Zimní město

Nádherná bílá krajina, všude, kam se člověk podívá. Všichni lidé na naší planetě jsou nadšení, že už přišlo dlouho očekávané období dárků a splnění nejtoužebnějších přání života. Každý oplývá radostí z klidu kolem sebe, nikdo se nehádá a všichni se rozplývají nad tou blýskavou krásou, kterou představují třpytící se rampouchy. Celé město překypuje blažeností a spokojeností.
Jenže ne tak docela, jedna mladá dívka si myslí pravý opak než ostatní lidé. Nenávidí bílou mrtvou zimu a všechno, co s ní jenom kousek souvisí. Nevím, čím to je, ale někdy si myslím, že ta zamlklá dívka v sobě ukrývá ďábla nebo dokonce samotného vládce pekel. Bílá barva v ní vyvolává pocit strachu a beznaděje. V tom má ale pravdu, protože jeden mrňavý človíček nezmůže nic proti samotné královně zimy.
Vždycky, když jí v zimě potkám, překypuje smutkem a vztekem, každý den se bojím, že se z ní stane zlá a velice krutá osoba, která se pomstí všem, co mají rádi zimu. Ale já vím, že nebyla vždycky taková, jaká je teď. Ona jako všichni ostatní milovala zimu. Když napadl první sníh, tančila radostí s poletujícími vločkami. Jenže minulou zimu se to stalo, byla se školou na lyžařském výcviku a tam chytla skoro nevyléčitelnou nemoc, která jí asi bude trápit až do konce jejího života. Kdyby jenom někdo zavadil slůvkem o této nemoci, asi by se zhroutila. Doufám, že příští rok se z ní stane normální člověk, plný radosti ze zimy. Kéž by se mi toto moje, ale doufám, že i její, přání vyplnilo.
Mně se také město v zimě nelíbí, protože sníh je šedivý a špinavý. Mám raději bílou opuštěnou louku. Připadá mi, že mi naslouchá a vnímá moje pocity. Tam se dokáži zbavit svého vzteku nebo smutku, protože bílá barva je uklidňující.