Podivné chvíle

Scházel jsem po schodech na volání své matky. Pravou rukou jsem se držel dřevěného zábradlí, dělal malé, rozvážné kroky a už tehdy tak nějak tušil, že se dnes odehraje něco hrozného.
Měl jsem zůstat v Praze. Bolela mě hlava, měl jsem horečku a divně se mi polykalo. Trávil bych příjemné chvíle ve své posteli v malém pokoji v přízemí a nemusel bych teď připravovat velkou hostinu pro příbuzné a blízké přátele, na které má matka tolik trvala.
„Jsi dnes nějak nesvůj, Filipe,“ prohodila, když se kolem mne mihla s tváří schovanou za ohromnou mísou vaječného salátu.
„To teda jsem.“
Posadil jsem se do koženého křesla v obývacím pokoji a za mými zády praskal oheň v krbu. Řekl jsem si, že musí být nádherný, a tak jsem se otočil, kleknul si na křeslo koleny a lokty se opřel o jeho opěradlo. Oči se mi z horečky leskly, a tak se v nich plameny odrážely jako v zrcadle.
Pak zazvonil zvonek, byli tu první hosté.
Přišel jsem ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy se již strýc zouval a u toho pronášel vtipy, kterým se pak hlasitě smál a byl jediný. Teta spěchala do kuchyně, aby matce pomohla s vařením, ale ta ji vyháněla pryč se slovy, že je vše hotovo, ačkoli stěží mohlo být. Byli tu příliš brzy.
„Půjdu se umýt,“ oznámil jsem jim, abych se vyhnul dalším přízemním žvástům o počasí a suché zimě.
Rozsvítil jsem v koupelně. Nad zrcadlem, ve kterém jsem dlouhou dobu sledoval svou ztrápenou tvář, svítila žárovka. Co patnáct vteřin začínala blikat a zvláštně bzučet a pak zas na patnáct vteřin přestala. Divná věc.
Zazvonil další zvonek. Od vstupních dveří se teď ozýval smích a nadšené pozdravy, jak jimi prošla má sestra a její muž a v náruči svírali své drobné, hlasité děti. Následovali další a další hosté a já tušil, že se z tohohle jen tak nevykroutím.
Všichni se přesunuli do obývacího pokoje, děti běhaly kolem pohovky, žulového stolu a velkých skříní s knihami a plameny v krbu rázem ztratily svůj hlas.
„Blbne vám žárovka,“ poznamenal švagr, když se vrátil z koupelny. Matka jen mávla rukou:
„Mára se na to podívá…“ To je náš soused.
Po nějaké době jsme se přemístili do jídelny. V místnosti bylo rázem ticho, jen nádobí trochu řinčelo, jak se o sebe třely příbory a porcelánové talíře, a sem tam někdo pronesl poznámku, kterou si mohl nechat pro sebe.
Hlava mě už dočista třeštila, každé sousto bylo utrpením a čelo jsem si podpíral kdykoli, kdy se nikdo nedíval. Matka do mě šťouchla a nenápadně, koutkem úst mi řekla:
„Neseď tu jak v hospodě.“ Tak přeci se někdo díval.
Po jídle jsme se opět sešli v obývacím pokoji, matka udělala kávu a já ji – celý bledý – rozdával naším hostům.
Švagr se rozhovořil o své nové práci. IT a marketing, vzrušující vyprávění provázené výkřiky dětí a matčinými dotazy, zda všichni mají všeho dost.
„Já mám všeho dost!“ vykřikl jsem, abych ulevil svým pocitům.
„To jsem ráda, zlato,“ usmála se matka. „Ale klidně si přidej, ať se to všechno sní.“
Po chvíli se strýc zvedl z pohovky.
„Vy tu ale máte teplo,“ pronesl. „Jsem z toho celej zapocenej. Myslíš, že bych si u vás mohl dát vanu, Jarko?“
„To víš, že bys mohl,“ odpověděla mu matka a šla mu přichystat čisté ručníky.
Otevřenými dveřmi se z koupelny šířil zvuk tekoucí vody. Pak se náhle utlumil, jak strýc zavřel dveře, zatáhl kohoutek a s výrazným šplouchnutím se ponořil do vany.
„Tu žárovku vám klidně můžu vyměnit já,“ nabídl se švagr. „Je to otázka minuty.“
Pak se ozvala rána. Obrovská šleha, která probudila i mě spícího při okraji pohovky. Matka se rozeběhla směrem ke koupelně, odkud ten výbuch vyšel.
„Petře!“ volala. „Jsi v pořádku?“
Strýc neodpovídal.
V koupelně byla naprostá tma. Rozsvítil jsem svítilnu na svém telefonu a namířil ji směrem do vany. V ní ležel strýc ponořený ve vodě zbarvené krví. V krku měl zabodnutý střep z explodované žárovky a já už konečně věděl, odkud pramenila ta předtucha čehosi hrozného.
Měl jsem zůstat v Praze.