Přepadení

Dlouholeté finanční potíže, mě dovedly k názoru, že s tím musím něco udělat. Banka neustále tlačila, žena se mračila a finanční složka se tenčila. Po dlouhých úvahách ve mě dozrála myšlenka, že poctivou prací svou situaci nevyřeším. Začal jsem zkoušet podvody. Nejprve přišly na řadu inzeráty: „Jsem žebrák, který se rozhodl stát se milionářem. Děkuji za jakoukoliv zaslanou finanční pomoc.“ Nebo: „Dětský domov prosí o finanční dotaci.“
Všechny inzeráty se minuly účinkem. Rozhodl jsem se, že přepadnu banku. Jsem spíše povahy plaché. V kanceláři jsem měl přezdívku „zakřiknutá myš“ a na místo šéfa se vždy tlačili jiní, i když mladší. Přesto jsem se rozhodl. Celé dny jsem postával před bankou a sledoval veškerý pohyb, který mi byl vždy trochu cizí. Přes svou introvertní povahu jsem toho hodně vypozoroval. Například, že každý den přesně v 16.30 jezdí do banky vůz. Jo a ve druhém patře bydlí taková nesympatická paní a ta vidí všechno. Zmizí jen na půl hodiny v 16,20, a vrátí se v 16,50. Asi dávají její seriál. V té době to musím provést, jinak mě práskne. U přepážky pracovala docela sympatická dívka, které jsem pro svoje šedivé oblečení do oka asi moc nepadnul. To je dobře, alespoň si mě nezapamatuje. Nervózní hlídač chodil co chvíli kouřit a tak to bude jednodušší. V neděli jsem odjel na ryby a před prázdnou řekou jsem si učil napsaný text, abych ho nějak nezablekotal. „Toto je přepadení. Odevzdejte všechny peníze na přepážku. Při jakémkoliv nečekaném pohybu střílím. Nedělejte hlouposti a rychle peníze na pult.“ Opakoval jsem si to snad stokrát. Tak dlouho, dokud jsem si nebyl úplně jist, že výraz mého hlasu není nejistý, aby nebylo slyšet, že mám větší strach než ona. V prodejně s ptákovinami jsem si koupil masku na maškarní ples. Byl to Batman. Další víkend jsem šel na houby. V lese jsem si masku oblékl (byla mi pochopitelně malá). Vypadal jsem v ní jak brouk pytlík. Kukla mi byla, ale musel jsem vystříhat nové díry pro oči a pusu. Tři původní díry mi civěly na čele, takže to vypadalo jako by mě napadl červotoč. Trochu jsem se po lese proběhl, abych se cítil lépe a oblečení se povytáhlo. Naneštěstí jsem potkal jiného houbaře. Ten ze mě dostal takový šok, že upustil košík a s křikem pelášil k Neumětelům. Vzal jsem si jeho košík a přesypal houby do svého. Měl jsem, své první přepadení za sebou. Do lesa jsem chodil častěji, abych si na oblek zvykl a cítil se v něm opravdu jako Batman. Bohužel se po městě rozkřiklo, že lesem běhá nějaký šílenec a tak jsem toho radši nechal. Naše sousedka mi dokonce důvěrně sdělila, že je to násilník a trojnásobný vrah a že se pokusil znásilnit i jí. Bylo mi to celkem jedno, i když bych jí to přál, ale těšilo mě, že moje přestrojení budí respekt.
Na burze jsem pod rukou koupil pistoli. Malý a nesympatický muž, který mi ji prodával, tvrdil, že je perfektní, ale že k ní má jen šest nábojů. To mi samozřejmě nevadilo, protože já stejně potřebuji pouze dva. Jeden na zastrašení personálu a druhý pro každý případ.
V den, který jsem stanovil, jsem si po práci doma ještě asi desetkrát odříkal naučené věty a pak jsem Batmana poskládal do sportovní tašky. V bance jsem se v mezipatře rychle převlékl a vtom mi došlo, že nemám žádnou tašku na peníze. Nacpal jsem proto oblečení do odpadkového koše a sportovní tašku si vzal s sebou. Vlétl jsem ho haly tak rychle, že jsem se sám sebe lekl. Zařval jsem na celé kolo: „Přepadení!“ a položil před slečnu za přepážkou svou kabelu. Dívka za sklem se mírně pousmála a oznámila mi, že jsem ten den již druhý, takže toho asi bude míň, než jsem čekal. Vložila peníze do kabely a podala mi je. Obrátil jsem se k odchodu a nezmohl se na nic jiného, než na děkuji a nashledanou.
Pelášil jsem přes město v obleku Batmana a s taškou plnou peněz jako šílenec. Až v tichu lesního šumu mi vlastně došlo, že nemohu domů, neboť nemám co na sebe. Tu jsem dole na cestě uviděl muže v teplákách, jak sportovním tempem zkrášluje svoje tělo. Odložil jsem Batmana k penězům, zahrabal pod hromadu listí a označil místo, abych na něj nezapomněl. Nato jsem zaujal pozici startujícího běžce a sportovním tempem v trenýrkách a polobotkách běžel domů. V brašně, kterou jsem si za pár dní vyzvedl, bylo tolik peněz, že jsem stěží zaplatil svoje dluhy. Přesto mi bylo líp na duši. Po oslavě, kterou jsem si uspořádal v místním baru, mi však bylo hůř po těle. Ráno, když jsem se probudil, mi bylo tak zle, že jsem se styděl vylézt ze záchodu. Nejsem zvyklý pít a po půl litru brandy jsem sousedovi věřil i to, že je pes. Další přepadení jsem již nikdy neuskutečnil. Nebyl čas. Vypátrali mě dřív, než jsem začal cokoli podnikat. Mám, co jsem chtěl.