Nejsilnější z Tróji

Syn Priamův stál u bran Ilia, pokryt bronzovým leskem cizí zbroje. Slyšel otce, jak na něj z hradeb křičí, jeho hlas plný zoufalství a zármutku. Slyšel matku, jak lká nad jeho smrtí, byť je stále živ a zdráv. Hektor nedbal jejich proseb.

Stále byla šance na mír. Po devíti dlouhých letech přeci všichni toužili jen po něm. Helena, drahá jako jeho vlastní sestra, toužila po manželovi, z jehož náručí jí Paris vyrval. Otec i matka byli staří a unavení neustálým bojem. A Hektor netoužil po ničem jiném než ulehnout s manželkou do lože a být probuzen pláčem jejich hladového syna, namísto křiku umírajících vojáků.

Jeho rodina přihlížela, když se z dálky vynořil obrys krvežíznivého muže. Jeho cílem byl Hektor. Hnal se jako lavina; ničivá, toužící po pomstě, zaslepená nenávistí, která přehlušovala i jeho žal.

Ne, jeho cílem byla Ilia, uvědomil si. Dříve než si Hektor mohl rozmyslet co dělá, začal utíkat. Čas na vyjednávání byl u konce. Skončil, když Paris odmítl vydat Helenu. Skončil, když Paris zbaběle unikl z bitvy s Menelaem a porušil slib. Skončil, když Hektor zabil přítele toho, jehož zbroj nosí.

Věděl, že Achilleus ho bude následovat, touha po pomstě ho bude vést.

Netroufal se ohlédnout zpět. Prchal a prchal, jeho kroky poháněny silou mocného Foiba, který Trojanům přál.

Nevěděl, jak dlouho utíkali. Nejspíš tři kola okolo městských bran s Achilleem za patami. Byl to hon, jako když se zářivý Hélios honí za kočárem blyštivé Seléne—nekonečný, neboť jejich síly byly vyrovnané. Nevěděl, jak dlouho ještě bude utíkat. Ale bohové rozhodli za něj. Stejně rychle jako nabyl Apollonovi pomoci, tak rychle se jeho nohy začaly unavovat. Urputný běh mu začal drásat plíce a Hektor věděl, že je bez pomoci.

Dokud se vedle něj neobjevil jeho milený mladší bratr Déifobos.

„Bratře, musíš se jít schovat! Achilleus mezi Trojany nedělá rozdíly, jeho oštěp probodne stejně snadno mě jako tebe,“ prosil ho bez dechu. Cítil, jak mu ubývají síly. Nebude to dlouho, než ho rozlícený Acháj dožene.

„Přišel jsem ti na pomoc. Spolu Achillea přemůžeme.“ Jeho odhodlání bylo silnější než Hektorovy pochybnosti. A když k němu jeho bratr vztáhl ruku a tázal se, zdali mu Hektor věří, nemohl jinak než přikývnout a chytit se ho.

„Věřím.“

Společně stanuli před Achilleem, jehož krví podlité oči zpoza helmy vyzařovaly nelidsky rudý lesk. V nové zbroji, vyrobené samotným Héfaistem, božím kovářem, se zdál spíše bohu než člověku podoben.

Kdyby po Hektorově boku nestál jeho odvážný bratr, netroufl by si věřit, že je schopen vyhrát. Ale s jeho pomocí, jeho přesnou rukou a bystrým okem, začal doufat v opak.

„Zaútočme přímo a tvrdě, pomsta mu kalí zrak a my toho můžeme využít,“ napověděl mu jeho nejdražší Déifobos. Avšak dříve, než udeřil, musel Hektor vyslovit co ho na srdci tížilo.

„Odvážný Achille, jsi nejlepší z Achájů, já jsem však nejlepší z Trojanů. Který z nás dnes vyhraje, a který čestně padne závisí jen na bozích a jejich přízni. Slibuji však, pakliže bozi při mně budou stát, že tvou mrtvolu vydám tvému lidu. Pouze zbroj ti svléknu, jak praví tradice. A prosím, abys stejnou čest prokázal i ty mě.“ Pravil odvážně pod lesklou helmou.

Achilleus, jeho hlas plný záště a pohrdání tvrdě mu odvětil. „Neodvažuj se se mnou vyjednávat o cti, když jsou ruce tvé pokryty krví mých nejdražších. Tvá zkáza bude mým smírem. Nemohu slíbit víc, než že bohové stojí při mně, Pallas Athéné se přičiní v tvém skonu. Až budeš proklán oštěpem vedeným rukou boží, pak odpykáš všechnu krev, jenž jsi rozlil.“

Vyrazil první. Jeho oštěp, hbitě mířený však minul svůj cíl, když Hektor hlavu svou sklopil. Pallas Athéné, stojíc při lítém Achájovi mu ho však navrátila do rukou, bez povšimnutí čestného Hektora.

„Víc krve a zkázy jsi přinesl ty. Tvůj skon bude úlevou Ilijskou. Jsi největší hrozbou pro můj lid. Nebojím se tě, již nebudu utíkat. Máš-li mě proklát svým hrotem, pak zemřu jako muž, ranou do prsou, nikoli do zad.“ Hněv se mu rozlil žilami, když mrštil vlastním oštěpem po hrudi Acháje. Avšak mířil mylně, hrot se uboze odrazil od prsou oděných do zbroje kované božskou rukou. Zalkal Hektor, zarmoucen svým selháním, obraceje se na svého bratra, by mu zbraň svou propůjčil.

Avšak místo, kde dříve bratr po jeho boku stál bylo nyní prázdné.

V tu chvíli si uvědomil, že byť stále dýše, jeho život skončil. Skočil na boží lest, nechal se zlákat přeludem svého drahého bratra a bohové ho opustili. Byl sám proti tomu, jemuž bozi přejí. Jehož ruku vede samotná Athéné.

Nehodlal padnout bez boje. Myslel na svou vznešenou Andromaché, na jejich drobného Astyanaxe. Nemohl dovolit, aby jeho synek slýchal historky o zbabělém otci, který z boje utekl.

Vždy věděl, že jeho syn bude jednou zářným vládcem Troji. Vždyť naděleno od Priama měl laskavosti, od Hekabé spravedlivosti, od Hektora odvahy a od Andromaché rozumu. Myslel na něj, na jeho smích, který dokázal utlumit i krvavou vřavu za okny. Na jeho pláč, který otci drásal srdce. Na tvář, kterou zdědil po matce, byť oči měl Hektorovy. Na naději, která se v něm ukrývá pro Trojský lid. I kdyby Troja měla padnout, jeho nejmilenější Skamandrios bude ten, který obnoví znovu její slávu. Jeho syn si zasloužil vyrůst v krásného a čestného muže.

S poslední marnou snahou tasil svůj těžký meč, v němž se odráželo i jeho odhodlání a vyrazil na Achillea. Achilleus snad bude ten, který mu zasadí smrtící ránu, ale rozhodnutí to bude Hektora.

Syn Péleův nepolevil ve svých snahách neb cítil, že vítězství má na dosah. A tak, chráněn lesklým štítem, vyrazil kupředu. Brnění, jenž princ Tróje nosil, přeci patřilo jemu. Věděl přesně kam hrot oštěpu zamířit, aby proťal měkké maso a vyhnul se bronzu.

Proklál Hektorovo hrdlo jedinou dobře mířenou ranou.

Bronz se rychle barvil karmínem, když krev se mu z rány lila.

Promluvil s posledním vypětím všech svých sil, neztráceje svou silnou povahu. „Vyhráls rukou boží. Prosím tě jen o jediné. Vydej mé tělo rodičům mým drahým, ať syna mohou pohřbít a dopřát mu klidný odpočinek, tak jako já ho dopřál tvému příteli.“

Achilleus vzpomněl na svého Patrokla jehož tělo leží u Trojských přístavů, kde vojsko Danajské kotví své lodě. Pomyslel na pohřební rituál, na žertvu, jenž vykonají v jeho poctě a jeho srdce se obrnilo proti prosbám Hektorovým. Však pukalo pro ztrátu přítele. „Tvé tělo pohřbí jen psi a supi v žaludcích svých, až tvé ostatky sežerou. Snad i já sám bych měl tvé maso zneuctít a stále to nenapraví bolest, jenž si mi způsobil. I kdyby tvůj duch byl navždy trestán v hlubinách Hádu, stále bude můj zármutek větší.“ Odmlčel se, na jeho tváři se zračilo čiré pohrdání. „Tví rodiče tvé tělo nepohřbí, není cena, kterou by mohli splatit tvé činy a vytrhnout tě z utrpení.“

Hektor, jemuž síly ubývaly, naposledy vyřkl. „Teď už vím, že tvé srdce je stejně prohnilé jako tvá duše. Pamatuj, že byť jsi mne zabil, já budu tvou zkázou až Jasný Střelec Apollón tě tvé pýchy provždy zbaví svým stříbrným šípem.“

S těmi slovy se nad ním Achájec sklonil, jeho zrak tvrdý, neslyšíc přísahu v jeho hlase a oštěp mu z hrdla vytrhl.

Čestný syn Priamův, princ Trójský a nejsilnější z Ilie padl k zemi. Lítost, strach a víra byly city, jenž ho v poslední chvíli provázely.
Lítost nad životem, který měl před sebou. Strach o jeho drahé. Víra, že silná rodina jeho bude v pořádku.

Nevěděl nic o věcech budoucích.

Netušil, že jeho tělo bude nemilosrdně vláčeno Ilijským prachem. Že jeho rodná půda mu rozdrásá nahou kůži, sličná tvář bude svlečena na maso a kost. Že doprovázet ho bude dráha temné krve.

Netušil nic o sirotku, který pláče hořké slzy, avšak neví ještě proč. O vdově, které sbohem neřekl, jenž chystá mu teplou koupel na oslavu vítězství a zdobný pléd v nějž se má zahalit. O matce, která vlasy si rve a kvílí žalem, neb její prvorozený jí upřen byl. O otci, který konejšivá slova postrádá, v prachu se svíjí, jen aby syn mu byl navrácen.

Netušil, že jeho naděje a spása bude svržena z hradeb synem Achilleovým, který sám dítětem byl.

Netušil, že jeho otec bude zavražděn tím samým hochem, kterého pomsta zaslepuje stejně, jako zaslepila otce jeho.

Netušil.