Písemka

V učebně panovalo ticho. 

 

Bylo by vhodné říci, že to ticho přerušovalo jen vtíravé škrábání per o papír, jenže moderní kuličková pera neškrábou takovým tím klasickým způsobem, co by se do toho hodil.

 A když se nad tím zamyslím, byla celá tahle věta zbytečná, protože si toho zvuku, který kuličková pera vyluzují, stejně nikdo nevšímá, a to proto, že aby si ho všiml, by se musel zaposlouchat, a to by zase nesměl polohlasem šeptat(Teď by bylo vhodné říct, že to bylo takovéto šeptání, co je slyšet na celé kolo, jenže to už není originální, to napsal Lewis) s ostatními spoluumučenci(výraz ,,spoluumučenci" je myšlen jako vtip, já sám samozřejmě, jak brzy poznáte, školu miluju), tedy spolužáky, kteří také píšou písemku. A přitom se ještě na tu písemku nesoustředit(a šeptem při tom nelamentovat mimochodem, a ano, celá tahle ta věta byla naprostá hovadina i s tou závorkou předtím měla za účel tě dostat do té správné nálady a celé to zamotat, což zase nebylo zrovna originální, ano, a ne, už to dál ani tady ani u dalších příležitostí rozvádět nebudu, myslím si že už si to pochopil).

Ve skutečnosti byl ve třídě celkem hluk. 

,,Dopr…“

,,Co to vlastně říka…“

,,Vyjmenovaný slova zatracený!“

Zatím co jsem takové řeči poslouchal u páté třídy, měl jsem chuť skákat radostí z neschopnosti mých spolužáků, protože nic člověka nepotěší jako neštěstí druhých. Moje svědomí si opatrně povzdechlo, ale já ho umlčel.

,,Hej Dědo Vševědo, kolik je 38*41?“

,,Spočítej si to na papíře, ale myslím si, že to je tak nějak 1558.“odpověděl jsem. Ano, skutečně jsem mu poradil, ale bylo to skutečně jenom proto, že jsem si pak připadal ještě o něco chytřejší než ostatní.

Když v tom se úča probudila.

Je to vskutku podivuhodný jev. Nám zkušeným stačilo slyšet to nápadné ticho v oblasti katedry. Chrápání přestalo. Ale ti mladší si to uvědomili až potom když Honza do naprostého ticha vyslovil něco, co souviselo se vzory podstaných jmen mužského rodu a já se to sem neodvažuji pro sprostost tohoto slovního spojení napsat. Každopádně toto a nápadné zachvění učitelčina chřípí které se naprosto nepodobalo spánku stačilo k tomu, aby se všichni urychleně vrátili k písemkám. Učitelka se podle jejího názoru jistě hrozně nenápadně snažila chvilku dál dělat, že spí. Pak to vzdala, marně očima zapátrala očima po tahácích a vstala. 

 

V učebně panovalo ticho. Naprosté ticho.

 

 ,,Odevzdávejte!”

Já a Kája jsme se zvedli a zamířili s písemkami ke katedře. Plánoval jsem zrychlit a dorazit tam dřív než on a být tak lepší, ale Kája už běžel. Zvolnil jsem tedy tempo a pokračoval jakoby úplně lhostejně. Přišel jsem a ledabyle hodil papír na stůl. Kája se na mě udiveně podíval. Nevydržel jsem to a řekl:

,,Co je?” 

Kája se nadechl aby něco řekl, ale nakonec jenom zaklapnul čelist. Tím že jsem se na to s tím během vykašlal, znehodnotil jsem jeho prvenství, podle mého naprosto ukázkově. Chvilku jsem se na něj udiveně díval, v duchu  ovšem tetelící se radostí a pak zakončil potřásaje hlavou: 

,,Ty seš fakt divnej.”

Karel se poněkud uraženě otočil na patě a odkráčel z učebny. Obhlédl jsem zírající třídu s výrazem ,,jsem král” a následoval ho za zvuku zvonku.