Možná je to strach...

Možná máš strach ty, možná já, možná oba. Ale nesmíme mít strach, musíme proti němu bojovat, ať už dohromady nebo každý zvlášť. Možná, že nás strach zničí úplně. Možná zničí naše sny, naděje plány a pak taky nás – kousíček po kousíčku, pomalu a téměř neznatelně, aby nás dokázal ohromit v okamžiku, kdy bychom to oba nejméně čekali. Pak zasáhne, ochromí nás svou mazaností a nechá nás trpět, takový je strach – prolhaný, nečekaný, bolestný. Je jako mor, ničí tak dlouho, dokud nezbyde nic – jen troska, ubohá troska, která není schopna myslet a nevnímá nic a nikoho kolem sebe.
A proto MY musíme bojovat, aby se nám tohle nestalo. Pak už by nám nepomohlo vůbec nic, ani vědomí, že si stojíme po boku. Vnímali bychom to vůbec? Věděla bych, že stojíš vedle mě? Cítila bych, že stojíš vedle mě a dotýkáš se mě??? Uvědomil by sis, že na tebe mluvím, že ti něco říkám? Nebo bys jen stál, nechápavě na mě zíral a tupě kroutil hlavou???
Pane bože, ať se tohle nikdy nestane! Vím, že jsem možná ublížila jemu i sobě, ale každý přece dělá chyby, každý má právo jednou udělat chybu. Podstatné přece je, že jsem si ji uvědomila, ne? Proč tedy teď máme trpět oba? Jestli jsem mu způsobila bolest, jestli jsem mu ublížila, ať tedy vynesou ortel pouze nade mnou. Vždyť já jsem byla tou, která ho zklamala.
Nyní ale vím, že je stejně tak těžké žít bez něho jako s ním. Proto chci ještě jednu šanci, na to mám přece právo, ať už jsem hodná a upřímná, nebo odporná a zkažená – ať už jsem jakákoliv.
Tebe miluju, v tebe věřím, ty jsi moje všechno – i když si nalhávám , že to tak není. Hledám si nové ,, objevy“ a když už si konečně myslím, že jsem našla někoho, díky němuž na tebe zapomenu, dojde mi, že můj ,, objev“ je jen má náhrada za tebe, má náplast za tebe, jenže ta se neustále odlepuje. Pak mi nezbyde nic jiného, než přiznat, po kolikáté už?, že ty jsi ten jediný a nenahradí mi tě ani tisíc náplastí, protože pokaždé se všechny s postupem času odlepí…
Možná je to strach, který mě od tebe pořád odděluje. Vždycky se k tobě dokážu vrátit, ale nikdy ti nedokážu pohlédnout do očí, nikdy v sobě nenalézám odvahu se před tebe postavit a říct ti konečně pravdu.
A tak trestám jedině sama sebe, můj strach mě naprosto ovládá, má neuvěřitelnou moc, dokáže si člověka beze zbytku podmanit, a pak mě jen ovládá – jako loutku. Nepustí mě ze svých spárů, pevně mě svírá ve svých drápech a nehodlá mě z nich jen tak pustit.
Škodolibě se mi chvástá do očí, do uší mi vlévá to, co nechci slyšet – pravdu i lži. Nechává mě v tom hezky vydusit. ,, To je tvá daň za to, že jsi slaboch a srab, to ti patří“ říká mi můj strach.
Mám vůbec nějakou možnost, jak strach překonat, vymanit se z jeho pout a vyhrát??? Je nějaká cesta ze začarovaného kruhu??? Samozřejmě, že je… ta cesta se jmenuje ODVAHA.
Když ji v sobě najdu, tak vyhraju. Když ji v sobě nenajdu, prohraju. A budu všechno, jen ne vítěz. Budu slaboch, srab, idiot, ubožák. Vrátím se do otevřené náruče strachu a ten mě zase ovládne.
A budu vším, jen ne sama sebou. S úsměvem mi pošlapou mé, už tak chudé, sebevědomí. Zničí ho, zapálí ho a když pak shoří, budu odrovnaná, bude to můj konec.
… a možná to bude právě láska, která mi dá chybějící odvahu. Protože má láska k tobě stále přetrvává, tu ještě nezabili, ona stále žije a dýchá ve mně. Je to má modlitba, má voda živá. Jestli nikdo a nic, tak ona bude stále se mnou, ona bude stát při mně, ona mě neopustí.
I když mě sžírá vědomí, že jsi teď s jinou a já a moje láska k tobě přežíváme z hodiny na hodinu, z minuty na minutu, z vteřiny na vteřinu. Možná už dlouho nevydržíme – a nikdo nám nechce pomoct.
Chci ti říct pravdu, přísahám!!! Ale mám taky strašný strach… nemůžu se s ním vypořádat, nemám sílu ho jednou provždy poslat k čertu, pohřbít ho hluboko do země, aby mě už nikdy nemohl dohonit.
Chvějí se mi ruce jen při tom pomyšlení, že bych k tobě měla vzhlédnout. Rudnou mi tváře jen při pomyšlení, že by ses na mě mohl podívat. Jsem tak prázdná, tak moc prázdná… prázdná, prázdná, prázdná…. Mám svázané ruce, nemůžu mluvit – mám zamčená ústa, nemůžu dýchat, došel mi kyslík.
,, Miluju tě“ jestli jsem kdykoliv sobě něco nalhávala, teď mluvím pravdu, jsem k sobě upřímná. Tentokrát ano… Bože, zač mě trestáš? Proč pořád vidím jeho ruce, vlasy, oči, obličej před očima??? To je až moc krutý trest!!! Klečím na kolenou a přísahám, že tě miluju a že pro mě budeš navždy ten jediný, žádná náplast mé srdce nezalepí, žádný provaz mé city neudusí. Jsem tak prázdná, jsem tak slabá, jsem tak zbabělá. Tak moc tě miluju a nedokážu ti to říct, tak moc… tak moc tě miluju a jsem tak moc slabá, že už jsem zase v náruči strachu. A už mi z ní nikdo nepomůže ven……………
………….Tady je konec, tady přichází má smrt………….. a už není nic ……… jen prázdnota, prázdnota a pusto……….