Najít člověka

Jako kluk jsem od otce dostal svázané časopisy Vpřed, které on četl, když byl v mém věku. V jednom čísle jsem objevil povídku, která se jmenovala Najít člověka. Časopisy se ztratily ve víru různých stěhování, nebo jsem je někomu půjčil, to už nevím. Mnohem později jsem si na povídku opět vzpomněl a hledal ji všude možně. Marně.
Pokusím se ji nyní krátce převyprávět.

Na poli, které se proměnilo v pole válečné, leží těžce zraněný voják. Má špinavou potrhanou uniformu, rány na obličeji, celý je od krve.
V tom se zjeví duch bojiště a říká mu: „Vrátím tě zpět do města, které nyní po válce začalo opět vzkvétat. Pokud tam najdeš člověka, který ti bude ochoten pomoci, zachráním tě. Ale vrátím tě tam ve stavu, v jakém jsi nyní.
Muž se zaraduje. „Jistě mi každý rád pomůže, najdu jich desítky, stovky, tisíce, vždyť jsem za ně bojoval.“

A najednou leží na rušné ulici. Pomalu se zvedá, jak to jen jde, a prosí prvního muže ve fraku, který jde kolem: „Prosím, pomozte mi, bojoval jsem…“ Muž se s odporem odvrátí. Voják pak prosí další a další, ale výsledek je vždy stejný. Odpor, znechucení nad jeho zuboženým stavem.
Plný beznaděje a zklamání zavolá ducha: „Vrať mě zpět, nenajdu nikoho.“

Leží zase na poli, všude klid, protože zbytky vojsk odešly do jiné bitvy, do jiných vítězství, do jiných proher. Ten klid je však v jednu chvíli narušen jakýmsi pohybem o několik metrů dál. Pomalu se k němu plazí voják, ten z druhé strany. Nachází se ve stejně zuboženém stavu jako on.
Je to nepřítel, říká si náš voják.
Ale vždyť je to jedno, pomyslí si. Ať se stane, co se stát musí.
Druhý voják se k němu pomalu plazí a…natahuje ruku, ve které cosi svírá. Tiše říká: „Máš určitě taky hlad. Vyhrabal jsem tady na poli jednu velkou bramboru. Tady máš půlku.“
Snese se mlhavý opar a opět přichází duch bojiště. Obrací se k muži, kterého předtím poslal do města a praví:
„Našel jsi člověka. Zachráním vás oba.“