Vzhůru nahoru

Kouknu se do jejích očích a zatáhnu za ruku. Ucítím ostrou bolest. Pevně mne drží za provaz, za který mne zavázala o ruku, abych nemohl z hlubin oceánu nahoru, za vzduchem. Zabublám, z mých úst se hrnou bublinky. Cítím, jak mi umírá vzduch v plících - je jen otázka času, kdy mé už i tak slabé tělo ochabne a já spadnu na dno písku, co mé tělo sežere. Nechci to. Můj život není jenom v této hlubině oceánu. Mám plány na život, jsem jako býk utíkající za svým cílem a nic ho nezastaví.
Kouknu se nahoru. Vidím paprsky slunce. Snaží se dostat ke mne, ale nemohou - jsem až moc hluboko, daleko. Zavřu oči, představím si, jak jsem na břehu, lapám po tom vzduchu, cítím jemné objetí od lidí, co mne tak dlouho hledali. Zamyslím se nad svými přání, cílemi, sny. Chci psát, psát a psát, tak aby ty texty pomohly ostatním, kdo to potřebuje. Chci cestovat, cestovat a cestovat, tak abych našel ten stát, co se stane mým domovem. Chci tančit, tančit a tančit, tak jako kdyby mne nikdo nevidí. Chci být člověkem, co si splní všechno, co si od ranného dětství přeje.
Podívám se na ní. Vycení kliky, snaží se mne přesvědčit, ať tady zůstanu, přeci jen ji miluji. Opět zatáhnu za ruku. Další ostrá bolest, ale nevnímám ji.
"Musím přemýšlet", zamumlá.
"Nad čím?" hluboce se do ní kouknu a v jejích očích vidím, že už zná odpověď. Nechce mne tu, využívá mne. Jednoho dne mne zaživa sežere. Zamyslím se, jestli mne vskutku milovala. Kousnu si ret. Další monstrum v mém životě, co nedokáže milovat.
Snažím se nadechnout, ale nejde. Jsem pod vodou, připoutaný, plno bolesti. Bublinky z mého rtu spokojeně a rychle odletěly, jako kdyby nic.
"Dej mi čas", zasyčí.
"Má milá, nelži mi. V Tvých očích vidím, že už mezi námi nic není", odpovím klidně, jako kdyby šlo o absolutně normální konverzaci. Pravdou je, že když si zvyknete na takové chování od jiného člověka, doopravdy taková konverzace, co má rvát vaši duši a mít tolik přeplněných emocích, tak jen v klidu mluvíte a víte, co dělat.
Protože jste ještě sami sebe neztratili jako někteří.
Žebrácky se na mne koukne. Chce mne mít stále u sebe, protože ji dělám vše co se jí jen zlíbí. Využívá mne pro své potřeby jako narcista. Něčím si je podobná s narcistem.
"Pamatuj, že Tě miluji", usměju se na ni, když uvidím, že nemá co říci. Ucítím, že jsem tuto bitvu konečně vyhrál. Po tolika měsících v hlubině oceánu a plno hádek, které nikdy nekončily dobře.
"Budeš mne vždy milovat?" tiše se mne zeptá a koukne se na provaz, kterým jsem zavázaný u ruce.
"Část mého srdce ano. Jestli i to Tvé také, bud' líbezná a pust' mne", kouká se na mne hladově a lítostně, jako kdyby přichází o cosi důležitého, avšak já zůstávám v klidu. Vím, že jsem ji konečně přesvědčil o to, o čem tak dlouho si přeju. Mám pocit, že začíná chápat, o koho přišla, ale bylo až moc pozdě.
Ucítím, jak z mé ruky padá provaz. Mávnu jí, necítím už tu ostrou bolest. Má ruka je volná a to znamenalo to, že i já jsem volný. Naposledy se na ni kouknu a pak plavu nahoru a rychle. Srdce mi buší jako o závod, začínám se jemně usmívat. Rychle rychle! Už se blížím a pak...
Nahlas se nadechnu, poprvé slyším svůj dech a hlas. Kouknu se kolem sebe. Jsem uprostřed oceánu, kde nic není. Ale necítím paniku. Cítím svobodu a tolik možností. Na mých tvářích zašimrá sluníčko. Svými paprsky mne takto objímá.
"Ahoj", usměju se na něj. "Chybělo jsi mi."
Sluníčko víc zašimrá mi na tváře, dávaje najevo, že jsem mu taky chyběl. Usměju se a začnu se smát. Směju se jistě, silně a plno radosti. Slunce se svými paprsky kolem mne tančí a já se dál směju.
Náhle ale uslyším kolem sebe lidské hlasy. Otočím se a uvidím lodičku, na ni jsou dva lidi.
"Rychle k nám, ať Tvoje tělo neochabne z vody!" oba dva mi podají ruce a pomůžou se mi dostat na jejich palubu. Na palubě jsem dostal jemnou deku, kterou mne ukryli a já jen se dál usmíval a pozoroval okolí kolem sebe, mezitím co ty dva lidi mne objímali. Lodička rychle a jistě plavala a já se koukal na čisté nebe plno nadějí. Položil jsem svoji hlavu na jednoho z lidí a dýchal jsem zhluboka tak, že jsem do minuty usnul.
Začíná nová kapitola v mém životě a já ji přijal s nadějí a radostí.