Obrana

Vážený soude,
    přiznávám se, že jsem ho zabil. Nemá cenu zapírat, vidělo mě několik lidí. Obžaloba si dala práci a mou odpovědnost za smrt toho člověka prokázala. Ale s jednou věcí prostě nemohu souhlasit: nebyla to vražda! Trvám na tom, že to byla obrana. Ten člověk, jehož jméno ani nemohu vyslovit, jak je mi odporné, před mýma očima zavraždil moji milovanou bytost. Chce to snad obžaloba popírat? Všichni to viděli! Srazil ji prudkou ranou k zemi. Kladivem jí prorazil lebku. Byla to úkladná vražda! Proč by si normální člověk bral do restaurace kladivo? Moje nejdražší Adelaide na místě zemřela. Obžaloba to dobře ví, a přece je jí to jedno.
    Ten člověk, ta bestie, dobře věděl, jak mi nejvíc ublížit. Říká se, že o mrtvých jen dobře, ale on si to nezaslouží. A stejně mě za jeho zabití na roky zavřou, tak proč neříct popravdě, jak to je. Z duše mě nenáviděl. Mohu zde říct i proč, ale to už asi nemá význam. I když, proč to neříct. Vždyť to s věcí souvisí. Byli jsme kdysi nejlepší přátelé, trávili jsme spolu hodně času. Milovali jsme adrenalinové sporty. Slézali jsme spolu nepřístupné hory, lyžovali jsme v divoké přírodě, a další a další. Jak víte, jsem povoláním fotograf, k mé práci to patřilo. On byl zase bohatý manažer, který se potřeboval odreagovat. Byli jsme tedy každý úplně jiný, ale ty adrenalinové zážitky nás spojovaly. Fungovalo to skvěle, dokud jsme se oba neoženili. Stalo se to shodou okolností v jednom měsíci. Byl to on, kdo přišel s nápadem, že budeme brát manželky sebou. Je pravda, že jsem se tomu nebránil. Také je pravda, že jsem byl starší a zkušenější, měl jsem mít proto rozum. Ale nikoho jsem do ničeho nenutil.
    Jak asi tušíte, nebo vlastně ze spisu víte, stala se hrozná tragédie. Všechny čtyři nás smetla lavina. Mám záchranářský výcvik a jisté zkušenosti, ale hlavně jsem měl štěstí. Nebyl jsem uvězněn hluboko, a tak jsem se dostal ven sám. Ihned jsem začal vyhrabávat ostatní. Vyhrabal jsem jeho, pak jsem nalezl moji ženu, ale jeho ženu se mi najít nepodařilo. Byl úplně nepříčetný a křičel na mě, ať ji najdu. Bohužel ji našli až záchranáři, po delší době. Měla ale zlomený vaz. Byla mrtvá snad ještě dřív, než se lavina zastavila. Moje žena ale také nepřežila. Zemřela ještě dřív, než se dostavili záchranáři. Vydechla mi v náruči. I tuto pofidérní výhodu mi vyčítal. Naše ženy zemřely, byli jsme tedy na tom oba stejně. On se však se smrtí své ženy nikdy nesmířil a odpovědnost za svůj nešťastný osud dával mně.
    Tím to ale bohužel neskončilo. Sice byla veta po našem přátelství, ale jenom jsme se odcizili. Stále jsme o sobě ale věděli. Totiž, ještě v době našeho přátelství, se na jedné společné akci jeho sestra seznámila s mým nevlastním bratrem. Později se vzali a jsou spolu dosud. A tak jsem viděl, jak to s ním jde s kopce, jak střídá ženy a propadá alkoholu, až nakonec skončil sám a bez práce. Chápal jsem, že jej ta tragédie zlomila. Mě zlomila také. Nemohl jsem navázat žádný vztah. Nechtěl jsem ohrozit život žádné ženy, ani přestat se svojí činností, která je tak nebezpečná. Byl jsem také na dně. V té době jsem skončil za mřížemi, jak víte ze spisu, kvůli té nehodě, kterou jsem způsobil při řízení pod vlivem drog. Přiznávám se, že jsem tehdy vedl hrozný život. Je snadné odsoudit člověka, když poruší zákon. Ale ví snad obžaloba, jak je člověku, když mu zemře žena? A jak ho to bolí, když se cítí za její smrt odpovědný? Uvažoval jsem v té době i o sebevraždě. Co záleží člověku na zákonech, když mu přestane záležet na životě? Těžko mi budete věřit, když to nezažijete. A nepřeji to nikomu.
    A víte, co mě zachránilo? Moje Adelaide. Ona byla silná. Ji nemohla žádná přírodní katastrofa zničit. Byli jsme spolu, pořád a všude. Byla laskavá a moudrá. Fotit se naučila také, a musím říci, že fotila lépe než já. Ano, byla lepší než já. Byla lepší, v mnohých ohledech, než je většina lidí. Ano, teď to klidně řeknu. Na ničem už mi nezáleží, když tu není ona. My lidé máme tisíc slabostí, které ona neměla. Ona byla světlem mého života. A už není, díky němu. Nenáviděl nás oba. Ale na mě si nedovolil, protože zabít člověka, to je trestné.
    Teď se chci vrátit k tomu hroznému dni. Nechci, ale musím. Byli jsme s Adelaide v naší oblíbené restauraci a právě jsme se chtěli zvednout, když přišel on. Byl opilý, nevím, proč ho tam vůbec vpustili. Přišel k nám a začal nám sprostě nadávat. Nebylo to poprvé, ale tentokrát byl hodně vulgární. Odpověděl jsem mu cosi od plic, a v té chvíli vytáhl z tašky ohromné kladivo, no však obžaloba ví, a udeřil s ním silně Adelaide do hlavy. Okamžitě se skácela. On se ale rozmáchl a chtěl bít to bezvládné tělo dál. A to jsem nemohl dopustit. Musel jsem Adelaide bránit. Nemusím snad opakovat, jak to probíhalo. Obžaloba má vše zaznamenané od očitých svědků. Nechtěl jsem ho zabít. Chtěl jsem ho jenom zneškodnit. Nevěděl jsem, že už ten první zásah byl smrtelný. Co bych dělal, kdybych to věděl? Žádné kdyby neexistuje. Kdyby existovalo, mnoho věcí by bylo jinak. Ale není, tak proč o tom vůbec uvažovat.
    Jak vůbec může obžaloba tvrdit, že jsem ho chtěl zabít? Že jsem usiloval o jeho život? Žádný ze svědků nic takového přece nepotvrdil. Nepřímé důkazy? Úsudek znalce? Co je to za důkazy? Že jsme se v poslední době nemohli snést? Že jsme se párkrát poprali? Copak něco z toho prokazuje úmysl zabít člověka? A jak já mám prokázat svou nevinu? Argument, že můj zásah byl nepřiměřený situaci, naprosto odmítám. Argument, že poškození Adelaide lze opravit, případně že si mohu pořídit jiného androida řady X4B, případně novější typ, je zcela absurdní. Adelaide byla naprosto jedinečná bytost. Zásah kladivem zničil její mozek. Ten, nechci být sprostý, ten člověk dobře věděl, proč ji udeřil do hlavy. Co se stane s člověkem, když mu zničíte mozek? K čemu vám je živá mrtvola? Co je to za život bez mozku? A obžaloba říká, že stroj nemůže přijít o život? Že je prostě poškozený nebo zničený? Adelaide nebyla stoj. Byla to bytost, živá bytost.
    Ano, vím dobře, jak zní zákon. Zavraždit lze jen člověka. Ale není snad právě teď ta chvíle na to, aby se zákon změnil? Byly přeci časy, kdy člověk mohl beztrestně zabít otroka. I otrok byl kdysi věcí. Kolik lidí zemřelo za osvobození otroků, za skoncování s otroctvím. Jsem připraven přinést oběť. Žádám, prosím, přítomné zástupce médií, ať moji obranu zaznamenají, ať ji zveřejní, ať se lidské svědomí pohne. Ano, Adelaide byla android. Co to ale znamená? Nelze přece myslící, laskavou, něžnou a moudrou bytost označit za věc! Byla stvořena člověkem, stejně jako tisíce věcí, ale jak byla stvořena? Tak, aby myslela a cítila! A kdo myslí a cítí, ten také trpí! Opravdu chceme, aby v našem století bylo s myslícími a cítícími bytostmi nakládáno jako s věcmi?
    Adelaide nebyla první ani poslední androidní bytost, která byla zabita. A mnoho jich je také mučeno a týráno. Všichni to vědí, celý svět před tím zavírá oči. Chápu, že na nebezpečné mise je třeba posílat androidy. Ostatně dřív na ně chodili lidé. Ale gladiátorské zápasy androidů? Opravdu se historie vrací? A co bordely, kam chodí úchylové všeho druhu. A řada z nich touží po tom, aby oběť trpěla. Skutečně trpěla. Androidní ženy, s vysokou citlivostí a vysokou inteligencí, tady slouží k ukájení zvrhlosti a nikomu to nevadí. Starý Řím by se od nás mohl učit.
    Říká se, že všechno v životě má nějaký smysl. Věřím tomu. Věřím a doufám, že můj proces bude první vlaštovkou, prvním kamínkem, který se pohne, aby později přišla lavina. Proto opakuji, svého jednání nelituji. Je mi líto, že zemřel, ale zemřel svojí vinou. Já jen bránil život své nejdražší Adelaide X4B. A trvám na tom. Obžaloba namítá, že android není živý, protože je lidským výtvorem. Znamená to snad, že myš má více práva na život, než měla ona? Nemám nic proti myším, ostatně nelíbí se mi, jak se chováme ke zvířatům, ale podle čeho se stanovují lidské hodnoty? Jen podle toho, jak nám to vyhovuje. Když nějakého tvora označíme za škůdce, je to něco jako rozsudek smrti nad celým druhem. Příroda si naštěstí poradí a škůdci si vesele žijí dál. Ale androidi? Jsou to naši otroci. Nic než otroci. Lidstvo se vrátilo do doby otrokářské. Je na čase si to přiznat. Pak snad bude naděje, že se to změní.
    Tím moje obrana, vážený soude, končí. Rozhodněte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jistě, máte své zákony. Ale jistě víte, a lépe než já, že zákony a spravedlnost jsou dvě úplně odlišné věci. Všichni snad znáte Obranu Sokratovu. Sokrates zemřel podle práva, a přece byl nevinný. Provinil se proti slabosti své doby. Byl jejím černým svědomím. A právě tak se cítím nyní já. Jednal jsem tak, jak mi velel můj vnitřní hlas pro spravedlnost. Mrzí mě, že jsem porušil zákon, když jsem bránil život androida. Ale nemohu dodržovat špatné zákony.