Konec věku nevinnosti

Tento rok jí pláž nepřipadala jako kdysi, když se všichni poznali. Písek tu už nehřál do nohou, ale nepříjemně studil. Z tašky vytáhla mobil a vytočila Ezekielovo číslo.
„ Ahoj.“
„ Ahoj, jak jsi prožila víkend?“ Jeho hlas zněl vzdáleně.
„ Měla jsem se už i líp. Včera večer jsem ti volala.“
„ Já vím....“ Odmlčel se, trápily jej neshody posledních měsíců, ale nemohl si uvědomit, kdy naposled byli šťastní. Kdy neměli problémy. „... Je to těžké. Není to mou minulostí nebo tvou matkou...“
„ Já vím...“
„ Prostě to...“ začal „ Neklape.“ dodala Nora.
„ Je těžké uvěřit, že si nemáme co říct, potom co jsme spolu prožili.“ Ezekielovi se vybavovaly tisíce střípků momentů, jež spolu strávili. Dobré i špatné.
„ Ano, nikdy jsme nebyli dobří ve vyjadřování.“ usmála se ironicky Nora, při vzpomínkách na nespočet pokusů být k sobě navzájem upřímnější a otevřenější.
„ Uvidíme se ve škole.“
„ Ano.“ Zavěsili. Přišel konec, který si oba nedokázali dlouho připustit a i když tolik bolel, byl nevyhnutelný. Jejich láska nebyla v tu chvíli tak silná, aby překonala i vstup do dospělosti. Přesto se v ten večer ani jeden neubránili pocitu, že je to špatně, že jsou si souzeni.
Nora ještě dlouho seděla a pozorovala, jak ji se západem slunce vyklouzávají mezi prsty i poslední minuty toho zvláštně neposkvrněného štěstí. Tolik lidí ji v životě zklamalo, nechalo samotnou a teď i on, ale nedávala mu to za vinu. Vše musí jednou zkončit.

„Kdybych kráčel třeba i temným údolím, nebojím se zlého, protože ty jsi se mnou...“
Bylo jasno, bezvětrno. Přesně tak, jak to Nora milovala. Nikdo nemohl uvěřit, že tady už není. Že už nikdy nebudou snídat v oblíbené kavárně, že se s ní nebudou smát, že je opustila navždy. Jak zvláštní. Všichni její spolužáci, první láska, nejlepší přítelkyně tu stáli a cítili stejný pocit. Prázdnotu.
Ezekiel si vyčítal, že ji minule víc neobjal. Pořád se mu vybavoval jediný obraz. Viděl šťastnou dívku, s níž tolik prožil, a která mu před týdnem mávala, když přebírala svůj absolventský diplom ve vínovém hábitu. V ten den měli budoucnost před sebou. Byli nakonci a zároveň na začátku. Nejlépe to vyjařoval citát, který si Nora vybrala, aby jej v ten velký den přečetla před všemi shromážděnými: „Prý nikdo není starší než maturanti,ale nikdo není zase mladší než prváci na vysoké.“ Období prvních vztahů, prvního zklamání a bolesti bylo za nimi. Končil pro ně věk nevinnosti, ale proč musel být tak hořký? Nebe se zatáhlo a přišla bouřka, ale ne taková, která přejde, a znova se vyčasí. Tento den vyrval všechny čerstvé maturanty z náruče dětství a nemilosrdně je vrhl do kalných vod dospělosti. Byli tak nepřipravení. Tak bezmocní.
Smích a ticho. Slzy. Sny a vystřízlivění.

O pět let později

Ezekiel se brouzdal sypkým kalifornským pískem, hřál jej. Na vylidněné pláži zapadalo slunce a společnost mu dělalo jen tiché šumění moře a občasný výkřik zbloudilého racka. Vzpomínal na léta strávená v tomto městě, na této pláži, s Norou a přáteli. Ten večer kdy se rozešli, jen pár měsíců před tou nehodou, byla tady. Stále tu cítil její přítomnost a dnes jí přišel poděkovat. Byl přesvědčen o tom, že jen díky ní je dnes tam, kde je. Bez její podpory a lásky by nedokončil ani střední školu a nebyl by dnes lepším člověkem. Když zemřela, musel najít sílu pokračovat dál spolu s těmi, kteří ji znali a chyběla jim víc či míň. Její smrt roztrhla šňůru perel. Tenkou a tak křehkou. Okamžiky, které měli prožívat jako kteříkoliv jiní maturanti na světě – slavení, opojenost z úspěšné zkoušky dospělosti a prosté štěstí – prožili ve smutku a slzách hořkosti. Nevkročili do života tou pravou nohou, ale každý z nich se od té doby, snažil žít lépe. Žít za ni, za touhu, která se jí vždy zračila ve světle hnědých očích, věnovat její památce to nejcennější.
„Kdybych kráčel třeba i temným údolím, nebojím se zlého, protože ty jsi se mnou...“