Boží mlýny

Vystoupil jsem z auta a zamířil ke kované bráně, která přerušovala hřbitovní zeď. Vytáhl jsem vytištěný papír, na kterém byla jen tři slova, jedno číslo:

Hřbitov Levý Hradec, 124. Odesílatel bozimlyny@seznam.cz.

Pamatoval jsem si obsah mailu i zvláštní adresu odesílatele zpaměti, přesto jsem snad už po sté zíral nechápavě na tu jedinou řádku textu. Nevěděl jsem, co to znamená, ale přál jsem si, abych zde našel vysvětlení. Hřbitov znám, byl jsem na něm dvakrát. A to číslo? Že by číslo hrobu? Těžko, na malém hřbitově obklopujícím kostel nebyla žádná čísla. V tichu podzimního odpoledne všedního dne se ozývaly pravidelné tupé zvuky. Vydal jsem se po nich, abych došel k hrobníkovi připravujícímu hrob pro kohosi, kdo už má pozemskou etapu své existence za sebou. Zastavil jsem se. Pozoroval jsem práci starého, šedivého muže v pradávných montérkách s koláží záplat v různých odstínech modré. Po chvíli ucítil můj pohled, narovnal se a skřípnutým hlasem vynechávajícím každou druhou hlásku se zeptal: „potřebujete něco?“ Napadlo mě v ten okamžik, proč se lidem žijícím z pohřební činnosti říká havrani. Minimálně projev tohoto muže měl skutečně blíž ke krákorání než k lidské mluvě.

Ukázal jsem mu vytištěný papír. „Nemám brýle“, zamumlal, „přečtěte mi to“. „Kolik vás ještě bude, to je číslo hrobu, pojďte za mnou.“ Dovedl mě k novotou zářícímu malému hrobu s obvyklou leštěnou žulovou deskou. Šel jistě, bez zaváhání, zřejmě takto v poslední dny chodil opakovaně. Zatrnulo mi. Na desce byla napsána dvě jména, žena a muž. Stejné příjmení. Stejný datum úmrtí. Ta jména mi byla dobře známá. „Co se jim stalo“, šeptal jsem staženým polohlasem. „Autonehoda“, zakrákoral. Otočil se a já myslel, že audience je u konce. Došel na konec úzké mezihrobní stezky, zastavil se a krákoravě pronesl „pojďte ještě se mnou“. Dovedl mě k jinému hrobu, také zařícímu novotou, byl situován na konec hřbitova. Havran nemusel ani krákorat a já věděl, kdo tam leží. Žádné jméno, žádný datum, jen mně dobře známé rčení…Přesto se ozvalo další krákoravé „Matka, sebevražda“.

Už je to dávno, pět let uteklo velmi rychle a letmá vzpomínka mě vrátila do období, na které pokud už někdy vzpomínám, tak s velkým sebezapřením. Dva roky plné podvodů, nevěr, afektů, lživých pomluv, urážek, ponižování, agrese, dva roky se ženou, kterou následně terapeut popsal jako psychopatickou osobnost se silnými narcistickými rysy a se kterou mi doporučil vztah ukončit. Dva roky, ze kterých si nedokážu vzpomenout na jedinou věc, jediný okamžik, jediné pozitivum, které bych chtěl ještě někdy prožít. Dva roky lží, někdy malých, někdy velkých, ale pravidelně doprovázených obratem, který nyní zlatě svítil jako epitaf na žulové desce: „Přísahám při životě svých dětí…“

Nikdy jsem nezjistil, kdo mi poslal onen mail. Ale chování havrana napovědělo, že rozhodně jsem nebyl jeho jediný adresát. Kolik nás asi bylo…pozůstalých…