Očekávání

Očekávaní
Zvyk je železná košile.
V životě jsou pravidla, která člověk pokládá za samozřejmá.
Příchod dne po noci, léta po jaře, proudu v zásuvce, jídla v sámošce.
Očekávána je i slušnost, pokora, pomoc, intelligence.
Ne vždy jest toto naplněno.
Co když dítě není tak inteligentní, partner spolehlivý, vztahy dobré?
Je to jako proud střídavý.
Jeho průběh, oscilace, kmitočet.
Znázorněno v křivce jedná se o sinusovku.
A v té se život odehrává.
Chvíli si dole, chvilku v pohodě pak se to dá do aifru aby přišel pád a tak pořád dokola.
A proud to zvládne 50 x za vteřinu.
Člověk nemá takovou výkonnost, ani odolnost.
A taky se od sebe jednotlivci značně liší.
Dobré je tedy nemít příliš veliká očekávání a nebýt tak zklamán, abych mohl být o to víc překvapen třeba i průměrem.
A i ten je dobrý, protože takový je holt život.
Tímto pravidlem může být poučení z života hodináře Hanuše a tvůrce Staroměstského orloje, kterého po sestrojení stroje oslepili.
I Smetanová či Beethovena hluchota, malíře Mooneta slepota.
A víte, že náš Josef Lada neměl prostorové vidění a viděl pouze na levé oko?
Takže co teď s tím.
No teď to vím.