Tanečky v lázních

Seděl jsem u snídaně v lázeňské restauraci a doufal, že mi čtrnáct dní pomůže k částečnému vyřešení mých tělesných problémů, nebo mi alespoň uleví od bolesti.
Přisedl si ke mně muž a hned spustil: „První den? To já mám za sebou do prdele víc jak půlku. Karel,“ a podával mi ruku.
Zrovna jsem měl v jedné ruce vařené vejce a ve druhé slánku a nůž a plnou pusu vajíčka a chleba. Po vteřině, když jsem se snažil o náznak, že nemohu, přisednuvší znejistěl ale i tak se bez okolků posadil. Měl jsem co dělat, abych při pohledu na jeho reakci nevyprskl vajíčko na stůl. Když se mi konečně ústa uvolnila a já mohl již promluvit, naschvál jsem počkal, až bude host sedící naproti v té samé poloze, jako jsem byl já. Vstal jsem a nastavil mu svou paži. „Venda. Těší mě. A v prdeli mám dvě půlky.“ Jen počkej, já ti ukážu. Obtěžovat hosty, když jedí. Karel s plnou pusou vstal a snažil se mi podat svou pravici, přesto, že v ní měl vařené vejce. Ve druhé svíral slánku a chléb. Potřásl jsem mu rukou tak vehementně, až jsem mu ono vařené vejce rozmačkal a tím třesením vysypal i obsah slánky na stůl.
„Já jsem kurva už,“ nenechal jsem ho domluvit. Mám rád svůj rodný jazyk a na takové věty jsem připraven okamžitě reagovat. „Ty jsi už kurva? To já myslel, že se takovým jako ty říká kurevník.“
„Ale ne, já chtěl říct ty vole, že,“ opět moje stará bolest. Nenávidím lidi, kteří za každým slovem říkají vole.
„Promiň, ale já snídám radši s lidmi, než s volama.“
Konečně muž pochopil, s kým snídá a nechal mě dojíst. I přesto, že se mnou ukončil konverzaci, stačil během jídla pronést šest sprostých slov na účet kuchaře, kuchyně, obsluhy a uklizečky. O té poslední se vyjádřil jedním krátkým, výstižným slovem, které bych v křížovce zapsal legendou jako spodní část ženy na čtyři. Jak jistě správně tušíte, pata to není.

Při obědě si Karel sedl k jinému stolu. Vůbec mě to nemrzelo. Jenže ke mně si přisedla dáma, která byla o dvě století starší, než já a dělala na mě cukrbliky tak vehementně, že mě přešla chuť na jídlo a toužil jsem, aby mě Karel otravoval svými vulgaritami.
„Jestli nemáte po obědě napilno, mohli bychom si zajít do nějakého musea, či na konzert. Miluji staré věci.“
Nejsem hrubián a tak jsem radši neodpověděl, že staré je také pořekadlo, svůj k svému a jen jsem podotknul, že hudba není věc.
„To byla pouhá komparace,“ dodala.
Vyslovovala ty hlásky tak urputně, že jsem jí odmítl slovy: „Je mi opravdu líto, ale mám ještě thajskou erotickou masáž. Jestli budu mít znovu tu ďáblici jako včera, budu za dvě hodiny unaven stejně, jako po návštěvě obou vašich historických institucí.“
Ani dáma si ke mně již nikdy nesedla. Zato večer, když jsem se procházel po krásné kolonádě, mě oslovily dvě, no řekl bych krasavice přibližně v mém věku, ale budu objektivní. Oslovily mně dvě postarší dobře udržované historické památky.
„Nechtěl byste si jít zatančit?“ zeptala se ta s novou omítkou na tváři a s podepřenými prsy silikonovým lešením.
„No, když na tom trváte, tak ne, ale kdybyste se zeptala, jestli bych chtěl, jistě bych odpověděl, že ano.“
Druhá slečna, pardon, opět jsem se nechal unést svou fantazií. Druhá žena, která by byla podobná Merilyn Monroe kdyby se dožila důchodového věku, se zahihňala jako za mlada a docela jí to slušelo.
A tak jsem strávil příjemný večer s paní Omítkovou a paní Merilyn v kavárně s hudbou.
Nevadilo mi, že paní Merilyn neustále sledovala hodinky, protože si nemohla vzpomenout, v kolik hodin má ráno první proceduru. Dokonce mi ani nevadilo, že paní Omítková chodila každou chvíli na chodbu telefonovat. Co mi však vadilo, že hudba nehrála česky.
Nevím, kde najal majitel tyto šumaře, ale takové podupávání při textu By by love my darling, na hudbu španělského bolera mi připadalo docela nevkusné. Cestou na ubikaci jsem se držel za ruce s oběma krasavicemi a na těch dámách bylo docela mile vidět, že by si mě nejradši rozpůlily.
Druhý den jsem snídal ve společnosti Merilyn a paní Omítkové a Karel záviděl. Během jídla Merilyn seděla celkem v klidu, ale paní Omítková si znovu dvakrát odskočila na telefonovací chvilku.
Při obědě mi oznámila Merilyn, že sehnaly druhého tanečníka, tak ať si jdu sednout k nim. Tím druhým byl Karel.
„Kurva holky, já sem netančil už deset let. Od tý doby, ty vole, co sme prosrali ty volby.“
I když se obě tanečnice snažily, Karel byl neukočírovatelný. Večer jsme šli do jiné kavárny, kde hrál mladík na piáno a celkem se nám to líbilo. Jen škoda, že mu Karel plácl nasliněnou stokorunu na čelo a vyzval ho k zahrání jeho oblíbené písničky. Potom jsme se radši vytratili. Nechci vás však připravit o tu krásnou výzvu. Karel totiž řekl: „Hele, chcípáku, přestaň hrát ty cajdáky a dej tam ňákou mrdku.“
Do lázeňského hotelu se mě opět obě děvčata, pardon, obě ženy držely za ruce a Karla nechaly jít s rukama v kapsách.
Třetí den se na nás konečně usmálo štěstí. To štěstí se však usmálo jen na mě a Merilyn. Po tanečcích si paní Omítková si zapomněla mobil v kavárně a musela se pro něj vrátit. Karel jí šel doprovodit a tak jsme se jim s Merilyn schovali. Když nás po chvíli dohnali a předehnali, dělali jsme na lavičce takové ty věci, které dospělí občas dělají. Jestli se štěstí usmálo i na druhou dvojici, jsme nezjišťovali.
Čtvrtý den přišla paní Omítková s tím, že Karel už dokončil lázeňský pobyt a jestli nám nebude vadit, když si půjdeme zatančit ve třech. Taneček ve třech jsem si náležitě užil. Při ploužácích jsem měl jen obavy, abych nedopatřením neshodil paní Omítkové lešení, protože se o mě třela takovou silou, jako bych byl její drbátko. Při odchodu se Merilyn musela vrátit pro zapomenutý šál a při odchodu na mě malinko mrkla. Ještě jsem nevěděl, co ten významný projev znamená, ale když jsme si s paní Omítkovou sedli na lavičku, abychom na ni počkali, vrhla se na mě celá stavba i s lešením a já opětoval její akci protiakcí v podobě útoku na Tróju. Římané vyhráli, aniž by měli Achileuse, protože se Trójanka nebránila. Bylo mi jasné, že se děvčata, pardon opět uvažuji jako za mlada. Bylo mi jasné, že se lázeňské návštěvnice dohodly. Jen jedna věc mě na paní Omítkové mrzela. Těsně před vyvrcholením si musela zatelefonovat, čímž celý útok pozbyl smyslu a vojáci neměli z vítězství ten správný požitek.
Následující den došlo ke změně. Přidal se k nám léčenec Oskar, a když celý den a večer pošilhával po lešení, vzal jsem za ruku po tanečku jen Merilyn. V parku jsem pokračoval ve výuce tělovědy a bral jsem jí postupně i za jiné části jejího dosud celkem udržovaného těla. Jak mi při snídani Oskar vyprávěl, i on probíral postupně všechny části Omítkové stavby i s lešením. O tomto bodu se vyjádřil s notnou dávkou obdivu, že ještě nikdy nic takového neměl v pácu. Dodal, že kdyby byla paní Omítková jeho žena, musela by doma chodit nahoře bez, aby si užil.
Následující den odjela Merilyn i paní Omítková. Po procedurách jsme chodili s Oskarem po kolonádě a číhali po nových obětech. Do konce mého pobytu se však nenaskytla žádná lejdy, která by, jak se krásně říká, stála, za hřích. Pojmenuji ženy, které se na kolonádě producírovaly, nebo si ke mně od odjezdu Merilyn a paní Omítkové přisedly: Varel Frištenský, Bída, Kolohnát, Barvy laky, Gargamel, Mlýn (nezavřela pusu), Einstein a Romadur. A tak se dá říci, že jsem byl do konce lázní vzorný léčenec a mé tělo se zotavovalo pouze pod rukama lázeňských pracovníků.