Kec mi lačni-Když jsem hladový

„Juj, ta ja mi ci hutorila, že kebi ši ňebul pažravi, jak tvoja mac, mohol ši buc teraz dagdze indze. Lem bi ši mušel merkovac, či sceš od života kolački, či ľem chľib.“
Tak začala moja stara tarac, kec mi jej hutoril po totim telefoňe, či mi navarila. Kebi ja bul znal, ňepuščil bi mi ju do kupeľou, aľe privjazal bi mi ju gu valovcu.
No nič, už je het a ja mušim daco uvaric. Požiram co u prikľece.
Prazdna bandička, bižalni, cmar, šmaľec, brovza, dajaka zhnita žeľenina, šľivki, kavej, zemjaki, nakladane kosmejdi a prazdni drišľak. Do boha, tak z totich exkrementov veľo ňezrobim.
Dňeš je pondzelok. To scem vidzec, jak tich šternac dni prežijem. Kebi bul august, natarhal bi mi baracki, či dajaku žeľeninu, aľe teraz? U januaru? Dzivče, dzivče, co ši mi to porobilo? Okoštoval mi šľivki i šmaľec a driznul mi šicko do šmeca. Dal bi mi sebe holubki, šľiski abo hičkoše. Kec nič, ta choľem zamešku. Šak ňepujdzem za cetku. Cali valal bi še šmjal, že mi taki mudri, jak našej babi zadňa pola. Gu svokre ňepujdzem nasprik. Bo ona hutorela, že mam rozum jak dziňanka.
Chamtľavo mi še korimal pred chižu a šmiknul mi še po kurjačke. „Do boha, šak še tu zabijem,“ lal mi tak, že zos pujda chľisti padaľi. Jak natotiš cez oblak džmurkala sušeda.
„Ta dze sce še vipraviľi, sušid? Toto vam treba? Šak čudo, chmari idu a ja ľem patrim, co vi robice. Na špacir še ňeda. Dze sce buľi, kec slunko švicilo. Teras še prvľačace jak mačka z mačatami.
Znace co? Tot paskudni huncut co joho ocec robi na cintorinu predal šijacu mašinku maceri, žebi mal na paľenku. Paľem popaťce, šak to ňe joho fijam, bo joho ocec dajaki zbešňeti skľepar, co tiž šicko prepil. No bije na otca ňe? Teraz ma hlavu jak korec a šicki veci zakapčaľi do šifonera jak ancuk. Ocec hotovi jak lokša a mladomu viši compeľ.“
Sanoval mi, že mi višol pod duhol. Vonku vitor jak pri moru a kuri v januaru pitňe ňeňešu. Zajaca ňebudzem zabijac, bo ňeznam jak zarezac. Žal mi opalku zo zemjakami a šednul mi na šafareň, že budzem osipovac. Do rici, teraz mi treba? No nič, mušim na budar. Daco še mi ciska von. Našol mi svoju žeľenu ambrelu a vilan. Išol mi zadňu chižu do humna, za pľeveň, dze mame zbudovani tot naš koruš. Zňal mi karičku, šednul na dzirave kreslo a už išlo. Juj, co mi jid? Šmerdzim, jak zadňa kapura. Do boha, šak tu nit papira. Ňepujdzem cez dvur na šmich totej glupej, co tancuje jak opalka za vozom, z gačami na topankach. Kebi me zbačila, brechala bi išče tidzeň suka jedna.
Patrim doľeva, nič. Patrim dopredu, ľem firhangi. Zadavila bi me, ta moja, kebi jich našla u dzire. Patrim doprava a čudujem še. Stara tu ochabila partok. Na jarmoku jej kupim novi, belavi. Roztarhal mi partok a pod nim ľežel cali firšlok papira. „Macerinu ric. Kec še vraci, mušim ju dajak odžubac.“
Utrel mi dupku a von mi višol jak kohut po roboce. Juj a dze moja ambrela? Zavešil mi ju na drabinu. Vitor ju žal. Bula britka, jak kebi ju vicahľi z hnoja. Takoj mi žal burinu a čuchal. Choľem kuščičko. Ňe. Ňič dolu ňeišlo. Možem ju virucic. Do domu mi došol smarkati jak kotňak.
Šednul mi gu zemjakom a traslo me, jak kebi mi bival na fundušu, co predal car američanom.
Ceplo vižira inšak. Ňebudzem tu cerpec, dakoj přiložim do mašini. Dreva nit. Mušel mi is naščipac. Za daľšu hodzinu mi priložil a bulo ceplo. Do boha, šak ja lačni, jak huska u mesce. Choľem kromka, kebi tu bola. Ňič. Kec ňebudzem jejs, ta budzem suchi, jak triska. Jagbač moja žena zabula nakupic. Jak dluho tu budzem bidovac? Šednul mi gu zemjakom a doraz mi zarezal do paľca.
Fajňe robiš bitang. Išče kus a možeš sebe svojo meso uvaric. Žal mi pomitok a scel ranu zavjazac. Vicekla z ňoho voda, jak kec sebe tidzeň nohi ňemijece. Zavjazal mi paľec partkom zo zachoda a robil daľej. Do boha, hladni mi, jak dziravi šiňačok. Do večara mi uvaril tri zemjaki. Ňebulo veľo, ľem falatok. No, jutre mušim ľepši navaric.
U noci še mi šnilo o kozaroch, o varenom puporku, na posceľi mi mal šajt a studzeninu, ľem ruki ňedošahľi na šicko toto jedlo. I sušeda prišla a ja nacahoval ruki, gu ňej. Ona še šmjala a ja ňemuh ľignuc, bo mi zarezala do gambi.
Kec mi še prebudzil, mal mi šicko mokre, jak kebi mi še pošikal. Žal mi kapki a išol uvaric gris. U špajzu mi našol ľekvar. Tak mi smakoval, jak bobaľki.
Budzem varic. Žal mi recepturi a čital: „Varena dziňa, lokša, poplanok.“ No ňič. Do roboti. Vežce kajstron, abo harčok a položce na micak. Kec ja ňemam micak! Nakrajace švižu uhorku a mušice ju dluho plukac. Ta to figľe? Vecka ju rozkrajace na …do aleluja. Ňič ňebudzem varic. Idzem gu svokre.

Překlad není doslovný. Když napíšu mám gače u topanok, v češtině je to mám kalhoty u bot, avšak u nás se používá výraz kalhoty u kolen, který použiji.

Když jsem hladový

„Jejda, vždyť jsem ti říkala, že kdybys nebyl nenažraný, jako tvá matka, mohl jsi být teď už někde jinde. Jen bys musel dávat pozor, jestli chceš od života koláče, nebo jenom chleba.“
Tak začala moje manželka hudrovat, když jsem s ní mluvil telefonem, jestli mi navařila. Kdybych to byl věděl, nepustil bych jí do lázní, ale přivázal ke korytu.
No nic, už je pryč a já musím něco uvařit. Dívám se, co je v předsíni. Prázdná konvička, gdoule, kyselé mléko, sádlo, jedlá soda, nějaká shnilá zelenina, švestky, káva, brambory, nakádaný angrešt, a prázdný cedník. Do boha, z těchto exkrementů toho moc neudělám.
Dnes je pondělí. To chci vidět, jak těch čtrnáct dní přežiju.
Kdyby byl srpen,natrhal byh si broskve, nebo nějakou zeleninu, ale Teď? V lednu? Děvče, děvče, cos mi to udělalo. Ochutnal jsem švestky i sádlo a hodil všechno do smetí. Dal bych si plněný zelný list, šlejšky, nebo těstoviny se zelím. Když nic, tak alespoň kaši. Přece nepůjdu za tetou. Celá vesnice by se mi smála, že jsem tak moudrý, jako zadnice naší báby. Ke tchýni nepůjdu natruc. Protože ona povídala, že mám rozum, jak dýně. Ledabyle jsem se loudal před dům a sklouzl jsem na slepičinci.
„Do boha, vždyť se tady zabiju,“ nadával jsem tak, že z půdy červi padali. Jako naschvál, přes okno koukala sousedka.
„Tak kam jste se vypravil sousede? To máte zapotřebí? Vždyť je počasí pod psa a já jen zírám, co tam děláte. Na vycházku to není. Kde jste byl, když svítilo slunce? Teď se stěhujete jako kočka s koťatama.
Víte, co? Ten odpornej zlosyn, jak mu táta dělá na hřbitově, prodal šicí stroj své matky, aby měl na alkohol. Vžjyť se na to podívejte, to není jeho syn, protože jeho otec byl nějakej blázen hospodskej a taky všechno propil. Holt je po tatínkovi. Teď má velké starosti a všechny věci zamkli do skříně, jako oblek. Otec prohrál a mladýmu visí nudle u nosu.“
Litoval jsem, že jsem vyšel na zápraží. Venku foukalo jak u moře a slepice v lednu jistojistě nenesou. Králíka nezabiju, protože nevím, jak. Vzal jsem košík s bramborami a sednul si na truhlu, že je oloupu.
Do prčic, teď zrovna musím? No nic, jdu na záchod. Cosi se mi tlačí ven. Našel jsem svůj zelený deštník a baterku. Vyšel jsem zadem do zahrady, za stodolu, kde máme postavenou tu kukaň. Sundal jsem pokličku, sednul si na děravé křeslo a už to šlo. Ježíš, co jsem jedl? Smrdím jako zadní vrata. Kruci, vždyť tady není toaleťák. Nepůjdu přes dvůr, aby se mi smála ta, hloupá, co neumí ani tancovat do rytmu, se stáhnutými kalhotami. Kdyby mě uviděla, štěkala by ještě týden fena jedna.
Dívám se doleva, nic. Koukám dopředu a vidím jen záclony. Uškrtila by mě, kdyby je našla v díře. Dívám se doprava a divím se. Žena tady zapoměla ubrus. Na trhu jí koupím nový, modrý. Roztrhal jsem ubrus a pod ním ležela celá role papíru. Do pytle. Až se vrátí, musím jí nějak přelstít. Utřel jsem si zadek a vyšel ven, jak kohout po práci. Sakra, kde mám deštník? Pověsil jsem jej na žebřík. Vítr ho odnesl.
Byl špinavý, jako bych ho vytáhl z hnoje. Hned jsem vzal trávu a snažil se ho utřít. Alespoň trochu. Ne. Nešlo to dolů. Můžu ho zahodit. Domů jse došel s nudlí u nosu, jako malý kluk.
Zasedl jsem k bramborám a celý se třásl zimou, jako bych bydlel na pozemku, na Aljašce. Teplo vypadá jinak. Nebudu tady přece trpět. Přiložím do kamen. Dřevo došlo. Musím jít naštípat. Za hodinu jsem přiložil a bylo teplo. Sakra, vždyť mám hlad, jako husa v městě. Alespoň kůrka chleba, kdyby tady byla. Nic. Když nebudu jíst, tak budu hobený jako tříska. Asi má žena zapoměla nakoupit. Jak dlouho tu budu žít v bídě? Sednul jsem si k bramborám a hned se řízl do prstu. Dobře to děláš hovado. Ještě kousek a si uvařit svoje maso. Vzal jsem hadr na nádobí a chtěl zavázat ránu. Vytekla však z něho voda, jako když si týden nemejete nohy. Zavázal jsem si ruku ubrusem ze záchodu a pracoval dál. Do boha, mám hlad jako děravej hrnec. Do večera se mi podařilo uvařir tři brambory. Nebylo to hodně, jen trochu, ale zítra musím uvařit víc.
V noci se mi zdálo o houbové plévce, o vařeném kužecím žaludku, na posteli jsem měl tlačenku a sulc, jen mé ruce nedosáhly na všechno tohle jídlo. I sousedka přišla a já k ní natahoval ruce. Ona se smála a já nemohl polknout, protože mě řízla do rtů.
Když jsem se probudil, měl jsem vše mokré, jako kdybych se pomočil.
Vzal jsem si léky a šel si uvařit krupicovou kaši.Ve spíži jsem našel povidla. Chutnaly mi, jako bych jedl buchtičky se zelím. Budu vařit. Vzal jsem recepty a četl: „Vařená dýně, placka z mouky, pečená placka.“ No nic, do práce. Vezměte hrnec a položte na kuchyňskou linku. Když já ale nemám linku. Nakrájejte čerstvou okurku a musíte jí dlouho promývat. To si dělají srandu? Potom jí rozkrájejte na… do pytle. Nebudu vařit, jdu ke tchýni.