Pořád mě sledují

    Zaposlouchala se. Ano, je to tak. Usnul. I bez prášku na spaní. Ale mobil je pryč. Mohla by vzít notebook a policii napsat mail. Podívala se do obývacího pokoje. Byl také pryč. Hm, takže musí čekat. Šla k oknu. Ne, znovu skákat nebude, jako tehdy. Ze čtvrtého patra, to by nedopadlo dobře. Vzpomněla si na svůj dávný pokus o útěk. Kdyby tehdy tušila, co všechno ji čeká. A co ji čeká teď? Ještě, že člověk neví, co ho čeká. Jinak by se ten život snad ani nedal žít, povzdechla si. Když si vzpomene na svoje plány z mládí. A co z nich zbylo? Nic. A zato se odehrála spousta věcí, o něž vůbec nestála. Vlastně celý její život byl takový. A dost, okřikla se. Teď není ta správná chvíle na to se litovat. Musí něco vymyslet.
    Dívala se z okna dolů. Pod okny byla stromová alej, která lemovala chodník. Něco ji napadlo. Vzala papír a cosi na něj tiskacími písmeny fixem napsala. Pak na druhý a třetí. Pak z nich udělala vlaštovku a hodila je postupně z okna. Dva skončily v korunách stromů a třetí na jakémsi balkoně. Tak tudy cesta taky nevede. Vlaštovka je příliš lehká. Něco do ní vložit, aby byla těžší? Ale co? Aby to drželo, s také, aby to nebylo příliš těžké. Jak se tak trápila s přemýšlením, oči jí padly na skupinku PET lahví, připravených k sešlapání. Pošle vzkaz v láhvi. Ale copak se bude někdo dívat dovnitř? Ne, musí na to jinak.

    „Au“, vykřikla dívka. Cosi ji uhodilo do ramene. Byla to velká láhev od minerálky. Nějací puberťáci si asi hloupě hrají. Hněvivě vzhlédla nahoru. Nad ní se tyčil velký činžovní dům. V nějakém vyšším patře se z okna vykláněla žena a cosi gestikulovala. Ukazovala na láhev, kterou měla v ruce, a pak kamsi dopředu. Dívka pochopila. Sklonila se k láhvi, která ji uhodila a zvedla ji. Byl k ní na provázku přivázaný list papíru. A na něm napsán vzkaz: POMOCT! MŮJ MUŽ ZEŠÍLEL A VĚZNÍ MĚ! Ke vzkazu byla připsána adresa, jméno, a číslo patra. Dívka zamávala ženě nahoře mobilem a šla volat policii.

    Žena si oddychla. Opět to zvládla. Úspěch hned s první lahví. Muž ani nepozná, že něco zmizelo. Teď jen vyčkat na příchod policie. Uvařila si kávu a sedla si ke stolu. V tom zaznamenala vrznutí kanape. Muž se probudil a přišel do kuchyně. Rozhlédl se. Něco se tady změnilo, ale co. Nemůže na to přijít. Zamyšleně jde k oknu a dívá se ven. V koruně stromů pod sebou uvidí dvě papírové vlaštovky. Aha, to je ono! Ohlédl se na kuchyňskou linku. Ležela na ní fixa, která tam předtím nebyla. A těch PET lahví taky nějak ubylo. Žena posílá vzkazy svým komplicům. Mrcha! „Ty!“, zařval na ženu, která se choulila na židli. „Mě nedostanou! A jestli jo, ty už budeš mrtvá!“ dodal a praštil jí, a pak znovu a znovu. Schoulila se do klubíčka. Kryla si hlavu. Po další ráně spadla ze židle. Cítil zoufalý, bezmocný vztek, a bil dál. Ani si nevšiml, že ztratila vědomí. Ještě chvíli bil, a pak se hněv vyčerpal. Dostal žízeň. Otevřel si další pivo. Uvědomil si, že je v bytě úplné ticho.
    Otočil se s pivem v ruce a podíval se na ni. Ležela a nehýbala se. Došel k ní. „Vstávej“, řekl potichu. Nepohnula se. Snad není mrtvá, napadlo jej. Ležela na boku. Opatrně jí strčil do ramene. Tělo se bezvládně přetočilo na záda. Dal jí ruku před nos. Cítil jemné lechtání. Ušklíbl se. Tak ona si tady spí. On má nervy jako na drátku a ona je v limbu. Projela jím lehká chuť jí profackovat, ale zabrzdil se. Jen ať spí, alespoň ji má pod kontrolou. Neměl by ji svázat? Jinak bůh ví, co provede, až se probudí. Došel pro pásek a svázal jí ruce. Prohlédl si ji. Bude to tak stačit? Kolikrát už na něj vyzrála. Šel pro další pásek a svázal jí nohy. Pak ho něco napadlo. Šel do skříně a našel svou zimní čepici. Byla velká i jemu. Nasadil jí ji na hlavu a stáhl až po nos. Byla černá. Ať si myslí, že je noc a spí v klidu. Tiše se té představě zasmál. Prohlédl si svoje dílo a oddychl si. Jeden problém má vyřešený. Může se soustředit na další.
    Odešel do obývacího pokoje a sedl si na kanape. V bytě bylo krásné ticho. Jak dlouho asi vydrží? Než přijdou ti její komplicové. Mají ale smůlu. Do bytu se nedostanou. A kdyby se dostali, má rukojmí. Přeci jen je jeho žena k něčemu dobrá. Možná ji ale obětují, a zaútočí na něj i tak. No, co se dá dělat, pak zemřou oba. Živého ho nedostanou. Celá svět se s nimi spolčil. Jinak by nebylo možné, že by všem bylo jedno, že ho pronásledují. Jedno? Ještě mu nutí prášky, aby ztratil pozornost. Ne, svět ho prostě obětoval. Pomalu vypil pivo. Vstal a šel do kuchyně. Musí si vybrat správný nůž. Malý, ale ostrý. Nechce, aby trpěla. I když ho podvedla, bylo mu jí trochu líto. Ale kdo jí radil, aby se s nimi spolčila. Nejspíš to ale bude muset udělat. Tušil, že jim na jeho ženě vůbec nezáleží. Chtějí ho dostat, nic jiného je nezajímá. Jedna věc mu opravdu vrtala hlavou: proč sledují vlastně jeho? Kdyby alespoň něco provedl, někomu ublížil, nebo něco takového. Ne. Je to úplně nesmyslné. To mu na tom vadilo nejvíc, ta absolutní nespravedlnost. Nebude se ponižovat, aby se jich ptal na důvod. Stejně by lhali nebo se jen výsměšně smáli jeho špatně skrývané touze žádat o milost. Tu radost jim neudělá. Bude bojovat na život a na smrt.

    „Tak povídejte“, vyzval policista mladou ženu, která před chvílí vstoupila do služebny. Žena mu popsala scénu s padající láhví a ženou v okně. Pak mu láhev podala. Policista si ji prohlédl a přečetl vzkaz. „Hm, zajímavé. Prověříme to. Teď o tom sepíšeme záznam.“, řekl po chvilce. Když žena odešla, ponořil se do počítače. Tak kde to máme, aha, tady. Tušení ho nezklamalo. Vzal do ruky telefon, aby si ověřil svou domněnku. „Ano, je v naší péči“, potvrdil mu mužský hlas. „Pravidelně měsíčně dochází na kontroly. Naposled tu byl před třemi týdny. Byl úplně v pořádku. Léky bere pravidelně. Je něco v nepořádku?“ Hlas působil poněkud nervózně. Policista se ušklíbl. „Zdá se, že vězní svoji ženu v bytě.“ „Panebože“, vydechl hlas do telefonu. „Můžeme nějak pomoci?“, dodal. „Obávám se, že ne“, odpověděl policista a potřásl hlavou. Ti psychiatři. Sami by se měli léčit. Jak můžou nechat běhat šílence po světě? Jak se můžou spolehnout na jeho čestné slovo? Tohle nebude legrace, povzdechl si a opět zvedl telefon. Za chvíli už diktoval adresu.

    Probudila se. Bylo jí zle. Kde to jsem? Nemohla si na nic vzpomenout. Nějaký únos? Byla svázaná a cosi měla na očích. Zkusila se opatrně pohnout, ale bylo to marné. Znehybněla a zaposlouchala se. Jestli tu někdo je, nesmí na sebe upozornit. Chvíli bylo ticho, a pak se ozvalo kýchnutí. Manžel! Náhle byla plně zpět v realitě. Ne, ani pohyb, nebo ji zabije. Snad to nebude dlouho trvat a policie tu bude. Dívka láhev určitě předala policii a ta se sem chystá. Jinou variantu si ani nechtěla připustit, aby se nezbláznila. Musí čekat. Musí, musí to dobře dopadnout! Jen trpělivost. Uslyšela kroky svého muže. Prošel těsně kolem ní a došel ke kuchyňské lince. Slyšela, jak se přehrabuje v příborech. Bože můj, hledá nůž! Cítila, jak se začíná potit. Klidně dýchej a na nic nemysli. Soustředila se na svůj dech tak usilovně, jako nikdy v životě. Musí dýchat pomalu a klidně, aby nic nepoznal.

    „Otevřete, policie!“ Bušení na dveře. Muž se zvedá a jde ke dveřím. „Jděte pryč, nebo ji zabiju!“, řve skrze dveře. „Jděte pryč! Slyšíte? Jděte pryč!“, řve muž dokola. Tak a je to tady, říká si žena. Brzy už to skončí. Jen není jisté, zda se toho ona dožije. Možná u toho umře její muž. Vlastně si to přála. V bytě zavládlo ticho. Co se děje? Že by odešli? To je přece nesmysl. Po chvíli se ozve změť zvuků. Dusot bot, křik hlasů. Pak jí kdosi sundá čepici. „Je po všem“, říká jí mladý policista s úsměvem. „Je mrtvý?“, říká žena rozechvěle. „Ne. Ale nebojte se, toho už nepustí“, odpovídá a sundává jí řemeny z rukou a nohou. Žena vstává a rozhlíží se. Všude kolem stopy boje. Otevřené dveře na balkon. Zásahová jednotka zřejmě vnikla dovnitř tudy. Po bytě se pohybují policisté, ale její muž zde již naštěstí není. Žena se jde opláchnout. Tenhle byt bude muset taky prodat, bleskne jí hlavou. Chce začít nový život, teď už doopravdy.