Jen tobě...

Jsem vším, co si kdy přestavíš, jsem vším, nač jen pomyslíš. Jsem hymna, kterou každý zná, jsem slovy jejími, které vlastenec v srdci má.
Jsem vše, co potřebuješ, jsem vším, co miluješ. Jsem tvé řešení, jsem tvé rozhřešení i vězení. Jsem vzpomínka, kterou si navždy uchováš, jsem upomínka, kterou si do srdce schováš.
Jsem tvůj pláč i smích, jsem tvůj prvotní hřích. Jsem tajemstvím, co v sobě skrýváš, jsem vším, o čem nerad povídáš.
Jako němá tvář, která nevidí ani necítí, jako ostrá zář, co oheň roznítí. Jako voda, která mluví tichým hlasem, jako dohoda, co smrdí podvodem. Jako tep, jež ztrácí rytmus, jako tvůj poslední výdech.
Jako humus, co ničí svět. Jako zvadlý květ. Stejný jako déšť na tvých rtech, stejný jako otisky tvých dlaní na bílých zdech. Jako dlaně, kterými se mě dotýkáš, jako vůně, kterou mi do kůže vdechuješ, jako něžná slova, která mi říkáš.
Jako vším, čím pro mě jsi, jsi tím, co cítím. Jsi směsice barev na paletě, jsi půl měsíce na paletě. Jsi rudá krev, co mi v žilách proudí, jsi spravedlnost, která viníka odsoudí. Jsi kus mého já, jsi vším, co smysl mému životu dá. Jsi dotek, jsi nečekaný útěk. Jako ostrý meč, jako bolestivá křeč.
Cítím tě všude ve svém těle, vidím tě všude kolem sebe. Ležíš vedle mě a mou dlaň držíš ve své, sedíš vedle mě, v posteli se mnou spíš, dnem i nocí mě provázíš, v mých snech mě každou noc navštívíš.
Jsi blízko i daleko, létám nízko i vysoko. Jsi anděl bez křídel, jsi ďábel, který má boží úděl – dokáže milovat, umí svědomí zpytovat.
Existuje jeden úsměv, který mám neustále před očima, ten tvůj. Nevím, co je hněv, když tě po svém boku mám. Existuje jedna jediná tvář, jejíž rysy na zpaměti znám. Existuje jeden jediný muž, jemuž své srdce i duši dám. Jsi všechno, co mám… jsi moje víra, jsi má hnací síla….
Nemůžu racionálně myslet, tak strašně moc tě toužím vidět!! Strašně mi chybíš, copak to necítíš???
Hřeješ mě i pálíš, studíš mě a chladíš. Jsi jemná píseň, která mi neustále v uších zní, jsi oheň, který hoří, plameny, které šlehají, jsi cit, melodie, která nikdy nedozní…
Jsi mořská sůl, která mě pálí v očích, jsi ztracená půl mého srdce. Jsi místo, kam se vždycky vrátím, jsi má mapa, která mě nasměruje správným směrem, když se v životě ztratím.
Jsi můj kamarád, který mě nikdy nebude mít rád, jsi má láska, jsi má první vráska. Vidím tvou postavu bloudit ulicemi, nikdy nenajdu odvahu říct ti, co cítím.
Tvé oči na mě koukají ze všech koutů, kamkoliv se otočím, tam se objeví něco z tebe, co tak dobře znám. Tvé ruce, které se z kapes kalhot líně soukají, tvé rty, které si oblíbenou melodii tiše broukají. Tvůj pohled, který zkoumá, tvůj úsměv, který myšlenkami brouzdá. Tvé kroky, jež míří kamsi daleko, tvá vůně, kterou cítím na míle daleko.
Nevyznám se v tobě, neznám tě, ale doufám, že poznám, co se ukrývá v tobě. Chci znát tvé myšlenky, chci znát tvé vzpomínky, chci znát tebe, chci tě mít pro sebe!!! Chci tě mít vedle sebe už napořád.
Jsem neustále s tebou, nikdy tě neopustím, budu vedle tebe jako stín, nikdy nedopustím, abys měl ze života splín. Budu ti nablízku, i když mě neuvidíš, mám v sobě lásku, kterou nikdy nepocítíš.
Připomínáš mi sněhovou vločku – jakmile dopadne do mé dlaně, rozplyne se během vteřiny pod tíhou tepla, zanechá ve mně však pocit, na který se nezapomíná, pocit, že aspoň na tak krátký mžik jsi byl mou součástí.
Tvůj smích mi ještě teď zní v uších, nemůžu na něj zapomenout. Tvé oči žhnou jako dva žhavé uhlíky, každý pohled se mi vpaluje do kůže, tvé oči jsou nebezpečné a ochranitelské zároveň, jsou plné výzvy a melancholie, tajemství a hádanek.
Jsi mé bludiště s lidským srdcem i vlastnostmi, jsi mými slunečními paprsky, které mé hřejí. Jsi moje všechno, utváříš mé myšlenky, ideály i sny. Jsi můj snář, má budoucnost, má touha, má obživa v období hladu. Jsi to, co potřebuju, co miluju, jsi vším, co už bylo řečeno….