Setkání v parku

Setkání v parku
Pozorovala upřeně, jak se mění barvy jejích kalhot. Ze světle žluté, to jak na kalhoty dopadaly parsky říjnového slunce, až po tmavě okrovou tam, kde se paprskům do cesty postavily listy starého platanu. Nebylo chladno, přesto v celé řadě laviček lemujících cestu zámeckého parku seděla sama. Mimoděk se podívala na konec cesty, odkud se přibližovaly tři postavy. Na úrovni vchodu do zámku se dvě postavy oddělily a třetí pokračovala k ní.

Muž přibližně stejného věku se jí zeptal: „Mohu si přisednout?“ „Ano“, odpověděla. Muž pomalu dosedl a mlčky seděl. Pak tichým nevýrazným hlasem povídá „Chodíval jsem kdysi dávno do takového parku se svojí dívkou, už to je téměř padesát let“. Žena pozvedla hlavu a muž si výraz jejího obličeje vyložil jako výzvu k pokračování. „Seznámili jsme se na odpoledním čaji v Besedě a netrvalo dlouho a zamilovali jsme se do sebe. Bylo to nádherné období, pár let po válce, čekávala na mě před vrátnicí naší továrny, kde jsem nastoupil po vyučení jako soustružník. Schválně jsem vždy šel s ostatními z dílny až před vrátnici, abych se pak s nimi mohl rozloučit a oni viděli tu krásnou dívku. Nejen krásnou, ale i chytrou, byla v maturitním ročníku, měla dál studovat a stát se lékařkou jako její rodiče.“ Žena jen pokývala a dál sledovala hru barev na kalhotech. „Nenudí vás to? Můžu ještě pokračovat?“ Žena odpověděla své druhé „Ano“.

„Tak tedy ti její rodiče byli proti našemu vztahu. Ze začátku jsem si z toho dělal legraci, říkal jsem jí, že až se my, proletáři všech zemí spojíme, tak se rodičů nezalekneme. Byl jsem párkrát i u nich ve vile a neprojevovali nepřátelství. Jednoho dne před začátkem léta mi ta dívka s pláčem oznámila, že tatínek musí na rok odjet do jiné nemocnice a maminka i ona pojede s ním. Týden na to odjeli. Psal jsem jí jeden dopis za druhým, žádná odpověď, ani jedna. S otcem lékařem jsem se setkal zcela náhodou. V nemocnici. Na dílně se roztrhl kotouč brusky a mně se kus zasekl do tváře. Vidíte, ještě tu mám jizvu“ ukázal muž svojí tvář. Byla plná vrásek a hrbolků. „Nemám brýle“, hlesla. Alespoň na chvíli se ale přestala věnovat barvám na kalhotách. „A ten její otec doktor v té nemocnici mi tu ránu ošetřil. Hned jsem ho poznal a zeptal se ho na dceru. A jestli se vrátili již zpět natrvalo. Podívej, řekl mi on, dcera bude lékařka, jsi jistě zručný mladý muž, ale nevychovali jsme jí pro černé řemeslo. Dlouze se na mě díval. A pak udělal cosi nepochopitelného. Napsal něco na papír a podal mi jej. Byla to adresa. Na Slovensku. Zaregistroval můj zmatek způsobený rozporem jeho slov a činu a tak doplnil – odtud je manželka. Našla tam Elišce známost. A s tou tváří si zítra zajdi k závodnímu lékaři. Ahoj. A vystrčil mě z ordinace.“

„Vypravil jsem se tedy na Slovensko a na uvedené adrese jsem Elišku opravdu našel. Byla zasnoubená. Dopis nedostala ani jeden, posílal jsem je na původní adresu. Matka dopisy měla k dispozici, ale Elišku přesvědčila, že už mám jistě jinou známost. Celou noc jsem pak proseděl na lavičce v nedalekém parku. Ráno rozlámaný nepohodlím a chladem jsem otevřel oči a přede mnou ve vycházejícím slunci její silueta. Nevezmu si jej, řekla. Maminka není zlá, myslela to dobře, dlouho do noci jsem četla všechny tvé dopisy. Řekla jsem matce, že chci jí, otce i tebe. Vrátíme se zpět do Prahy.

A tak jsem si nakonec Elišku vzal, dokonce s požehnáním rodičů. Doktorkou se nestala, ale narodil se nám syn a později dcera. A měli jsme dvakrát psa, pokaždé to byl retrívr, byli jsme mezi prvními, kdo toto plemeno u nás měl. Mám tady fotografii – to jsem já, tady Eliška, naše děti a pes.“ „Pěkné“, odpověděla žena. „Děti už jsou dávno dospělé, vzaly mě dnes s sebou sem do parku, támhle akorát jdou.“ dodal muž. Ozval se zvuk zvonku. „Zvonek znamená večeře“, řekla žena, vstala a pomalým krokem odešla. Bez zájmu minula dvě postavy a pokračovala směrem k zámku.

„Tak pojď tati“, řekla starému pánovi jeho dcera. Mlčky odcházeli, starý muž chtěl na konci parku před kovanou bránou něco říct, ale slzy se mu koulely po tváři a hrdlo bylo stažené tak, že ta tři slova zůstala kdesi uvnitř – „maminka mě nepoznala“.