Ztracen v čase

    Opatrně odemkl a tichounce prošel domem. Dveře na půdu šly otevřít snadno. Byla zde sametová tma a zvláštní pach. Rozsvítil stroj času a namířil kužel světla směrem, kde předpokládal komín. Trefil se úplně přesně. Položil sešit na místo a otočil se k odchodu. Zdálo se mu, že slyší nějaké zvuky. Ztuhnul a chvíli poslouchal. Nic se nedělo. Opatrnými kroky opustil dům. Myslel při tom na to, jak blízko, jen za tenkou zdí, spí jeho rodiče. Snad se setkáme na onom světě, napadlo ho. Odehnal všechny myšlenky. Musí dokončit úkol. Vyrazil ráznými kroky z města ven, směrem, kde jezdil vlak. Šel dlouho. Město bylo rozlehlejší, než si myslel. Když byl konečně za městem, uvědomil si, že svítá. Konečně došel k ideálnímu místu. Koleje zde vedly táhlým obloukem volnou krajinou. Našel si příhodné místo a čekal. V hlavě měl prázdno a v ústech sucho. Na obzoru se objevil vlak. Vstal a došel na koleje. Ráznými kroky vyrazil směrem proti vlaku.

    Roky míjely, dům stál a vedle komína ležel sešit, nikým nepovšimnut. Lidé občas přicházeli a odcházeli, a čas plynul. Malý chlapec vyrostl, oženil se a měl syna. A čas běžel dál. Jednoho dne vstoupil muž na půdu, protože cosi hledal. Kde to jen může být? A tu mu náhle padl zrak na komín. Není nějaký popraskaný? Šel blíž, aby si ho ze všech stran prohlédl, a v tom uviděl v koutě za komínem ležet jakýsi sešit. Vzal ho do ruky a otevřel jej. Zvláštní! Byl psán jeho písmem! Pátral v paměti, ale nemohl si vzpomenout, že by někdy takový měl. Vzal sešit a šel rovnou do své pracovny. Sedl si a dal se do čtení. Co to má být? To není možné! To přece není možné! Dočetl a zůstal zírat do prázdna. Dlouho nehybně seděl a přemýšlel.
    Uslyšel kroky. Do pracovny vstoupila jeho žena. Bleskově zasunul sešit pod křeslo. „Kde jsi tak dlouho?“, zeptala se jej. „Co se ti stalo?“, dodala znepokojeně, když si všimla jeho výrazu. „Trochu mě bolí hlava“, odpověděl rozpačitě. Vlastně to byla pravda. „Pojď se najíst, to ti udělá dobře“, dodala vlídně. O tohle všechno jsem mohl přijít, uvědomil si, když se ženou a synem večeřeli. Nebo jsem vlastně přišel? Nebo přijdu? Hlavou mu vířily tisíce myšlenek. Byl tak ponořený do sebe, že si nevšiml, jak si jeho žena se synem vyměňují významné pohledy. „Myslím, že tě ta práce ničí“, řekla po chvíli žena. „Od té doby, co jsi v tom výzkumném ústavu, jsi tak málo doma. A promiň, dnes vypadáš opravdu hrozně. Jestli nejsi nemocný, tak to bude tou prací.“
    Muž se na ni chvíli díval a neříkal nic. Bože můj, on se zbláznil. Ženě se stáhlo hrdlo. „Tati, co ti je“, řekl náhle nešťastným hlasem chlapec. Otec stočil pohled na syna. „Já jsem tak rád, že vás mám“, řekl přiškrceným hlasem. V místnosti zavládlo ticho. Muž si představil sama sebe, jak sedí v kostele a loučí se s rodinou a se životem. Jak je možné, že jsem ten dopis našel? Právě v této chvíli, kdy dostal za úkol sestrojit stroj času? To nemůže být náhoda. Jestli existuje něco jako Boží milost, tak jsem ji právě dostal. „Máte pravdu“, řekl po chvíli. „Ta práce mě ničí. Půjdu někam jinam“, usmál se na ně. Atmosféra v jídelně se uvolnila. „Dáme si na to skleničku, co říkáš“, usmál se na ženu. Žena mu úsměv vrátila a přikývla. Snad už to bude dobré, řekla si v duchu.

    Je jitro. Mlhavým oparem se řítí vlak. Strojvedoucí snídá. To bude dnes krásný den, zrovna takový, jako včera. Už se těší po noční domů. Narodil se mu první vnuk. To bude oslava. Doma, a pak v hospodě. Je trochu unavený po noční, ale po obědě si zdřímne a večer bude fit. A před ním dva dny volna. Dojídá chleba se sekanou a dívá se na pár kolejnic, které se ladně vinou krajinou. Dělá tu práci už dlouhé roky. Je to trochu nuda, ale žádná dřina. A vidí kus světa. I když, z lokomotivy toho moc vidět není. Trochu se protáhne. Ještě deset minut, a bude další město, a pak ještě dvě a bude v cíli. Vlak je plný cestujících, studenti se vrací do škol z prázdnin. Jedou časně ranním vlakem, aby si sedli. Ten pozdější bývá narvaný.
    Vlak vjíždí do táhlé zatáčky. Jede plnou rychlostí. Na obzoru se cosi pohybuje. Strojvůdce to hned nezaznamená, zrovna uklízí dopitou termosku do tašky. Když zvedne hlavu, nevěří svým očím. Po kolejích jde muž, přímo proti vlaku. Pane Bože, ne! Sáhne po brzdě, ale zarazí se. To už nezastaví. Lidé ve vlaku popadají a muž to stejně nepřežije. Strojvedoucí cítí, jak se potí. Srdce mu buší. Čas jako kdyby zpomalil. Už vidí vážnou tvář muže. Sebevraha. Proč se to stalo zrovna mně! Pane Bože, já zabiju člověka! A pak se stane cosi zvláštního. Cosi, na co do smrti nezapomene. A co nikdy nikomu nepoví, stejně by mu to nikdo nevěřil. Muž se těsně před nárazem rozplyne ve vzduchu. Prostě zmizí.

    „Můžete mi vysvětlit proč?“ Muž zírá přes stůl na svého nadřízeného. Pozoruje, jak rudne. „Ne“, řekne prostě. „Prosím? Děláte si ze mě legraci?“ Šéf vstane a začne přecházet po místnosti. „Uvědomujete si, jak důležitý je náš výzkum? Jak významný je váš podíl?“ „Ano“, odpoví muž a chce se mu smát při pohledu na vztekajícího se chlapíka. Co si o sobě myslí? Měl by se na chvíli ztratit v čase. Pak by možná viděl všechno jinak. Šéf se zastaví a podívá se mu zpříma do očí. „Uvědomujete si následky? V žádném, říkám vám, v žádném výzkumném ústavu si ani neškrtnete!“ „Je mi to jedno“, odpoví muž klidně. Šéf si ho zkoumavě prohlíží. „Co máte v plánu, jestli se tedy smím zeptat?“ Muž pokrčí rameny. „Ještě nevím. Práce se vždycky najde.“ Vidí, že mu šéf nevěří. Ať si myslí, co chce, říká si. Tady jsem prostě skončil.