Svatý omyl

Rudolf neměl včera nejlepší závěr dne. I přes neustále trvající rozhodnutí, že už nikdy nebude pít, jej přesvědčili přátelé, aby své zásady porušil.
Když se ráno probral s pocitem, že má žaludek na rozdíl od těla, mezi protinožci, zazvonil zvonek. Kolébavým krokem došel ke dveřím. Vešla uklizečka. „Dobrý den, jsem tu na to uklízení.“ Rudolf ji skoro nevnímal. „Pojďte dál.“ Uklizečka se rozhlédla a zeptala se: „Máte něco konkrétního na mysli, nebo je to běžný úklid?“
Rudolf nic neřekl a utekl na toaletu. I za dveřmi bylo slyšet, že má žaludeční problémy. Uklizečka se ušklíbla a prohodila: „No, to jsem si mohla myslet, tak to vezmu z gruntu. Placený to je, tak jakýpak copak. Záchod si nechám nakonec jako třešničku na dortu. Stejně se tam asi jen tak nedostanu.“
Začala uklízet a vtom jí zazvonil telefon. „Haló, cože? Jasně. No dobře. Fofrovka, jo? Už tam letím.“ Na cestě ke dveřím, se potkala s jinou dámou. Andělem, který právě vcházel. Neviděla jej. Vzala si své nářadí a odešla pryč. Druhá návštěvnice se usadila do křesla a zapálila si cigaretu. Byla to Eri. V životě se jmenovala Enrieta, ale toto dlouhé jméno jí nevyhovovalo.
Po krátké chvíli Rudolf z toalety zavolal. „Nepodala byste mi toaletní papír? Je ve skříni nade dveřmi.“ Eri našla roli a hodila ho do toalety. „To jsem netušila, že první věc, kterou v andělském hábitu udělám, bude tohle.“
Rudolf vyšel z toalety značně pochroumán. „Doufám, že vaše návštěva zůstane jen mezi námi, nerad bych přišel do konfliktu s rodinou,“ prohlásil a dal si obklad na čelo.
„Snad bychom se měli alespoň představit,“ nabídla mu Eri. Rudolf namítl, že je to zbytečné. Eri mu přesto šla vstříc, ale Rudolf se na ní ani nepodíval, otočil se a šel jinam. „Utřete prach, vyluxujte, umyjte nádobí a tak.“
Eri překvapená a zmatená začala uklízet. Rudolf se prohraboval ve skříni a bylo vidět, že něco hledá. Při tom si sám se sebou povídal. „Tolik let se chystám na tento slavný den, a když je to tady, ožeru se jako prase. Křest cédéčka, zásnuby a narozeniny v jeden den. Tak to je i pro brouka Pytlíka nad jeho síly.“
Eri si uvědomila, že tu není na úklid a posadila se do křesla. „Tedy, ne, že bych byla nějaká fouňa, ale to si dovolil dost!“ Zašeptala jen tak pro sebe. Pak se zarazila a pokračovala. „No jo, co si nechám líbit, je moje věc. Vždyť nás na školení učili, že jak se do lesa volá…“ Postavila se do pozoru a zasalutovala. Vůbec si Rudolfa nevšímala a jen tak pro sebe si zopakovala hlášení, z andělské školy. „Jsem studentka andělské školy. Po nebeském školení jsem skončila s vyznamenáním,“ a udělala pukrle. „Ne, že bych byla svatá, to ne, ale dostala jsem se u svatého Petra omylem do složky, neposkvrněná. A bylo. To byste nevěřili, co s člověkem (vlastně s andělem) udělá, když mu řeknou, že má pro začátek dělat hlídače. No co. Takový anděl strážný je vlastně normální policajt, který nedává pokuty. Když jsem byla ještě na živu, to jsem se starala o Ferdu. Vařila jsem mu snídani a on mě pak miloval, až... A pak to neštěstí. Připletla jsem se mezi dvě střílející bandy a jeden z nich se do mě trefil.
Pán Bůh mi říkal, abych neztrácela čas s detaily. Svatý Petr, abych nelenila, a vybral mi kunčafta. To je jak za živa. Tedy, když mi ještě pasák dával pokyny. A nakonec vám nějaká jeptiška, nebo co, dá školení, jak se chovat k zákazníkovi. Tak to by si ani pasák nedovolil. Znám své povinnosti a svá práva.“
Rudolf se oblékl a poprosil domnělou uklizečku o pomoc. „Mohla byste mi zavázat kravatu? Učím se to už tolik let a nemůžu si pomoci, ale na některé věci jsem levák. Proč člověk nemůže jít na slavnost v tričku?“
Eri zavázala Rudolfovi kravatu a při tom mu povídá: „To jako že byste šel na oslavu třeba v montérkách, nebo co?“ Rudolf poděkoval, odešel na druhou stranu pokoje, ale přesto pokračoval v rozhovoru. „No to zrovna ne, ale v něčem normálním. Ostatně montérky jsem na sobě nikdy neměl.“ Eri se ušklíbla a ukázala na Rudolfa prstem. „Aha. Takže vy mi chcete říct, že ve slavnostní den, by měl jít každý v tom, co má rád?“
„Jasně, v tom co má rád a co je mu pohodlné.“ Souhlasil Rudolf. Eri se nadechla a po chvíli přemýšlivého strnutí vyhrkla: „Takže třeba potápěč, by šel ve skafandru.“ Rudolf se pousmál a odvětil: „Říkal jsem pohodlné.“
Eri pochopila jak to myslí a pokračovala: „Takže oprava. Potápěč by mohl jít v teplákách, nebo v elasťákách.“ Bylo na ní vidět, že je se svými nabídkami spokojená.
„Tak to zrovna taky ne, to se mi zdá poněkud přehnané,“ odpověděl Rudolf, vyndávaje ze skříňky holicí strojek. Eri vstala rozčileně z křesla a zakřičela: „A kde je teda podle vás ta hranice?“ Rudolf se až lekl, ale nedal se: „Já nevím, asi hranice vkusu,“ trval na svém názoru.
Eri chvíli hledala slova a pak nejistě promluvila: „Jo, jenže každý z nás. Tedy, každý z vás, má vkus jiný, a proto jsou ty zažité standardy. Aby se cosi slavnostního mohlo stát slavnostním, musí se to líbit i ostatním a ne jen se unášet svým pohodlím a rezignovat na mínění ostatních. Vy se sice budete cítit pohodlně, ale při pohledu na vás bude mít každý pocit, že jste právě vylezl z Trabanta a chcete svačit zavináče.“
Rudolf se zastavil a pomalu se otázal. „Ale, proč teda ke slušnému oděvu lidstvo nevymyslelo něco, co se dá normálně obléci a nosit?“
Eri byla ve svém živlu. „Tak to vám řeknu úplně přesně. Ať si chlap vezme na sebe cokoli, vypadá jako tučňák. A když si to cokoli sundá, vypadá jak tučňák před popravou, nebo spíš lachtan po popravě.“
Rudolf pokýval hlavou a podíval se snad poprvé na anděla. „Vy mluvíte, jako byste měla ze společenského chování diplomku.“
„Vždyť ji mám,“ zasmála se Eri. „Muž pro mě není, nebyl a bohužel už nikdy nebude partner. Vždycky je to jen a jen kunčaft.“
Rudolf se chtěl začít holit. Eri mu poradila: „Nezapínej ten holicí strojek, nebo tě kopne.“ Rudolf se pousmál a zapnul přístroj. Dostal elektrickou ránu a sesunul se k zemi v bolestech.
„Já ti to říkala,“ zašeptala spokojeně Eri. Rudolf se po pár vteřinách vzpamatoval a vychrochtal ze sebe větu: „Ty vole. Neměla byste už radši začít s tím úklidem?“ Eri si nad něj stoupla a s přísným pohledem mu poradila: „Tak podívej. Za prvé, já nejsem žádná uklizečka. Za druhé, měl bys mě poslouchat a za třetí odcházím, protože dnes už ti nic nehrozí.“
Na cestě ke dveřím potkala pravou, právě přicházející uklizečku.
„Dávej si na něj bacha, je to vůl.“ Řekla, i když věděla, že ji žena neslyší. Byla však ráda, protože to řekla natolik hlasitě, aby jí Rudolf zaslechl.