Kdysi v zimě

Barunka vběhla do světnice a rovnou si to zamířila ke kamnům, kde si hráli její dva starší sourozenci Klárka a Honzík. Její hnědá sukně pod kolena za ní vlála stejně jako rozepnutý kabátek s kožíškem. „Je tady!” vykřikla ještě celá zadýchaná, jak běžela od rybníka na konci vesnice až do jejich roubenky na kopci. „Kdo?” zeptala se se zájmem Klárka. „No přeci Brumbela!”
Starší muž s dlouhými bílými vlasy a dlouhými bílými vousy rozvážně kráčel přes vesnici. Ve sněhu za sebou zanechával svými úplně promáčenými nohami velké hluboké stopy. Hlavu s naraženým velkým kloboukem měl skloněnou, ale nenápadně se rozhlížel po všech stavení. Kabát, který měl na sobě, ho dělal ještě většího
a mohutnějšího, než vlastně byl. Prošel celou vesnicí a nakonec zaklepal na dveře, kam před chvíli viděl vběhnout tu malou roztomilou holčičku.
Barunka s Klárkou sebou při zaklepání trhly. Jejich tatínek otevřel dveře
a v nich se objevil dobrosrdečně vypadající cizinec. „Mohl bych se u vás na chvíli ohřát, prosím?” řekl s omluvným úsměvem a zvednutým obočím. Obě děvčata už se tiskla k tátovým nohám a prosila o souhlas. Nakonec rozhodla maminka, která přes celou světnici hlasitě pozvala neznámého dál, dopletla další řadu nové šály pro Honzíka a šla uvařit čaj.
Cizinec byl rád a svoji vděčnost dával najevo. Přátelsky se bavil s oběma rodiči. Nemohl si ale nevšimnout, jak na něm obě malá děvčátka visí očima
a neustále si něco špitají. Trochu znervózněl. Mamince to neušlo a celou situaci mu vysvětlila. „Z holek si nic nedělejte. Včera jim babička vyprávěla příběh o kouzelném stařečkovi, který odměňuje děti za jejich dobré skutky a vy jste mu asi trochu podobný,” řekla laskavě maminka. Cizincovi se ulevilo a šibalsky mrkl na holky.
„Je to on, to je jasný,” zašeptala Klárka svým sourozencům. Honzík se jen opovržlivě usmál. Protože byl nejstarší, měl pocit, že pohádkám od babičky už nesmí věřit. V hloubi duše ale váhal. Ten neznámý opravdu vypadal úplně přesně, jak z babičky vyprávění. Klobouk, kabát, vousy, vlasy… navíc Barunka říkala, že za sebou nechával duhové stopy. Honzík začal přemýšlet, jestli v poslední době udělal nějaký dobrý skutek, za který by ho mohl stařeček odměnit. Nemohl si na nic vzpomenout. Nechtěl dolézat, ale přeci jenom mu to nedalo a začal se vyptávat své nejmladší sestřičky: „Co přesně si tedy vlastně viděla?” Vůbec nevnímal, že holky spolu vedly veledůležitý rozhovor. Barunku bratrův zájem potěšil, a tak mu s radostí všechno převyprávěla: „Hrála jsem si zrovna kousek od rybníka, tam u toho rákosí, víš?
A uviděla jsem, jak se někdo blíží z lesa. Moc jsem si ho nevšímala, zrovna jsem si totiž našla parádní šutr, kterým se mi povedlo rozbít led,” řekla s dospěláckou důležitostí a význam svojí činnosti podtrhla dramatickou pauzou a nahozením pravého obočí. „Pak jsem si ale všimla těch stop. Bylo vidět, že vedly už z lesa a určitě musely patřit Brumbelovi, kdo jiný za sebou nechává barevné stopy? Chvíli jsem ještě počkala, a když přišel blíž a viděla jsem, jak vypadá, už jsem na nic nečekala a běžela jsem vám to povědět. Chtěla jsem, abyste šli za ním se mnou,” dodala a ukončila tím svoje vyprávění. Bylo vidět, jak Honzík přemýšlí. Pořád váhal. Říkal si, že nejlepší by bylo jít se na ty stopy podívat. Koukl z okna a viděl, jak tam chumelí, a zamračil se. „Vymýšlíme, jaký dobrý skutek bychom mohly s Barčou udělat. Chceme dostat nějaký dáreček,” snažila se ho Klárka vtáhnout do jejich piklů. To ale Honzík nechtěl, a tak ji odbyl: „Brumbela neexistuje. Babička si ho vymyslela.”
V tu chvíli zase někdo zaklepal na dveře. Tatínek šel otevřít a po chvíli mávnul na maminku, aby přišla za ním. Oba vyšli ven a dveře přivřeli tak, aby nebylo slyšet, co si se sousedem z návsi povídají.
Brumbela, tedy náš neznámý, mávl na děti, aby k němu přišly. Holky se rozběhly bez váhání a nakonec se k nim přidal i Honzík. „Chcete udělat dobrý skutek?” šibalsky se na ně podíval. Holky vykřikly téměř jednohlasně, že ano, a ani Honzík neprotestoval. „Vezměte si tohle a někam to schovejte. Ale tak dobře, aby to nikdo nikdy nenašel. Zvládnete to?” Barunka se sápala po podlouhlé promáčené krabičce omotané špinavým hadrem. „Určitě!” skoro křičela Klárka, i když ještě neměla ani ponětí co s tím. Za to Honzík už přemýšlel, že by bylo nejlepší to zakopat na nějakém špatně přístupném místě. „Ale nesmíte o tom nikdy nikomu povědět! Bude to naše tajemství!” dodal ještě. Všechny děti souhlasně přikývly a vrátily se zpátky ke kamnům.
Zpátky se vrátila i maminka a tatínek. Vypadali ustaraně a zaskočeně. Cizinec se zeptal, jestli je všechno v pořádku, ale rodiče nechtěli před dětmi nic říkat. „Nechcete jít na chvíli ještě ven? Než se setmí,” zeptal se jich tatínek. Děti radostně vyskočily a hrnuly se ke dveřím. „Ale zůstaňte ve vesnici, nechoďte nikam daleko!” dodala ještě naléhavě maminka.
Celou výpravu vedl Honzík. Holky si ho vyslechly a daly mu za pravdu. Tu tajemnou věc zakopou nahoře na skále nad kostelem. A tak se tam vydali. Když dorazili na místo, zdálo se jim, že na vršku skály by mohl krabičku někdo objevit, a tak Honzík malý kousek sešplhal a tam balíček ukryl pod kameny a zaházel hlínou a listím. Děti považovaly svůj úkol za splněný a s úsměvem se vracely domů. Jaké to pro ně bylo zklamání, když tam Brumbelu už nenašly.
„Musel už pokračovat ve svojí cestě,” řekla maminka. „Byl to moc hodný člověk, viďte děti?” usmála se na ně. Všechny trochu zaraženě přikývly. Rodiče viděli jejich zklamání. „Něco tady pro vás nechal,” jen tak mimochodem řekl tatínek
a podával dětem balíček. Ty se k němu rozběhly a málem mu ho roztrhaly ještě
v rukách. Když ho rozbalily, našly v něm tři krásné dřevěné hračky. Jedno autíčko a dvě panenky. Měly obrovskou radost. To jim děti od sousedů budou závidět, přesně tohle si totiž přály k blížícím se Vánocům.
„Od čeho máš špinavé ruce?” zeptala se Honzíka maminka, když se později sápal po čerstvě upečených buchtách. Honza se podíval na svoji dlaň, která byla lehce do červena. „Ani nevím,” řekl a podíval se po holkách. Ale Barunka věděla hned: „Brumbela ti předal svoji duhu!” Smála se a poskakovala kolem dokola. „Co to povídáš? Duha je přeci barevná, tohle je jenom červená,” řekla maminka ještě
s úsměvem. „Ale stopy našeho Brumbely byly taky jenom červené!” podpořila svoji verzi Barunka. Teď už se do toho vložil i tatínek. Důkladně si prohlížel Honzíkovy ruce. „Ale říkala jsi, že byly duhové?” ujišťoval se raději ještě jednou tatínek. „No, možná ani ne. Spíš to byla taková krásná zářivě červená barva, ale není to jedno?” dál se usmívala Barunka. „A tohle máš tedy od čeho?” dál se vyptával tatínek a držel Honzíka za ruce. „Asi od balíčku, který nám dal...” „To přeci nesmíš říct! Slíbili jsme to!” skočila mu okamžitě do řeči Klárka. Tatínek už víc slyšet nepotřeboval. Bylo mu jasné, kdo jim balíček dal, a bohužel si dokázal i představit, co bylo uvnitř. Rozběhl se ke dveřím: „Tatínku, kam běžíš?” chtěla vědět Klárka. „Chytit toho vašeho Brumbelu!” řekl ve spěchu a utíkal do vedlejšího stavení, kde seděla jejich ubrečená sousedka, v tu chvíli už vdova. Manžela ztratila před několika hodinami. Byl surově zabitý v lese kousek za vesnicí. Okradený o celý svůj měsíční výdělek a také o dárky pro jeho děti. Od místa, kde se tahle tragédie stala, vedly krásně zářivě červené stopy od krve směrem k rybníku. „To by mě ani ve snu nenapadlo, že ten milý člověk by mohl být vrah,” řekla pološeptem a s nepřítomně vyděšeným výrazem maminka.