Karel

Karel se vydal na svoji obvyklou trasu. Šel kolem zimního stadionu, přes staré hřiště, podchodem k zastavárně a pak dál na autobusové nádraží. Prolezl každou přístupnou popelnici a každý koš až na jeho samé dno. Ale moc úspěšný nebyl. Pořádně nejedl už několik dní. Bylo holt znát, že babí léto skončilo a lidi jsou zalezlí v kancelářích nebo doma.
V jeho žaludku to úpěnlivě zakručelo, a tak se rozhodl, že zkusí štěstí na cizím území. Věděl, že jestli potká Tondu s Pepíkem, riskuje pěknou nakládačku, ale jeho prázdné břicho ho přemluvilo. Vydal se tedy do míst, kterým se jinak raději vyhýbal, a hned na první zastávce U Starýho vodníka byl úspěšný. Našel skoro celou čerstvou bagetu. Raději ji rychle snědl, aby o ni nemohl už přijít. Chtělo by to víc takových úlovků, ať může co nejdřív zpátky domů, pomyslel si.
Na svůj lesní příbytek byl pyšný. Měl tam koberec, dvě deky i něco jako stůl
a židli. A měl tam i malého hlídače. Na toho byl obzvlášť hrdý. Šlo o plyšového psa se zabudovaným senzorem pohybu. Když se k němu někdo přiblížil, hlasitě zaštěkal. Zamaskoval ho ke vchodu tak, aby o každém nezvaném hostovi slyšel s dostatečným předstihem. Alík dokázal odstrašit zbloudilé turisty i šťouraly.
Pokračoval ve své výpravě dál do města. Rozhlížel se, jestli neuvidí známé tváře, ale zatím měl štěstí, nikoho nepotkal. Jeho brašna se mu pomalu plnila, a tak se rozhodl, že to vezme zpátky zadem přes náměstí. Když ale chtěl odbočit do Krátké ulice, všiml si, že na jejím konci sedí Pepík a hraje na harmoniku. Věděl, že tudy nemůže. Nechtělo se mu to celé zase obcházet, a tak se rozhodl znovu zariskovat a vzít to zkratkou pod nájezdovým mostem. Tam měl svůj příbytek právě Pepík, ale často tam býval i Tonda. Doufal, že teď bude prázdný. A naštěstí byl.
I přesto se Karel pohyboval co nejtišeji a nejrychleji. Pořád se rozhlížel
a zůstával ve střehu. Postupně ukrajoval metr po metru a už vyhlížel bezpečí nedalekého lesíka. Najednou se ale zastavil a zůstal stát jako opařený. Uviděl totiž něco, z čeho nemohl spustit oči. Krásný velký stan. Navíc v odstínech modré, jeho nejoblíbenější barvy. Bez jediné známky poškození. Byl prostě dokonalý. Srdce se mu rozbušilo a začaly se mu potit ruce.
I když si uvědomoval, kde ten stan stojí, věděl, že ho prostě musí získat. Zima se neúprosně blížila a jeho přístřešek zdaleka neposkytoval tolik tepla, které bude v nadcházejících měsících potřebovat. Nechce už zažít to, co vloni, kdy jen tak tak unikl těžkým omrzlinám. Jednou už stan měl, ale přišel o něj při velké bouřce. Od té doby toužil po dalším.
Z transu ho probrala až rána kamenem, který hodil vracející se Pepík. Karel začal utíkat, jak nejrychleji mohl, a zastavil se až těsně před svým příbytkem. Celý zbytek dne myslel na ten stan a večer, když usínal, vymýšlel plán, jak ho získat.
K akci se odhodlal až za dva týdny. Sehnal si nákupní vozík a ukryl ho nedaleko Pepíkova příbytku, stejně jako svého plyšového hlídače. Pak se schoval i on a čekal, až pod mostem bude Pepík i Tonda. Nechtěl, aby ho některý z nich překvapil svým příchodem. Všechno tedy bylo připraveno a mohl to rozjet.
Rozhoupal klacek přivázaný na větev tak, aby se pohyboval těsně u čumáku Alíka, a ten tím pádem zaštěkal. Jak se houpání bude zpomalovat, bude štěkat častěji. Vrátil se zpátky do svého úkrytu na druhé straně příbytku a vyčkával. Pepík
s Tondou zbystřili, když uslyšeli první zaštěkání. Za chvilku jim to nedalo a šli se podívat, co se děje.
To byla ta pravá chvíle pro Karla. Ještě jim viděl záda, když se plížil k jejich domovu. Začal opatrně, ale velmi rychle balit svůj milovaný stan. Když byl asi v půlce, slyšel, že Alík už neštěká. Věděl, že mu začíná docházet čas. Zvýšil tedy rychlost na úkor tichosti. Už slyšel hlasy. Pobral tedy všechno, co mohl, a dal se na útěk. Když ale vybíhal z příbytku, Tonda s Pepíkem ho uviděli. ,,Dělej, krade nám stan!” volal Pepík na Tondu. Oba zrychlili, stejně jako Karel. Ten ale nemohl utíkat tak rychle jako oni.
Naštěstí na něj nedaleko čekal připravený nákupní vozík. Postrčil ho
z kopečka, který vedl do příbytku, a neuvěřitelně mrštně do něj naskočil. Povedlo se mu to napoprvé, však to také celých 14 dní trénoval. A už svištěl. Pohodlně se usadil, vítr mu vlál ve vlasech a na tváři měl obrovský úsměv. Pepík s Tondou neměli šanci ho dohonit. Čím víc se vzdaloval místu krádeže, tím byla cesta lepší a tím pádem i rychlejší.
Na jednu věc ale Karel zapomněl. A to na zatáčku na konci pěšiny. Košík nabral závratnou rychlost a ovládat se nedal. Karel už vytušil slabinu svého plánu. Ještě pevněji chytil stan, přikrčil se a čekal na kolizi. Ta přišla po pár dalších metrech jízdy. Vozík opustil zpevněnou cestu, zasekl se o kořen stromu a Karla vyklopil. Ten se kutálel dolů ze srázu, který lemoval cestu. Ani nestihl spočítat, kolik udělal kotrmelců, než se úplně zastavil. Důležité pro něj bylo, že stan stále držel v náručí.
Za chvíli uslyšel hlasy. ‚‚Toho už nedohoníme,” řekl Pepík. ‚‚Víš, kdo to byl?” zeptal se Tonda. ‚‚Nemám tušení,” odpověděl mu sklesle kamarád. Pak se oba pomalu vydali zpátky do jejich příbytku. Karel zůstal ležet ještě asi půl hodiny. Měl odřené ruce i nohy, poškrábaný obličej a naraženou kostrč. Přesto byl nesmírně spokojený a na tváři měl stále široký úsměv. Zamilovaně se díval na stan, který držel v náručí. Tak tohle se mu povedlo.