Po paprsku slunce přichází anděl

    Je krásný sluneční den. V místnosti je ticho. Sluneční paprsky dopadají do pokoje skrze napůl zatažené závěsy. Otevřou se dveře. Do pokoje tiše vchází muž. Na lůžku spí jeho žena. Tmavé dlouhé vlasy kontrastují s její bledou pohublou tváří. Dívá se, jak spí. Na tváři má lehký úsměv. Krásně spí a neví o světě. Kdyby tak mohl zastavit čas. Probuzení nebude pro ni nic pěkného. Bude zpět v realitě, kde jí bere síly zákeřná nemoc. Snad je ve snu šťastná. Udělá krok zpět, ale zavrzají parkety a žena se pohne. Otevře oči a stočí na něj pohled. Dvěma rychlými kroky je u ní. Vezme ji za ruku. Je chladná. Stiskne jí ruku do svých dlaní. „Nepotřebuješ něco, zlato?“ Žena mlčky zavrtí hlavou a zavře oči. Chvíli u ní posedí, a pak se zvedá.
    Žena se dívá, jak muž odchází. Usměje se na ní ode dveří a tiše je za sebou zavírá. Má o ni starost. Zůstane tady sám. Ne, tyhle myšlenky žena odhání. Ale stejně, namítá druhý hlas, jakápak je naděje? Ta prý umírá poslední, tak mě nech být, odpovídá mu. Umřeme spolu, ozve se ironicky druhý hlas. Nemyslet na to, povzdechne si žena. Cítí se tak unavená. Ne, naděje není žádná, holka přiznej si to a smiř se s osudem. Ještě o trochu víc únavy, pomyslí si, a bude mi vše už doopravdy jedno. Stočí hlavu k oknu. Slunce. Paprsky jako ruce slunce. Nechat se jimi obejmout. Kéž by slunce umělo léčit. Žena přivře oči a představuje si hřejivou sluneční náruč. V tom zaznamená jakýsi jemný pohyb. Opět stočí oči k oknu. Co se to děje? Po slunečním paprsku přichází anděl. Jasně ho poznává. Něžná bytost s bělostnými křídly. Ale jak je malinký. Copak mi chce, říká si žena. Jistě je to něco krásného, vždyť je to anděl.

    Muž sedí u počítače a pracuje. Snaží se nemyslet na to, co bylo, ani na to, co bude. Všechny myšlenky zraňují. Myšlenky na to, co bude, se kupodivu odhání snadno. Ale vzpomínky se dokola vracejí. Krásné na to, co bývalo kdysi. Nepěkné na hádky, které mu teď připadají malicherné. A smutné na posledního půl roku. A pak přicházejí výčitky. Proč si nevšiml příznaků? Mohlo se na to přijít dřív. Nech to být, je to osud, říká druhý hlas kdesi vzadu. Znovu a znovu se vrací k práci. Ach, jak se to moudrým radí, žít přítomností, říká si hořce. Myšlenky jsou jako příboj, smutek jako mlha zastírá mysl. Najednou se podívá na hodiny. To už je tolik? Zvedne se a jde se na ni podívat. Opatrně otevírá dveře. Spí. Dýchá vůbec? Jde blíž. Zdá se mu, jako by byla bez života. Stahuje se mu hrdlo. Že by už? Vždyť říkali, že má před sebou ještě několik měsíců života. Dává hlavu k její hrudi. Slyší tichounký dech. Uklidní se. Tak ještě ne. Třeba má ještě naději. Ale jakou? Zázraky se občas dějí. Někdy se to stává. Ví o několika lidech, kteří slezli hrobníkovi z lopaty. Měli ale ohromnou vůli žít. A ta jeho ženě chybí.

    Žena nehnutě leží s pohledem upřeným směrem k oknu. Dívá se na anděla, jak se pomalými krůčky blíží. Seskočí z paprsku a jemně se dotkne její dlaně. Usedne na okraj postele těsně vedle ní. Tiše se na ni dívá a usmívá se. Žena jej mlčky chvíli pozoruje. „Můžeš mi pomoci?“, hlesne pak. „Ničeho se neboj“, odpoví anděl a jeho sametový hlas zní jako cinkání malých zvonečků. „Dopadne to dobře?“, ptá se žena. „Jsi silná“, odpoví anděl a pohladí ji po tváři. „Chceš žít, že?“, řekne po chvíli. Přikývne. „Tak žij. Prostě žij.“, říká jí a vstává. „Ty odcházíš?“, říká úzkostně žena. „Neboj“, usměje se znovu anděl. „Jsem pořád blízko. Vždyť jsem tvůj anděl.“ Zvedá se a pomalu se vzdaluje. Jako by v paprscích slunce tančil. Než úplně zmizí, otočí se a zamává. „Ale nezapomeň. Je to na tobě, jestli budeš žít“, řekne a zmizí.
    Žena otevře oči. V místnosti je šero. Sklání se nad ní její muž. „Spala jsem“, říká. „Ano“, přikyvuje muž. „Byl u mě anděl“, zašeptá žena. „Měla jsi sen“, odpoví konejšivě muž. „Vlastně nevím“, pokrčí rameny. „Možná ano, ale je to jedno. Prostě tu byl.“ Muž se mírně usměje. Možná už opravdu odchází, pomyslí si. Hlavně, když bude šťastná, a aby netrpěla. To ostatní je vlastně jedno. „Co říkal?“, zeptá se pak. „Že jsem silná“, usměje se. „No to jsi“, řekne vážně muž a stiskne jí dlaň. „A že mám žít“, pokývá hlavou. „To jsou mi tedy rady“, zavrtí hlavou muž. „Měla bys něco sníst. Přinesl jsem ti jídlo.“ „Nemám hlad.“, zašeptá žena. „Ale musíš jíst.“, říká muž naléhavě. „Za celý den jsi skoro nic nesnědla. Uvařil jsem pro tebe něco, co máš ráda. Vezmi si trochu, prosím.“ Žena cítí, jak má stažené hrdlo. Ne, nemůže jíst. Mlčky se dívá na svého muže. Oběma se ženou slzy do očí.
    Muž se zvedá a odchází. Rukávem si otírá vlhké oči. Bože můj, proč se tohle muselo stát. Jak dlouho může vydržet, vždyť skoro nejí. Sedá si ke stolu a dojídá jídlo, které měl připraveno pro ni. Slzy mu volně tečou po tváři. Dojí a jde se opatrně podívat do pokoje jeho ženy. Opět spí. Dlouho pak sedí u počítače, než jde sám spát. Ráno se vzbudí a je již bílý den. Spěchá ke své ženě, ale ta spí. Zdá se mu, že se od večera ani nepohnula. Její dech je opět neslyšný. Posadí se vedle ní na postel a dlouze se na ni dívá. Je pořád ještě krásná. Vlastně pořád stejně, jen jinak. Jsou spolu tak dlouho. Pamatuje si, když ji uviděl poprvé, bylo to na nějakém večírku. Vidí ten obraz. Drobná dívka, která bavila všechny kolem. Zvonivý smích a hluboký pohled, který mu pronikl přímo do srdce. To bude moje žena, blesklo mu tehdy hlavou. Pak se tomu smál. Dvořil se jí, ale zůstala chladná. Vlastně to chápal. Byl ještě puberťák, s holkami to prostě neuměl. A pak se dlouho neviděli. Skoro na ni zapomněl, ale vtipná náhoda je svedla dohromady. Zavolal mu jeden kamarád, a jestli prý by mu nešel druhý den za svědka na svatbu, protože jeho bratr náhle onemocněl. S radostí to přijal. Na svatbě ještě nikdy nebyl a určitě se také dobře nají. Svatba se opravdu povedla. Ve svatební síni ho čekalo překvapení. Nevěsta měla za svědka ji, jeho budoucí ženu.
    Dlouho to bylo mezi nimi hezké, ale které manželství vydrží šťastné. Za mlada nechápal, proč se lidé rozvádějí. Teď mu přišlo téměř nemožné, aby spolu byli lidé šťastní po celý život. Vzpomněl si, jak byl před rokem na pivu s jedním o něco starším kamarádem, kterému se zrovna narodil vnuk. Vyprávěli si o všem možném, a on se ho pak zeptal, jak to dělá, že mu ještě po třiceti letech funguje manželství. „O vztah se musí pečovat“, usmál se tehdy kamarád. „To se ti to povídá, když máš takovou milou ženu“, odpověděl mu tehdy. Kamarád nasadil takový zvláštní úsměv a povídá: „No ona není vždycky takhle milá. Ale já taky ne. Člověk musí umět ustupovat.“ Odkýval mu to tehdy, ale až později mu došlo, jak hluboká je to pravda. Člověk si váží jen toho, co je vzácné, povzdechl si u té vzpomínky. A vzácné je to, co člověk ztrácí. Teď se mu zdá, jako by to bylo v jiném životě. Malicherné hádky. Kolegyně v práci, která byla tak milá. Chvíli uvažoval i o rozvodu. Jen láska k synovi a smysl pro rodinu ho v té chvíli udržely doma. A co ona? Možná taky někoho měla. Nebyl žárlivý a cenil si toho, že nežárlí ona. Potkávali se doma až večer. Stalo se to zvykem od té doby, co syn přišel do puberty, a už je skoro nepotřeboval.
    Zavibruje mu telefon. „Nic nového, říká do telefonu. „Ne, nemůžu ti ji dát na telefon. Pořád spí.“ Chvíli poslouchá vodopád slov. „Vím, že to máš daleko. Ale taky se může stát, že až přijedeš, máma už tu nebude“, zadrhne se mu řeč. Na obou stranách telefonu zavládne ticho. Pak druhý hlas opět začne mluvit. „Dobře. Jak myslíš“, řekne muž na závěr a zavěsí. Bůh ví, kdy přijede. Nevěří, že je to tak vážné, říká si muž, a před očima mu vyvstává obraz mladého muže. Syn, jejich jediné dítě, druhé už mít nemohli. Byl vždycky do světa, a tak ho ani nepřekvapilo, že šel za prací do zahraničí. Žena to nesla těžce, ale musela si zvyknout. A zvykla si. Jako by ji ani příliš netrápilo, že od té doby co onemocněla, přijel domů jen jednou. Je to ale teprve půl roku, co jí začalo být zle. Ale jako by to byla věčnost. Povzdechne si. Celý život se jim převrátil. Nebude jí říkat, že syn volal. Mohla by se ptát, zda přijede. Zaváhal. Ne, řekne jí to. Aby věděla, že si vzpomněl. A že přijede, jak bude moci. Vždyť je to pravda. Ušklíbl se. Pravda, co vše je pravda. Co vše se za ni schová. Kdyby opravdu chtěl, tak přijede hned. Tuhle pravdu si ale nechá pro sebe.