I delfíni páchají sebevraždy

I delfíni páchají sebevraždy

Tak! A teď je to fakt. Nevím, možná je to už dávno známý fakt, já na telku moc nekoukám. Ani nečtu. Ale teď ho vidím jak se to snaží udělat. Stojí jako ohnutý hřebík směrem ke srázu na staré střeše a jakoby něco hledal pohledem. Možná místo kde se nejhezčejc rozplácne. To by nebylo marné, to tedy rozhodně ne. Trochu mi mate rozum, jak se na tu střechu dostal. Od moře je to asi kilák. To ho musela pohánět fakt silná touha se rozplácnout, to teda jo. Zvažuju jestli tam za ním vylízt, nebo se jen zvědavě koukat tady ze spoda. Pak mi došlo, že o nic nepřijdu, když tam vylezu. Dáme pokec a pak tu šou uvidím pěkně z výšky. A to se jen tak někomu nepoštěstí. To nenene. Tak sem na něho huknul. "Počkej Rybo! Ještě tu chvíli vydrž!" Jejda, pak mi došlo, je delfín vůbec ryba? Za chvíli jsem byl nahoře. Vypadalo to tu o moc děsivějc, než ze zdola. Ale na to jsem se připravil. Nahoře na střeše jsem kolem komína uvázal provaz a jeho konec kolem svého pasu. Abych nezpad. Došel jsem k hraně za delfínem, co se koukal dolů, pak na mě, pak dolů, pak na mě. Byl z toho dost zmatenej, ale to já byl taky, asi. "Jak ses sem dostal člověče, teda delfíne?" Ten se na mě nevěřícně juknul, jakoby mi vůbec nerozuměl. Tak jsem to řek vo dost pomalejc. Jak nějakýmu děcku. "Ty, jak, tady?" Asi mu došlo, co sem zamýšlel a tak vydal takovej ten křiklavo-pískavej zvuk co všichny ti delfínoryby pískaj, nebo křičej, nevím. "Řekni to ale lidsky brácho, prd ti rozumím." Zas vydal podobný šramot. "Takhle to asi nepůjde." Sedl jsem si vedle té stojící ryby přímo na ten sráz tý střechy a nohy mi plandaly v zemiprázdnu. "Sedni si taky, ať tě nebolí nohy, teda vocas." Opravil sem se. Pak mi došlo, že jsem se opravil blbě. Je to ploutev ty kreténe. Ne vocas. Hah, v duchu sem se nad tím pousmál, ale bylo mi z toho nanic. Delfín se fakt posadil. Vedle mě. "Vidíš, ani to nebolelo. Jak se pak rozplácneš, jó, to bude jiný kafe." Zasmál jsem se, ale on ne. “Můžeš aspoň dělat, že sem vtipnej. Zatraceně! Člověk se tu někomu snaží zvednou náladu a co je mu vděkem? Tvůj nepřítomný pohled.” Furt se čuměl kdesi tam dolů. “Posloucháš mě vůbec ty magore?” Pak se votočil rovnou na mě a spustil úplnou Mócartovu ódu na neštěstí. Pískal a hukal a nesmyslně plácal ploutvema kolem sebe a já z toho trochu vycházel z míry. Nechal sem mu ale prostor aby se vypovídal. Matka vždy říkala, že jsem dobrá vrba, nebo píčus, už nevím. Nevzpomenu si, co tím myslela, ale už je stejně tuhá, takže na tom moc nesejde. Když óda skončila, tak se asi rozplakal. Říkám asi, protože si nejsem jistej jestli je takhle mokrý od slz, nebo ještě z moře. Natáhl sem svůj hubenej prst a setřel tu tekutinu co měl  pod vokem. Pak sem si ten prst strčil do huby. Slaná, takže slzy. Pak zas něco mlel. Já mu ale věnoval hovno pozornosti, protože jsem sváděl vlastní boj, abych taky neskočil, protože mi došlo, že slaná voda je i v moři. Zase jsem dumal nad tím, jestli to jsou teda slzy nebo voda. “To jsou slzy nebo voda z moře?” Skočil jsem mu do řeči a von odpověděl jen jedním pískotem, jakoby mi rozumněl a prostě zdělil odpověď. Protože jsem mu nerozuměl, vybral jsem si variantu, která se mi líbila víc. Moře. Kdy už bude skákat? Pomyslel jsem si a zeptal se ho na to. Nic neříkal. Zvláštní. Ale otočil se na mě a to mi neuvěříte. Vzal tu svou ploutev a normálně mě žduchl ze střechy. Spadl jsem asi metr, než mě zachytilo to lano, co sem měl kolem pasu. Nemotorně sem se vyškrábal nahoru a postavil se. “Seš kurva normální?! To ty se tady chceš rozplácnout, né já.” Pak na mě, sedící delfín, znovu slovně, (pískavě), vyjel. Nějakej lingvista by podle tý intonace asi poznal, voč mu jde. Já poznal jen to, že se nasral. Ale né vyloženě vztekem, pozor. Bylo tam i spousta zoufalství a smutku a takovího kdoví co ještě. Taky se postavil a choval se dosti nemotorně. Né přímo opile, byla v tom nějaká jakoby taneční, skoro až baletní, choreografie, ale prachy za lístky bych na takový vystoupení teda neuvalil. Něco hluboko ve mě mi říkalo, že show se blíží. Každým pohybem vypadal mrtvější. “Hou, hou, tak se pěkně uklidníme jo?” Chtěl jsem to vidět pěkně čistě, bez takových cavyků kolem. Upřímně, trochu mě znervózňoval. Trochu sem se bál, že ze mě serve to lano a hodí mě dolů jako stíhačku z papíru. “No tak Rybo. Vzpomeň si proč tady si.” Trochu se uklidnil, ale podíval se na mě pohledem jakým ještě nikdo před ním. Pak dvakrát pískl a votočil se ke srázu. Konečně, pomyslel jsem si. Teď se ale nedíval přímo dolů, ale na moře, které bylo z tý výšky docela pěkně vidět. Ucítil jsem, že je čas ho trošku popostrčit. (Slovně). “Tak hele Delfíne, vidím, že ses dal do klidu, super…”, pokračoval jsem s něco mu říkal, to pro vás není až tak podstatné. Důležitější je, že jsem mu mluvil jen na záda a ty mě zřejmě nevnímaly. Pořád se koukal jen na to moře. Zatraceně, jen tu s ním ztrácím čas. Za chvíli mi končí pauza a přijít pozdě ještě jednou si teda rozhodně dovolit nemůžu. Nebo můžu, ale další den, kdo bude stát na střeše, budu já a šéf. (No a skákat budu já). “Hele Rybo, nebo Parybo, to je fuk, situace se má takhle…”, chodil jsem tam za jeho zády jako nějaký právník co obhajuje ten nejméně důležitej případ, v podstatě jsem chodil v malým kruhu, příležitostně máchal a gestikuloval rukama a prostě jsem se cítil fakt důležitě,…”za chvíli mi končí pauza a tvrdnu tu s tebou už pěknou chvilku. Z toho jsem tu málem chcíp, což v plánu nebylo takže, prosím, udělej laskavost sobě i mně a trošku to urychli. Já mám ještě celý den před sebou, tak nezdržuj.” Mám pocit, že si alespoň něco z toho vzal trochu k srdci. Pomalu se otočil. Vypadal mnohem víc smířeně. Na chvíli sem se lek, že si to snad rozmyslel. “Nenech se tím mořem zlákat zpátky. Vono sice vypadá hezky, ale to jen takhle z dálky. Vzpomeň si jak je studené a prázdné a jak mizerně se tam cejtíš. Tak, vzpomínáš?” Stál tam a nevím na co se jukal. Vypadalo to že absorbuje úplně všechno. Mě, tu výšku, to moře, hnusnou šedou oblohu, slunce někde za mraky, městský smrad, hluk, prašivou kočku na sousední střeše, štěkot ještě prašivějších psisek dole, vůni benzínu a motorového oleje, nepříjemné dusno a teplo, tu výšku a mě. Jen sebe asi necítil. Švihem se se kouk na hodinky. Sakra, ještě pět minut. Otočil jsem se zpátky na něj, ale on už tam nebyl. Třemi skokovými kroky jsem doběhl k rozpadající se hraně tý střechy a povím vám, měl jsem fakt do háje kliku, ještě letěl. Koukla jsem se po něm tak zainteresovaně, jak je to jeho modré delfíní tělo furt a furt menší a menší, Jak rovně letí. Tak klidně. Jako bomba co má dopadnou na vesničku plnou vyhladovělejch dětí. A padá dál. Pořád. Na chvíli jsem zauvažoval, zdali delfíni neuměj lítat, pak mi došlo, že neuměj. No a pak BUM! Páni to byla rána. Jako když hodíte rovně na zem nějakou tlustou encyklopedii, ale představte si, že ta bichle ještě tak srandovně pukne. A otevře se. A vypadne z ní všechno její vědomí. Všechny její sny. Myšlenky. Pocity. Touhy. A život. Byl to odpornej guláš, tam dole. Taky jsem vod tamtuď, kdesi z vedlejší ulice, uslyšel křik nějaký ženský, co to asi viděla. Hrůza, pomyslel jsem si, tak fakt už i ti delfíni. Pousmál jsme se, koukl na hodinky a s hrůzou z možného zpoždění utíkal zpátky do práce.