. Ten, když jej spatřil, zalomil ruce a spustil: „Ale to nejde, to snad nemyslíš vážně. Vždyť takhle se chodí do školy a ne žebrat. To by ti nikdo nic nedal. Máš moderní křiklavou bundu a kalhoty jako do tanečních. Pojď ke mně, něco ti najdu,“ vstal a zavedl učedníka do blízkého domu. Vešli do moderně zařízeného bytu, který vůbec nevypadal, že ho vlastní muž, jenž žebrá na ulici. Standa se rozhlédl a s údivem se zeptal: „Tady bydlíte?“
Pan Matěj pozval Standu dál a vysvětloval: „Jasně. Myslel jsi, že bydlím někde v zemljance, ne? Pojď, tady si něco vybereš. Žebrání, to je hochu poctivý řemeslo. Když ho budeš dělat poctivě, tak se s ním uživíš. To platí, ať jsi prezident, truhlář, nebo žebrák. Řemeslo má zlaté dno. Je to vlastně tak trochu umění. Hraješ si na žebráka a za to divadlo ti lidi házejí peníze. Já si za ty peníze každý rok ušetřím na dovolenou. Vloni jsem byl v Maroku. Touhle tyčí tam místní domorodci zabíjeli zvěř. Alespoň to povídal ten, co mi ji prodával,“ dovyprávěl žebrák a začal přehrabovat skříň. Standa si prohlédl věci na skříni: „To je vaše dcera?“ a ukázal na fotku v sekretáři.
„Ne, to byla moje žena. Už je chudinka mezi andělíčky,“ pohladil fotku. Ta sklouzla a pan Matěj ji znovu postavil.
„Obleč se a pojď, ať nám klienti neutečou.“
Standa si vyzkoušel různé oblečení: „Odkud máte ty šaty?“
Pan Matěj se zamyslel a odpověděl: „Mám syna. Už je dospělý. To je po něm.“
Na ulici se Standa postavil k panu Matějovi a vyndal z kapsy okarínu, na kterou uměl zahrát pár písniček. Pan Matěj se na něj chvíli díval, poslouchal, a potom mu okarínu vzal.
„Takhle bychom si nevydělali. Jen si tady stoupni a nedělej vůbec nic. Jenom se snaž tvářit se smutně,“ radil žebrák Standovi. Po chvíli opravdu přistál v klobouku peníz.
„Jé, to byla dvacetikoruna,“ zašeptal radostně Standa.
„Netvař se tak vesele, nebo ztratíš dalšího potenciálního zákazníka. Seber tu dvacku a schovej ji do kapsy. Lidé nesmí vědět, že máš hodně. Jinak tě nebudou litovat a nic ti nedají. Musí tam zůstat jen pár drobných,“ učil hocha taktiku žebrající muž. Standa se podíval na hodiny. „Už budu muset jít, nebo budu mít doma peklo.“
Vtom je zahlédl policista a snažil se k nim protlačit. Žebrák vzal Standu za ruku a utíkal s ním za roh. V průchodu vlezli do rozbitého okna. Prolezli chodbami, až vylezli na druhé straně bloku. V žebrákově bytě vyndali z různých kapes peníze a položili je na stůl.
„No hochu, dneska to bylo dobrý. Když to takhle půjde dál, vezmu tě za parťáka. Rozdělíme je hezky na dvě poloviny. Fifty fifty. Půl pro mě a půl pro tebe.“
Standa se převlékl a pan Matěj rozdělil peníze na dvě stejné hromádky. Potom z jedné ubral.
„To je za půjčení šatů. Zítra přijdeš? Můžeš přijít dřív. V neděli courají lidi z oběda.“
Standa si uklidil peníze a chystal se k odchodu.
„Co si koupíš jako první?“ zeptal se u dveří pan Matěj.
„Šetřím na flašinet,“odpověděl Standa.
„Flašinet? Na co?“ podíval se pan Matěj zkoumavě.
„Abych mohl zpívat,“ Standa se obul a vzal za kliku.
„Na co zpívat?“ tvářil se nechápavě pan Matěj. Standa pokrčil rameny a vysvětlil: „Aby to nebylo žebrání, ale umělecká produkce.“
Pan Matěj se pousmál a navrhl: „Tak to bych ti zatím mohl půjčit svůj.“
Standa vyvalil oči a pustil kliku dveří: „Vy máte flašinet?“
„Samozřejmě. Každý správný žebrák má flašinet. Jenže mě k ničemu není,“ odpověděl pan Matěj, vyndávaje ze skříně flašinet.
Standa se podíval zkoumavě na žebráka. „Nefunguje?“
„Ale funguje, jenže já neumím zpívat. Hraje šest písniček,“ řekl pan Matěj a zatočil klikou.
„Poslouchej,“ nadechl se a spustil píseň, která se v jeho podání té z flašinetu nepodobala ani náhodou.
„Já mám zpěvačku,“ přerušil Matějovu snahu Standa. Žebrák přestal točit klikou a zeptal se: „Jo a jak zpívá?“
„Nádherně. Ona chodí do souboru,“ pochválil sestru.
„Tak to asi s námi asi nebude chtít provádět tu uměleckou produkci,“ obával se žebrák.
„Chce, už jsem s ní mluvil,“ uklidnil ho Standa.
„No tak to ti ještě půjčím sešit s texty. Musíte se je naučit nazpaměť. Lidé neodpouští. Jakmile uděláš chybu, tak ohrnou nos a nic ti nedají. Půjčím ti na něj batoh, abys mi ho nepoškodil. Je to vzácnost. Na ten hrál už můj prapradědeček Marii Terezii. Jsou tam samý krásný, klasický písničky. Jedna hezčí než druhá. Na to lidi berou. A přiveď mi taky ukázat tu tvoji umělkyni,“ a s těmito slovy se rozloučil se Standou.
Ve stodole Standa roztočil kliku flašinetu a učil se texty písní. Pavlínka hltala každé slovo. Po přehrání všech šesti melodií, se holčička zamyslela a poprosila bratra: „Ale tyhle písničky neznám. Není tam třeba Bejby maj lajf? Tu umím nazpaměť.“
Standa zakroutil hlavou a odpověděl: „Není. Musíme se naučit to, co je ve flašinetu. Jsou tam samý klasický, krásný písničky. Jedna hezčí než druhá. Na ty lidi berou. Za chvíli přijde máma z nákupu. Už hrát nemůžeme. Budeme se učit texty,“ dokončil hraní a schoval flašinet. Další dny věnovali každou volnou chvíli učení. Na konci týdne si byli písničkami jistí a odebrali se k žebrákovi. Ten je vzal nejdříve na přezkoušení domů. Po odehrání celé produkce jim zatleskal a zeptal se, co tady vlastně dělají, protože už mají být dávno na ulici.
Pavlínka měla díky svému krásnému hlasu obrovský úspěch. Korunky do klobouku padaly jako déšť.
Místní strážník konal jako vždy obchůzku kolem místa, kde děti zpívali. Z dostatečné vzdálenosti si vyslechl všechny písně. Po chvíli ho děti spatřily a utekly do tržnice. Strážník došel k žebrákovi a spustil na něj: „Jak to, že tady žebrají děti? To nemáš soudnost Matěji!“
Žebrák se podíval na policistu nechápavě: „Jaký děti? Můžu já za to, že si tu stouply a zpívaly?“
Policista si posunul čepici víc do týla, dal ruce v bok a zamručel: „Ale povím ti, že zpívali krásně. Kvůli tobě, abych se tomuhle místu vyhýbal. Doufám, že je neznáš.“
Matěj zakroutil hlavou, jako že určitě ne a usmál se na kamaráda: „Neboj, jenom je připravuju na soutěž talentů.“
Strážník mu zahrozil rukou na pozdrav a odešel.
Děti s panem Matějem došli po víkendu a po spočítání výdělku na poštu. Žebrák vzal složenku a začal ji vyplňovat.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se.
„Standa Bubínek,“ odpověděl Standa. Žebrák se pousmál.
„To je pro hudebníka dobré jméno. Chceš napsat pravou adresu odesílatele?“ přemýšlel pan Matěj nahlas.
„Ne, to ne. Musí to tam být?“ zajímal se.
„Nemusí. Vás ve škole neučili posílat peníze? Tak tam napíšu Ježíšek, nebe. Na druhou stranu můžeš napsat nějaký vzkaz. Mám tam něco doplnit?“
„Napište tam od přítele,“ podrbal se na hlavě Standa a dodal, že to už brali, ale on chyběl. Pan Matěj složenku doplnil a na místo adresy příjemce napsal nadiktované bydliště obou dětí.
U Bubínků zazvonila pošťačka: „Nesu vám nějaký peníze.“
Maminka se podivila: „Peníze? Od koho?“
Pošťačka podala s úsměvem paní Bubínkové bankovky: „Od Ježíška. Taková překvapení nosím nejraději. Škoda, že mě občas taky někdo nepřekvapí.“
Maminka si přepočítala sumu a nedůvěřivě odpověděla: „Nedělejte si legraci, vždyť nejsou vánoce.“
Pošťačka napřáhla sešit s tužkou a pravila: „Když legrace, tak legrace. Tady mi to podepište.“
Maminka zavřela dveře a vešla do kuchyně, kde seděl otec s babičkou.
„Tak si představte, že nám Ježíšek poslal peníze.“
Standa s Pavlínkou poslouchali za dveřmi.
Otec se zamračil a vyhrkl: „Co je to za peníze?“
Maminka se posadila a nevěřícně pravila: „No já nevím, tady je napsáno, od Ježíška z nebe.“
„Ukaž,“ prohlédl si otec ústřižek z obou stran. „Od přítele. Rozumíte tomu?“
„Já bych na ně nesahala. Bůh ví, jestli to není omyl a pak je budou chtít vrátit,“ pravila s obavami babička, ale bylo na ní vidět, že to nemyslí příliš vážně. Byla to věta, kterou používají ženy, aby mohly jednou říct: „Já vám to říkala.“
Další víkend, přišel Standa s Pavlínkou k panu Matějovi dřív. Zazpívali mu novou písničku. Po skončení jim žebrák nadšeně zatleskal.
„Tak vám povím, že za tohle by měli lidi platit zlatem. Uděláme to jinak. Pojďte se mnou.“
Všichni tři vešli do ložnice. Standa s Pavlínkou otevřeli pusu úžasem dokořán. V místnosti bylo úplné nahrávací studio.
„Dříve jsem se živil zvučením, ale v šoubyznyse je moc dravých a zlých lidí. Když mi umřela žena, tak mi neměl kdo dělat daně a já toho radši nechal. Jestli chcete, tak nahraju tu vaši novou písničku na empétrojku a vložím ji do flašinetu. Zvuk samozřejmě upravím a na kliku dám vypínač. Nikdo nepozná, že nehraje flašinet, ale moderní mechanika.“
Za dvě hodiny byla písnička nahraná a všichni tři se začali oblékat k odchodu.
„Strejdo, čí je to panenka? Ukázala Pavlínka na pannu v sekretáři.
„To je památeční. Je moje. Líbí se ti?“ Pavlínka kývne a pohladí panenku po vlasech.
Na ulici je rušno. Žebrák spustí na flašinet, Pavlínka se Standou zpívají a každý člověk se pozastaví. Utvoří se hlouček a peníze se sypou.
Další týden přišla pošťačka s novou várkou peněz od Ježíška.
„Zase peníze. Karle, já mám snad vidiny. Přeci nám nebude někdo jen tak zbůhdarma posílat peníze?“
Otec vezme složenku a čte: „Peníze klidně používejte, jsou opravdu vaše. Přítel. Tak holka, buď si z nás někdo střílí, i když nechápu, kdo obětuje takový peníze pro legraci, nebo je svět už úplně naruby.“
Příští víkend byly děti s panem Matějem opět na svém místě. Tu se však stalo něco, co děti nečekaly. V dálce uviděly Standovu učitelku. Standa vzal Pavlínku za ruku a utekl s ní známou únikovou cestou. Učitelka je však zahlédla.
Druhý den byli rodiče Standy a Pavlínky pozváni do ředitelny. Paní učitelka byla samozřejmě u toho. Když vyprávěla, co den před tím viděla ve městě, rodiče upadali do mdlob.
„Naše děti žebrají? To ale přece není možné! Nespletla jste se?“ bránili své děti rodiče. Paní učitelka s ústy do kroužku namítla, že přece není slepá.
Ředitel ukončil tuto záležitost slovy: „Tak to by bylo asi tak všechno. Zatím z toho nebudeme dělat žádné závěry. Jestli vám mohu ale doporučit, věnujte se více svým dětem. Vyplatí se vám to. Nashledanou.“
V kuchyni seděla celá rodina. Otec neustále pochodoval sem a tam: „Proč? Řekni mi jediný rozumný důvod, proč? To jsme na tom opravdu tak špatně, že musíte žebrat? Nedostáváte jídlo? Nebo chodíte bosi?“
Standa se ohradil: „My jsme nežebrali, ale prováděli uměleckou produkci.“
Babička se potají smála do kapesníku. „Ale Karlíku, vždyť to ty děti mysleli dobře,“ snažila se obhájit svá vnoučata.
Otec se konečně posadil: „Uměleckou produkci, já ti říkám, že to byla lumpárna. Kdo je ten pán?“
Standa plačky odpověděl: „Pan Nováček, on je v důchodu a má flašinet.“
„A má mrtvou paní na skříni,“ dodala Pavlínka.
Maminka se do této chvíle do hovoru nemísila. Když však viděla, že se manžel umírnil, zeptala se starostlivě: „Taková ostuda. To jste se nestyděli? Vždyť žebrat se nemá.“
Pavlínka nečekaně předběhla Standu v odpovědi: „Vy nás ale vůbec neposloucháte! My jsme nežebrali, ale prováděli jsme uměleckou reprodukci.“
To už babička nevydržela a se smíchem navrhla: „Tak jim to odpusťte, nemysleli tím nic špatného.“
Když otec uviděl, že už se vlastně nikdo nezlobí, nasadil také příjemnější tón: „Dobrá. Uděláme dohodu. Vy toho pochopitelně necháte a já vám tu uměleckou reprodukci odpustím. Platí?“
„A kdo bude na nás vydělávat?“ zeptal se ustaraně Standa.
Babička konečně pochopila: „Že vy něco víte o těch penězích?“
Maminka objala obě děti: „Nebojte, táta už dostal práci. A lepší. No a co ty peníze?“
Standa začal vysvětlovat: „No pan Nováček říkal,“ nedomluvil.
„Že má řemeslo zlaté UNO a že jsme si je poctivě udělali,“ skočila mu do řeči sestřička.
„Tak to jste byli vy? Vidíš, maminko, až nebudeme moci pracovat, naše děti nás uživí,“ zasmál se otec.
Maminka objala obě děti a oči měla v té dojemné chvíli vlhké.
„Pojďte sem vy moji umělci. Ukážete nám, za co vás lidé platili,“ vstal otec a pozval všechny do obývacího pokoje.
Po vyslechnutí celého flašinetového repertoáru, sklidili oba malí umělci obrovský aplaus. Maminka jim donesla krabici s penězi, které jim poslal Ježíšek a se slovy, že si je plně zasloužily, vrátila celý obnos dětem.
Ještě téhož léta se Standa s Pavlínkou přihlásili na soutěž talentů. V prvním kole překvapily porotu jednak svým zjevem, měly totiž ty staré hadry, od pana Matěje, ve kterých žebraly, a jednak i flašinetem. Porota se na ně dívala zprvu velmi rozporuplně. Když však naši umělci spustili první písničku, na tvářích porotců se nedůvěra pozvolna proměňovala na spokojený výraz, s mírnou známkou obdivu.
Po dvou kolech se dostali do finále, které bylo ve velkém sále, za účasti televize a jiných médií.
V ohromném sále, kde by se nenašlo jediné místo, to šumělo. Uvaděčka došla k pultu a nahlásila: „Vážená poroto, Vážení diváci. Nyní přijdou na řadu první soutěžící dětské kategorie a jsou jimi Stanislav a Pavlínka Bubínkovi!“
Ozval se veliký aplaus, který pomalu zanikl, když děti vstoupily na podium s flašinetem, ve starých hadrech.
Porotce, který už děti viděl v minulých kolech, se zeptal: „Mohly byste nám říci, proč jste zvolily tento netradiční, nebo lépe řečeno, velmi tradiční oděv?“
Mikrofony byly nastaveny dost nízko, a tak než se Standa sehnul, odpověděla Pavlínka: „My jsme v nich žebrali na hudební reprodukci.“
Sál pobaveně zatleskal.
„Žebrali na hudební reprodukci? To zní, jako byste byli bezdomovci.“
Pavlínka opět zabodovala odpovědí: „My jsme domovci, protože jsme na podiu jako doma,“ a zakroutila stydlivě celým tělem, až se sál roztleskal.
Pan porotce se postavil a prohlásil, že v případě, že je tu Pavlínka doma, je tu on na návštěvě a žádá o dovolení, aby se mohl posadit. Pavlínka mu odpověděla, že si sednout může, ale jen, když už bude konečně ticho, protože by chtěla zpívat.
Takový aplaus má snad jen největší rokenrolová hvězda. Celý sál držel palce Pavlínce a jejímu bratrovi.
Děti spustily překrásně jednu píseň z flašinetu. Po zaznění posledního tónu se strhla bouře. Potlesk byl tak veliký, že Pavlínka nevydržela to celé soutěžní napětí a rozbrečela se.
V šatně se děti převlékaly do civilu a otec jim pomáhal. Hned za šťastně uplakanou maminkou, vstoupil svátečně oblečený žebrák, pan Matěj.
„Jé strejdo, ty si tady taky?“ rozzářila se malá zpěvačka.
„Dobrý den. Promiňte, já jsem Nováček. Matěj Nováček.“ Představil se přítomným.
„Jo tak to jste vy? Ten …žebrák? Vlastně bych vám měl poděkovat. Nebýt vás, asi bychom se nikdy nedozvěděli, jaké máme doma zlato,“ pravil otec a podal ruku panu Matějovi.
„Poděkujte hlavně tady Standovi a samozřejmě Pavlínce. Jsou to opravdu zlaté děti. Tak co Pavlínko? Jaké máš další plány? Zlatý slavík?“
Pavlínka se začervenala a prohlásila, že ještě není konec, protože tuhle otázku může odpovědět, až za hodinu, až vyhrají. Potom se vnutila panu Matějovi do náruče a poprosila: „Strejdo, přijď k nám. Prosím. Třeba zítra.“
„Ale zítra je přeci Štědrý den, to se nehodí,“ odmítl návrh pan Matěj.
Maminka ihned zareagovala: „No jestli nemáte nic jiného, tak vás rádi uvítáme.“
„Když víte, já totiž nevím, aby to nevypadalo jako… neslušnost,“ zdráhal se pan Nováček.
„Ty k nám nechceš?“ pravila smutně Pavlínka.
„Ale jo, tak tedy dohodnuto. Zítra. A děkuji za pozvání,“ položil Pavlínku na zem rezignovaně pan Matěj.
Druhý den v podvečer pan Nováček zazvonil u Bubínků. Otevřela mu babička.
„Dobrý den. Dovolte, abych se představil,“ host nedokončil větu.
„Matěji!“ zakřičela babička.
„Andulko!“ zašeptal překvapeně žebrák.
„Pojďte dál, pane Matěji, nestůjte na chodbě,“ pozvala dál hosta paní domu.
„Vy se znáte?“ otázal se otec. Babička vzala návštěvu za ruku a s radostí jim oznámila: „Dovolte děti, abych vám představila svoji první lásku z mládí. No jo, Matěji, teď mi to došlo, ty jsi ten…“ nedokončila větu.
„No žebrák, jen to řekni, nestyď se. To víš, jsem sám, žena mi zemřela a s důchodem v přepychovém bytě …a taky jsem alespoň mezi lidmi.“
„Kde by mě to napadlo, že se ještě někdy potkáme,“ rozmlouvala dál babička a posadila hosta do křesla.
„Na tebe jsem, Andulko myslel pořád,“ přiznal se Matěj. Ve dveřích zarachotily klíče a babička naznačila, že to budou Standa s Pavlínkou.
„Mohli byste dát dětem pod stromek ty dárky, než přijdou?“ Maminka komentujíc Matějovo počínání, že to nemuselo být, odnesla dárky.
„Tak pojďte děti, máme tady návštěvu,“ zavolala babička směrem ke dveřím.
„Strejdo, to je dobře, že jsi přišel!“ vyslovili současně Standa s Pavlínkou.
Když štědrovečerní večeře skončila, všichni vstali od stolu, došli ke stromečku, u kterého se děti vrhnuly na dárky.
Standa donesl panu Matějovi první balíček: „To je pro vás.“
Pan Nováček se podivil: „Cože? Ježíšek na mě nezapomněl?“ rozbalil krabici, a vyndal z ní dřevěný ručně vyřezávaný stojánek na fotografie.
Standa otevíraje jeden ze svých dárků poznamenal: „To je pro vaši manželku. Aby nepadala.“ Matějovi zvlhly oči.
Pavlínka si rozbalila dárek, ve kterém byla panenka od pana Nováčka. Podívala se vděčně na strejdu žebráka a ten na ni mrkl.
Jako poslední dárek rozbalil Standa velikou krabici, ze které se vyklubal flašinet. Nebyl to ale přístroj, který patřil panu Nováčkovi. Byl to ten krásný hudební nástroj z vitríny obchodu se starožitnostmi. Standa s Pavlínkou jej obdivovali ještě dlouhou dobu, až nakonec byli pobídnuti rodiči, ať jim něco zazpívají. Standa zatočil klikou a ozvala se nějaká neznámá melodie.
„Budeme se mít co učit,“ zašeptal Pavlínce Standa a nechal se obejmout od dojaté maminky.