Ztracen v čase

    Muž šel znaveně přes park ke kostelu. Co bude dál? Co má dělat v tomhle, vlastně úplně cizím světě? Kostel byl otevřený. Dosedl na poslední lavici. Tady to vypadá pořád stejně, řekl si s jistou úlevou. Rozhlédl se kolem. Krásná výzdoba, slunce proniká skrze vysoká zdobená okna. Nic se tu nezměnilo. Božská věčnost, povzdechl si. Kostelem pomalu prošla stará paní, sedla si o dvě řady před něj a začala se tiše modlit. Díval se na ni a připadal si najednou hloupě a jaksi nepatřičně. Pokora, napadlo ho pak, pokora před Bohem. Měl by být pokorný, ale není. Co tady vlastně dělá? Je tu jako v kině a chce prosit Boha o milost? Jakého Boha, ozval se hlas v hlavě. Teď najednou začneš věřit v Boha? Nemá to cenu, povzdechl si, modlit se nedokážu. Seděl a tupě zíral před sebe. V hlavě mu vyvstal obraz jeho rodiny. Co asi teď dělají, napadlo ho. Bože můj, jaké teď! A přece se nemohl zbavit pocitu, že je nějaké věčné teď a oni na něj právě teď myslí. Konec konců, čas neexistuje, je to jen vlastnost časoprostoru, stejně jako prostor. Tak proč by na něj nemohli právě teď myslet.
    Kdybych jim tak mohl dát vzkaz, napadlo ho. Pěkná blbost, řekl si vzápětí, ale nemohl se té myšlenky zbavit. Napsat jim tak dopis. No jasně, až ho najdou, budeš už dávno mrtvý, zazněla mu v hlavě nepříjemná pravda. Co jiného můžu dělat, namítl. Mohl bych jim popravdě všechno napsat, aby se dozvěděli, co se stalo. Věděl, jak jsou lidé nešťastní, když jim někdo blízký zmizí jako pohřešovaný, a už se nikdy nenajde. Ano, napíše zpověď. Naštěstí sebou všude nosil ve svém kufříku tužku a sešit. Měl tam naštěstí také něco k jídlu. Nemá přece peníze, aby si mohl něco koupit. V té chvíli mu došla celá síla trapnosti jeho situace. Bude muset žebrat, aniž by prozradil, kdo vlastně je. To už na něj bylo moc. Napíše zpověď a zabije se. To je jediná šance, jak to celé důstojně skončit.
    Byl to zvláštní pocit, rozhodnout se pro smrt. Trochu ho mrazilo, a zároveň pocítil zvláštní klid. Jako by už na ničem nezáleželo. Hlava se mu najednou vyčistila a začal v klidu přemýšlet. Takže napsat vzkaz, to nebude tak těžké, ale kam ho dát? Kam ho dát, aby ho padesát let nikdo nenašel? A aby ho vůbec našli? Opět pocítil skleslost. To je nemožný úkol. Ale nic jiného dělat nemůžu, povzdych si, děj se vůle Boží. Podíval se na kufřík, který mu stál u nohou. Kde bude psát? Do restaurace nemůže, nemá na zaplacení. Tady, došlo mu, není kde jinde. Ale nejdřív musí vymyslet, kam ho dá. Pak teprve může v klidu psát. Musí ho schovat někde v domě, to je jasné. Někde, kam se nechodí. Znal dům zpaměti, žil v něm celý život. A klíče taky měl. Zámek se nikdy neměnil. Mám vlastně obrovské štěstí, uvědomil si. Mohu umřít s nadějí, že se jednou dozvědí, co se s ním stalo.
    Tak kam dopis dát? Půda nebo sklep, napadlo ho okamžitě. Sklep vzápětí vyloučil. Tam je vlhko a myši. Takže půda. Procházel v hlavě půdu. Občas tam něco přinesli nebo odnesli. Musí najít nějaký kout, kam nikdo nechodil. Chvíli nemohl na nic přijít, až najednou to uviděl, skrytý kout za komínem. Ano, do něj to dá. Fajn, a jak se tam nepozorovaně dostaneš, řekl komentátor v hlavě. Neměl tohohle neviditelného kritika rád, ale musel si přiznat, že mu dost pomáhá. Dokonce mu i kdysi zachránil život. Stalo se to v době bujného mládí na nějaké oslavě kdesi na odlehlé chatě. Oslava se protáhla do noci. Vládla rozmarná nálada, všichni byli přiopilí. Když se začali loučit, tak mu kdosi nabídl, že ho sveze autem domů. Vnitřní hlas řekl jasné NE, a tak odmítl. Šel pak domů pěšky a nadával si u toho, že už mohl být dávno doma. A druhý den zjistil, že došlo k autonehodě a všichni v tom autě byli na místě mrtví. Od té doby svůj vnitřní hlas respektoval. Proč mě ale nezabránil v téhle zatracené cestě časem? Nebo mě snad varoval a já to přeslechl? Chtěl o tom přemýšlet, ale zarazil se. Nemá to smysl a čas běží.
    Takže jak to provést? Musí být hodně opatrný, v žádném případě ho nesmí chytit. Musí do domu vstoupit v době, kdy jsou všichni pryč. Kolik je hodin? Podíval se na ruku. Měl na něm robustní náramek. Byl to stroj času. Tedy býval. Teď už to byly pouhé hodinky. Alespoň tak, ušklíbl se. Všichni jsou pryč, ale zhruba za dvě až tři hodiny se vrátí. Musí to do té doby stihnout. Ne, ozval se náhle vnitřní hlas. Je to příliš riskantní. Jedině v noci. Je to tak, uvědomil si. Vždyť sousedé rodinu znají. Co když je někdo z nich doma? To si opravdu nemůže dovolit. V noci, to je ale šílené. Vstup na půdu je naštěstí ze schodiště, ale bude muset být velmi opatrný, aby nevyvolal hluk. Několikrát se dotkl displeje stroje času, a ten se rozzářil. Hurá, baterku mám, oddychl si. Takže teď už můžu jít psát, řekl si a ohnul se ke kufříku. Vnitřní hlas ho ale znovu zarazil. Ještě si promysli, jak se chceš zabít. Měl bys po sobě zanechat co nejméně stop. Víš přece, že sem nepatříš.
    Ano, je to tak. Musí to také promyslet. Až najdou jeho tělo, nesmí na něm být nic podezřelého. Doklady sebou žádné nemá. Jedině kufřík a stroj času. Oblečení má dobové, aby nebyl nápadný. Kufřík hodí do popelnice, ale co se strojem času? Při pohledu zblízka je jasné, že to náramkové hodinky nejsou. Raději jej roztluče kamenem a také zahodí. Dobře, a teď už jen dořešit, jak se zabít. Nejlépe tak, aby byl pak k nepoznání, a aby byla smrt jistá. Skok z výšky? Nikde v okolí nebylo vhodné místo. Po chvíli přemýšlení mu došlo, že má jedinou variantu: jít po kolejích proti rychlíku. Znovu si v hlavě prošel celý plán. Ano, tak to udělá. Vytáhl z kufříku sešit a začal psát.
    Když dopsal, byl už skoro večer. Rozhlédl se po kostele. Byl zde sám. Snad mne zde nezavřeli, vyděsil se. Rychlými kroky opustil kostel. Kam teď? Má spoustu času. Vlahý večer byl přímo stvořený pro procházku. Vlastně si může projít město a připomenout si čas svého dětství. Nebo má sedět v parku a počkat, až půjdou jeho drazí a on sám domů? Ale vždyť jsou asi už doma, propásl to. No nic, rozhodl se, že se projde. Vyrazil známými, a přitom neznámými ulicemi a podivoval se nad stavbami, které už dávno nestojí, nebo vlastně stojí, ale za nějaké ty roky zmizí. Uvědomil si, že si pořád plete časy. Inu, povzdych si, jsem prostě ztracen v čase. Dostal hlad a žízeň. Dojedl a dopil všechno, co měl sebou, ale úplně ho to neuspokojilo. Viděl, jak děcku upadl na zem párek v rohlíku. Chtělo ho zvednout, ale máma mu v tom zabránila. Počkal, až odešli a s chutí ho snědl. Pak si uvědomil, že za rohem jsou veřejné záchodky. Napil se tam a vykonal potřebu. Jsem jako bezdomovec, ušklíbl se v duchu.
    Ještě mu zbývala spousta času. Sedl si na lavičku na klidném místě, aby si v klidu do detailu promyslel všechny kroky. Dojít k domu, pak na půdu, správně umístit dopis, a pak už jen jít z města ven, podél kolejí. Musí najít místo, kde vlaky jezdí rychle. To byl jeho poslední úkol, a pak už nic. Všechno to promyslel a uklidnil se. Musí být úplně soustředěný. Mezitím už nastala noc. Spát se mu nechtělo. Spíš cítil netrpělivost. Uvědomil si, že už to chce mít za sebou. Všechno. Tenhle zpackaný den, i svůj zpackaný život. Necítil už smutek ani hněv. Byl se vším smířen. V tom pocítil chlad. Vstal a vyrazil směrem k rodnému domu. Okna domů pomalu zhasínala. Město usínalo. Vracel se ke svému domu oklikou, aby tam nepřišel příliš brzy. Když dorazil před dům, žádné okno široko daleko nesvítilo. Zhluboka se nadechl a šel k vrátkám.