Po paprsku slunce přichází anděl

    Moře se matně leskne a čas pomalu plyne. Není to ale divné, zůstat tady? Co až přijde noc? Žena se lekne. Neměla by někam jít? Ale kam? A v té chvíli vidí, jak se na obzoru cosi děje. Chvíli jej pozoruje, a pak to uvidí. Zvedá se ohromná vlna. Vidí ji zdáli, jak se blíží a roste. Stěna vody se zvedá do výše. Úděsem ztuhne. Zvedá se a chce utíkat, ale nemůže. Co je to s jejíma nohama? Jsou jako z olova. A vodní stěna se tyčí vysoko nad ní. Již dostihla břeh a drtivou silou dopadá na zem. Pevně obejme kmen jakéhosi většího keře, ale masa vody jej vyrve z kořenů a ona spolu s ním mizí pod hladinou. Pevně se drží keře a voda ji vláčí po dně, a pak ji v divokém tanci vrhá na hladinu, aby ji opět stáhla dolů. A znovu a znovu. Chvíli je pod hladinou a chvíli nad ní. Zápasí o dech a v rukou křečovitě svírá keř. „Pane bože, pomoct!“
    Leží v zešeřelé místnosti. Rozhlédne se. Nemocniční pokoj. Oddychne si. Takže přežila. Ale co vlastně? Neví. Leží v posteli a nic ji nebolí, a to je hlavní. Přivřenými dveřmi proniká do místnosti proud jasného světla. A také hluk. Leží tiše a poslouchá. Zaslechne řeč. Asi sestry, pomyslí si. Malinko se pootevřou dveře. „Tam ne“, ozve se ženský hlas. „Proč?“, odpoví vyšší, mladší hlas. „Ta jíst nebude“, odpoví první hlas šeptem. „Proč?“, zazní udiveně mladší hlas. „Pššt“, ozve se nervózně první hlas. „Nesmí to slyšet“, dodává tichounce. Žena natahuje uši, aby vůbec slyšela. „Proč?“, odpoví šeptem mladší hlas. „Nemůže jíst, protože je mrtvá. Ale ona to neví, chápeš?“ „Aha“, řekne tichounce mladší hlas. „To je mi jí líto“, dodá. „Tak já zavřu dveře, abychom jí nerušily“, řekne na závěr mladší hlas. Dveře se opatrně zavřou. V místnosti je náhle úplná tma. Tak já jsem mrtvá, pomyslí si žena a sevře se jí hrdlo. Sáhne si na obličej. Je ledový. Jestli jsem mrtvá, tak nedýchám. Položí si ruku na ústa. A opravdu, nedýchají. Možná je ještě malá naděje. Co kdyby se zkusila nadechnout. Pak by možná žila. Snaží se nadechnout, ale nejde to.

    Muž stojí v zešeřelé místnosti. Slyší varhany. Pohřeb ženy? Lekne se. Jak je to možné? Umřela a on to zaspal? Co je to za místnost? To přece není pohřební síň. Vzhlédne. To je kostel. Vysokým úzkým oknem padá dovnitř tenký proud světla. Muž zaznamená pohyb. Že by pták? Ne. To vypadá jako anděl. Zajímavá hra světla a stínu, pomyslí si a rozhlédne se kolem. Uvidí zástup žen. Jsou zahaleny do bílého šátku. Co mu to připomíná? Shora se ozve tichý hlas. „Jestli poznáš, která je ta tvoje, zachráníš ji.“ Jsem snad v pohádce? Pomalu kráčí podél řady žen. Jak to má poznat? Řekne její jméno. Tak nejněžněji, jak jen umí. A v té chvíli se jedna z žen zachvěje. To je ona, chce zvolat, ale v tom se ozve jakýsi zvuk. Přichází bouřka? Nebo snad zemětřesení? Muž se budí. Posadí se prudce na posteli. Co ho to vzbudilo? Jde do pokoje své ženy. Žena sténá. Rozsvítí lampičku. Žena je zamotaná do peřin, hlavu má pod polštářem a svíjí se. „Co děláš?“, děsí se a rovná jí peřinu s polštářem. Žena se budí a dívá se na něj nepřítomným pohledem. „Chceš napít?“, ptá se muž. Žena přikývne. Napije se a opět usíná. Muž se vrací do postele a usíná také.
    Otevře oči. Rozhlédne se. Je už dávno den, zaspal. To ty divoké sny. Budil se celou noc. Nejdřív ten sen o kostele. Pak zas ples. Zvláštní sen. Tančil se svou ženou dokola a dokola. A jak se zastavil, žena prosila, „prosím, ještě“, a tak tančili a tančili. Pamatuje si, jak jí to slušelo. Jak se smála, byla veselá, ale on už nemohl, bolelo ho celé tělo. A přesto tančil dál. Bylo to vysilující a krásné zároveň. Zavibruje mu telefon. Syn. Že by přeci jen přijel? „Jedu domů“, říká syn prostě. „V poledne mi to letí. Večer jsem doma. Jdu se zabalit, tak ahoj“, dodává stručně a ukončí hovor. Muž se dívá na telefon. Zázraky se dějí. Alespoň ty malé. Zvedne se a jde za ženou. Žena je vzhůru. „Proč jsi mě nezavolala?“, říká muž. Žena se místo odpovědi slabě usměje. „Přijede Honza“, řekne muž radostně. „Ještě dnes“, dodá. Na tváři jeho ženy se rozlije úsměv, jaký u ní neviděl už měsíce. „Honza“, řekne pomalu.
    „Už jdu“, volá muž z kuchyně. Bytem se line vůně kuřecího vývaru. Snědla jen malou misku polévky, ale to je jedno, hlavně, že jí. Žena prosí o heřmánkový čaj. Dnes je jako vyměněná, říká si s potěšením muž. To jistě ten Honza. To je moc dobře, že přijede. Sedí na lůžku své ženy a sleduje, jak usrkává čaj. „Zdálo se mi o mámě“, vzpomene si žena. „Měla jsi těžký sny, viď“, říká na to muž a pohladí ji. „To ano, ale tenhle byl pěkný“, řekne žena. „Nebo vlastně“, řekne po chvilce, „moc pěkný nebyl“. Muž se na ni tázavě podívá. Vidí, jak žen posmutněla. „Je mi to hrozně líto“, řekne žena po delší chvíli. Muž se na ni tázavě podívá. „Umírala sama. Nešla jsem za ní. Teď už to nespravím“, řekne žena zajíkavě. Chce jí něco odpovědět, ale žena ho chytne za ruku. „Nebyla úplně sama. Chodil jsi tam ty. Moc ti děkuju.“ Muž se na ni zadívá dlouhým pohledem a usměje se. Tak přeci odpustila. Ve snu. Úžasné. „Chodil jsem tam rád“, řekne pomalu.

    V zámku zarachotí klíče. Muž jde synovi naproti. Mlčky se obejmou. Syn vidí v tátových očích otázku. Co tě přimělo přijet, říká jeho tázavý pohled. Syn se snaží zakrýt rozpaky. Co mu má říct? Že ho ve snu navštívil anděl? Že nic neříkal, jen se na něj díval, a on náhle uviděl? A že najednou všechno pochopil? A jak to vůbec slovy říct? „Měl jsem nějaký zvláštní sen“, řekne nahlas. „Probudil jsem se, a najednou mi to došlo.“ Na chvíli se odmlčel. „Že je máma jenom jedna. Že – “, zaváhal. „No prostě, že musím přijet. Hned.“ Otec se usmál a přikývl. „Tak pojď za mámou“, řekl pak. „Počkej“, zadržel ho syn. „Nejdřív mi řekni“, jak na tom je. „Dnes je to lepší“, řekl otec. „Snad, že se dozvěděla o tobě. A taky, měla nějaký sen, kde se usmířila se svou matkou. Člověku se vždycky uleví, když dokáže odpustit.“ Syn neříká nic. Vzpomněl si na svůj sen. Je to tak, říká si v duchu. Odpustit, to je věc. Vlastně ani nevěděl, že má na rodiče vztek. Prostě se mu jen nechtělo domů. A pak to v tom snu uviděl. Jak si každý z nich hleděl svého a jeho si vůbec nevšímali. A tak byl také takový. Nevšímají si mě, tak proč bych si měl všímat jich. A vzápětí mu došlo to podstatné. Čeká na lásku svých rodičů, ale sám nedává nic.
    Otec už ho vede dál do bytu, ale syn jej ještě zadrží. „Do telefonu jsi mi říkal, že má jen několik měsíců. Zkoušeli jste všechno? Co nějaká alternativní léčba?“ Otec zavrtí hlavou. „Máma na tyhle věci nevěří. A když má člověk k něčemu odpor, těžko mu to pomůže.“ Syn přemýšlí. Táta má pravdu. Nelze nikoho do ničeho nutit, i když je to pro jeho dobro. Pak si vzpomene na dokument, který viděl před časem. Příběhy několika nevyléčitelně nemocných lidí, kteří se uzdravili. Každý ten příběh byl trochu jiný, bylo jim ale cosi společné: ohromná touha žít. Tohle bych asi nedokázal, říkal si tehdy. Cokoli ho zabolí, už je rozmrzelý a hned se pozoruje, zda to není cosi vážného. Co by asi dělal, kdyby to vážné bylo? Ani nechtěl pomyslet. Je to obdivuhodné, nepoddat se tíze osudu. A teď jde o jeho mámu. Do telefonu se mu zdála rezignovaná. Že by jeho příjezd a jeden sen dokázaly něco změnit?

    Vstupují do pokoje, kde na lůžku odpočívá žena. „Ahoj mami“, řekne syn a žena se otočí. Jejich pohledy se střetnou. Je úplně jiná, říká si syn. Jakoby průsvitná, ale oči má živé, plné radosti. Je ráda, že ho vidí. Matka se dívá na svého syna. Bože můj, to je už dospělý muž. A přesto má oči chlapce. Syn si sedá na kraj postele. Otec stojí vedle něj. „Jak se máš?“, říká syn vesele. Sám je překvapen, jak zvládnul ten veselý tón. Když matku uviděl, zúžil se mu dech. Ale jak se na něj podívala a uviděl v jejích očích jiskru, dodalo mu to veselí. „Teď už dobře, když jsi tu ty“, řekla žena s jemným úsměvem. Syn bere mámu za ruku a cosi jí vypráví. Opravdu dojemné, říká si muž. Nevzpomíná si, že by si někdy takhle hezky povídali. Zvláštní věc, jak těžká situace dokáže rodinu sblížit. A jak životní zkouška lidi mění. On, který se ještě před rokem vyhýbal společným chvílím se svou ženou, a snil o tom být sám, se o ni teď stará a říká jí to, co jí neřekl mnoho let: mám tě rád. Ale proč se změnil? Protože se změnila ona? Nebo je to naopak? Těžko říct. Snad si oba uvědomili, co je v životě důležité a co ne. Snad právě od toho takové životní zkoušky jsou.
    „Dostal jsem nápad“, říká syn. Rodiče se na něj tázavě podívají. „Pojedeme k moři“, řekne se zasněným výrazem. Rodiče na něj upřou nevěřícný pohled. „Ale vždyť máma –“, namítá otec, ale syn ho zarazí. „Já vím, máma se ještě léčí. Tak třeba za měsíc nebo za dva, až jí bude lépe. Co myslíš, mami?“, obrátí se k matce. „Ano“, řekne žena a oči jí září. „Moře“, řekne zasněně. „Tolik let jsem u něj nebyla.“ Syn s otcem se na sebe podívají. Má pravdu. Od té doby, co syn dospěl, u moře nebyl nikdo z nich. To je přece šílený nápad, říká si otec. Ale pak se podívá na svou ženu. Lze snad něco ztratit? Jen aby měla na to sílu. Ale možná ji právě proto najde. Vždyť touha žít, to je touha realizovat své sny. „Ano“, řekne po chvilce. „Pojedeme k moři. Spolu, všichni tři. Krásně si to užijeme. Jen, co máma nabere trochu sil“, dodá a usmívá se. Možná opravdu k moři pojedou. Možná se stane zázrak. A i když ne, tak tato chvíle je krásná. Život se tak jako tak skládá z krátkých chvil. A tak jako tak nevíme, co nás čeká.