Ztracen v čase

    Byl krásný den. Na lavičce v parku seděl muž a držel si hlavu v dlaních. To je konec, jsem ztracen, říkal si zdrceně. Co jsem to provedl? Co jsem to jen provedl! Jsem ztracen v čase. Kdyby se ztratil ve světě, mohl by se doptat, mohl by někam doputovat. Byl ale na místě důvěrně známém, jen v jiném čase. Kolikrát sedal na této lavičce, to ale byla ještě oprýskaná. Teď zářila ještě novotou. Ale ztratit se v čase? Jak se má odsud dostat? Není naděje. Není žádná naděje. Rozbrečel se. „Je vám něco?“, uslyšel nad sebou hlas. Sousedka. Ach, ta milá stará paní, co chodila do parku venčit jezevčíka. Dobře si ji pamatoval, jak ztěžka chodila. Před ním stála ještě mladistvá, v šatech, jaké se tehdy nosily. Tehdy, ušklíbl se v duchu. Asi by měl říkat „teď“. Co jí má říct? Není co, pochopení není možné. A i kdyby pochopila, co mu to pomůže. „Děkuji vám, to bude v pořádku“, usmál se na ni nejzářivěji, jak jen uměl. Pokývala hlavou a šla dál.
    Díval se na dům, který byl přímo před ním, vedle parku. Krásný dům. Byl to jeho dům. Ale tehdy, nebo vlastně teď, patřil ještě jeho rodičům. Otec zemřel, když mu bylo pět. Tolik toužil ho poznat. Tolik, že se dopustil té hrozné chyby. A otce opravdu viděl. Byl to silný zážitek, ale stálo to za to? Ale vlastně za co? Co ho tady čeká, v jiném čase? Nemůže, nesmí nikomu prozradit, co se stalo. Vzpomněl si na svou ženu a ucítil nával zoufalství. Proč jí nic neřekl? Co si bude myslet, když zjistí, že zmizel? Půjde do jeho práce, a tam jí řeknou co? Vždyť pracoval v přísném utajení! Kdyby ho tak mohli najít oni. I kdyby ho na deset let zavřeli za zneužití stroje na cestování časem, ale oni ho najít nemohou. Jedině, že by udělali nový stroj, ale to bez něj nedokážou. A navíc nevědí, kde je. Tedy vlastně, kdy je. Pousmál se tomu slovnímu obratu. On by ho sestrojit uměl, ale v tomto světě k tomu nemá potřebné vybavení. A i kdyby ho sestrojil, bůh ví, co by stroj provedl. Cítil obrovské zklamání. Tolik let se s tím mořil, a stroj vydržel jen jedno použití. Stále se mu vracel ten hrozný pocit, když ho zkusil spustit, aby se vrátil do své doby, ale přístroj nereagoval. Byl mrtvý.
    Vzhlédl k domu, protože zaznamenal pohyb. Z vrátek právě vyšla žena s malým chlapcem. Srdce mu začalo bušit. Jeho matka a on. Tak přece je uvidí. Myslel si, že odešli z domu dřív, než se zde objevil. Asi je něco zdrželo. Možná jdou k lékaři. Jako malý chlapec byl hodně nemocný. Pomalu se zvedl a o pár kroků se k nim přiblížil. Ucítil zvláštní pocit. Krásný a bolestný zároveň. Jeho matka vloni zemřela. Ne, měl by říkat rok, a budoucí čas k tomu. Vždyť teď je živá. A není nic jiného, než teď. Nebo vlastně je, když stroj času funguje? Teď na tisíc, milion způsobů. Povzdechl si a loudal se pár kroků od matky a sebe.
    Díval se na toho hocha. Co by se stalo, kdyby nějak zasáhl do jejich života? Instinkt ho před tím varoval. Kolegové v páci ho ujišťovali, že minulost prostě změnit nelze. Někteří tedy říkali, že ji změnit lze, ale přítomnosti se to nedotkne. Že výlet do minulosti je vlastně jen něco jako dívat se na film v kině. Sám sebe přesvědčoval, že tomu tak je. Jinak by si musel připustit, že pracuje na něčem velmi nebezpečném. Možná mě osud potrestal za to, že jsem porušil přírodní zákony, napadlo ho. Boží trest. Ano, je to boží trest. Pane Bože, můžeš mi prosím odpustit? Vzhlédl k nebi, jako by čekal, že se něco stane. Chtěl by věřit v Boha, ale nějak mu to nešlo. Jak má věřit v něco, co nikdy neviděl a ani nepotkal? A přece měl pocit, že kdyby v něj věřil, něco by se změnilo. Možná, že pak by ho poznal. Ale prostě to nešlo. Povzdychl si. Co kdyby se přeci jen pomodlil? Možná to ve své zoufalé situaci dokáže. Tolik lidí věří v Boha a on s nimi prý komunikuje. Přece nemohou být všichni blázni. Rozhodl se, že půjde do kostela. Nebylo to daleko. Stál hned na druhé straně parku.

    Od rána měla tísnivý pocit. Něco se stane. Nebo se už stalo? Odháněla znepokojivé myšlenky. Odpoledne jí volal syn. "Mami, jste v pořádku?“, ptal se. „Táta ještě není doma“, odpověděla a bylo jí, jako by měla na hrudi kámen. Neměla by mu zavolat? Ale co by mu řekla? Neměl zbytečné hovory rád. Vždyť je ještě čas. Rozhodla se, že půjde žehlit, to ji vždy uklidnilo. Stála v prádelně a přemýšlela. V hlavě se jí honily různé myšlenky, na syna, na práci, a tisíc dalších věcí. Dožehlila a šla si udělat večeři. Kde ksakru je? Už to nevydržela a vzala do ruky telefon. Uslyšela vyzváněcí tón, ale muž to nebral. Sedla si do obýváku a pustila si film. Stejně nic nenadělá. Film skončil, byla noc a muž nikde. Znovu mu zkusila zavolat, bez úspěchu. No nic, půjdu spát, rozhodla se.
    Ráno se probudila a nového nebylo nic. Má volat policii? Rozhodla se, že půjde k manželovi do práce. Třeba šel někam s kolegy a zůstali tam do rána. Protože jestli odešel z práce, tak by byl doma. Snad není mrtvý, vyděsila se. Kdyby byl v nemocnici, tak by jí asi někdo vzal telefon, nebo by jí zavolali. V manželově práci jí čekalo zvláštní uvítání. „Váš manžel pracoval na přísně tajném úkolu“, řekl vážně muž, asi jeho vedoucí, když dosedla na židli. „Nemůžeme vám bohužel říct, kde se právě nachází. Na celou věc se vztahuje přísná mlčenlivost a vztahuje se i na vás. Zde podepište, že jste s tím byla seznámena“, dodal a podal jí pero. Nic víc se nedozvěděla. „Co mám říct, když se po něm budou lidé ptát?“, napadlo ji, když se zvedala. „Řekněte prostě, že pracuje na tajném úkolu, a že momentálně není doma“, odvětil úsečně muž. Žena cítila, jak se muž chvěje vzteky. Udělala snad něco špatně? Nebo provedl něco její muž? Domů šla ztěžka. Co bude dál?