Zůstali jsme venku o něco déle

Tuším, že bylo chladno. Zástup lidí již pozvolna směřoval k našemu domu, ale my dva jsme šli opačným směrem. Já a můj kamarád, co měl, pokud si správně vzpomínám, černé vlasy a bundu s bílým kožíškem, jsme byli poslední, co se tou dobou ještě potloukali venku. Asi jsme chtěli zažít trochu klidu, který tady tenkrát, kdy se tu vyskytoval ten stejnorodý dav lidí, rozhodně nebyl.
Nyní jsme se ho konečně dočkali a slyšeli jsme ptáky zpívat povědomé písně. Třeba ty o přírodě. Všechno tu bylo tak svěží a poklidné. Celé to zavánělo sobotním dopolednem.
Vydali jsme se po úzké asfaltové pěšince, co vedla do prudkého kopce. Proti nám kráčel jakýsi muž středního věku. Svižně. Prošel kolem, ale pak se obrátil a zavolal na nás „chlapci, počkejte chvilku,“ a my chvilku počkali.
Přišel až k nám.
„Neviděli jste tu náhodou takovou malinkou postarší paní?“ zeptal se nás. „Hledám svoji babičku.“
Řekli jsme mu, že jsme nikoho takového neviděli.
„Ale to je malér,“ kroutil muž hlavou a nervózně se přitom drbal za zátylkem. „Chudák je teď poslední dobou celá zmatená.“
Navrhli jsme mu, že mu pomůžeme babičku najít. Beztak jsme hledali nějaké odreagování od té podivně rozsáhlé sešlosti, která se teď mačkala v našem bytě.
„Raději strávíme čas s jinačí sešlostí,“ řekl by nejspíš můj přítel, kdyby věděl, co tu zrovna píši. Má zvláštní smysl pro humor.
Ten muž šel tak dva nebo tři metry před námi a vypadal při tom poněkud roztržitě. Můj kamarád se ke mně přitiskl tak blízko, jak jen to šlo, a svou hlavou se mi začal otírat o rameno, až mi to přišlo zvláštní. Ale asi se mi pouze snažil něco povědět.
„To je Lábus,“ pošeptal mi a ukazoval na muže před námi. Ani náhodou to nemohl být Lábus. Vůbec mu nebyl podobný a celá ta představa působila nepravděpodobně; proč by Jirka Lábus hledal svoji babičku zrovna v tomhle zapadákově? Ale bylo to už tak dost matoucí, a zřejmě právě proto můj rozum nijak neprotestoval.
„Fakt, že jo. Lábus,“ řekl jsem a pousmál se nad tím.
Mezitím jsme dorazili pod kopec a Lábus vykročil z pěšinky a křovím se prodral do borovicového lesa. Vypadalo to, jako by měl určité tušení, kde svou babičku hledat. A tak jsme ho následovali.
„Ona tuhletu koronavirovou krizi vůbec nezvládá,“ svěřil se nám o ní Lábus. „Je z toho fakt hodně vystresovaná. Mám takovej pocit, že tady někde vylezla na strom a že se tam teď schovává.“
To nás nijak nepřekvapilo. Alespoň mně se to tenkrát zdálo jako vcelku logické řešení, jako by se to dělo dočista běžně. Staří lidé, když mají strach, vylezou na strom a tam přečkají, dokud hrozba nepomine. Naprosto běžná věc.
Chvilku jsme šli tím menším lesíkem. Poté jsme jeden po druhém překračovali nějaké roští, které tu nechali nedbalí dřevorubci. Lábus se dostal na druhou stranu jako první a okamžitě zakřičel zděšením.
„Ach bože,“ řekl kdosi přede mnou. Já šel jako poslední. Spatřil jsem nějaké tělo, které viselo na jedné větvi, asi deset metrů vysoko. Jako by se tam někdo oběsil, napadlo mě nejprve, ale pak, jak jsem to tělo viděl déle a detailněji, mi to spíše připadalo, jako by se ten dotyčný oběsil za špatný konec těla. Tušil jsem, jak se to zřejmě Lábusově babičce přihodilo a začal jsem si to v hlavě přehrávat.
Babička na to šla chytře. Myslela na svou bezpečnost. Ironií osudu ji právě to zabilo. Ještě před tím, než začala lézt na strom, upevnila lano na některou z horních větví a to stejné lano pak uvázala kolem svého kotníku – kdyby jí náhodou sklouzla noha a ona padala z několikametrové výše dolů, lano by ji zachytilo.
Noha babičce opravdu sklouzla a lano ji skutečně zachytilo. Problém byl v tom, že tu pak visela hlavou dolů a nemohla se z té polohy vymanit. Všechna krev ji natekla do hlavy, mozkové cévy ten tlak neunesly a jedna po druhé popraskaly.
A tak tu nyní nehybně visela za nohy s hlavou celou napuchlou, jak byla plná sražené krve, a mně se už najednou přestalo chtít spát.