Nedýcháš, já ano

Rozhlédla se. Ne, to nemohla být pravda. Tohle ne…proč nestačily její výčitky? Copak to nebyl dostatečný trest?
„Co tady děláš?“ Zašeptala potichu. Nebo to snad ani neřekla? Myslela si to jen? Nedokázala to posoudit. A s kým to vůbec mluvila? Se svým já? Protože on to být nemohl, nemohla ho přece vidět…vždyť byl mrtvý. Zabil se, kvůli ní…tak proto tu je? Aby jí ztrestal, aby se jí pomstil? Ne, ne, ne…nemůže tu být, byl mrtvý.
„Divíš se, že?“ Pomalu k ní šel…ne nešel, protože tu nebyl, nemohl tu být, začal se smát…
„Ale ano, jsem tu, jsem tu proto, že si mě…“ Nahnul se k ní, a aniž by se jí dotkl, zašeptal jí do ucha. „…zabila.“
Cukla sebou, necítila jeho dech, ale slyšela ta slova. Zabila, zabila, zabila, zabila…pořád se opakovaly, jako ozvěna, chtěla ten hlas umlčet. Ne, nemohla to slyšet, to její svědomí, hrálo si s ní, on tu přece nemohl být, vždyť byl mrtvý.
Jakoby jí četl myšlenky…
„Ano, mrtvý, ale kvůli tobě.! To ty za to můžeš! Zabila si mě…“
Zabila si mě, zabila si mě, zabila si mě, zabila si mě…ta slova se vznášela ve vzduchu, nikdo je nevyslovil…a přesto je slyšela.
Ne to já ne, já to nebyla, já ne…já za to nemůžu.
„Ale ano, můžeš, proto tu jsem...“
Ne, ne, ne, ne...nejsi tady. Špatně, řekla si...není tady...nemůže s ním mluvit, nemůže přece mluvit, jako by tu byl. Smích. Zase ten jeho smích, slyšela ho, jako ozvěnu...Ale tohle nebyl jeho smích, on se smál jinak, tak vesele, než...
„Než si mě zničila...“ dokončil za ní větu, jako by jí četl myšlenky „...ty můžeš za to, že jsem se zabil. Ty!“
„Ne“ Jen to šeptla do ticha, tak slabá, oslabená bolestí...Vzhlédla a on se usmíval, tak zle. Ne, pořád dokola si to opakovala, on tu nebyl, nemohl být. Hraje si s ní jen jej svědomí, její mysl. Ona ho přece k ničemu nenutila. Nechtěla, aby se zabil, nechtěla...
„Ale ano, můžeš za to ty. To jak si se mnou jednala, jak si se ke mně chovala...Proto tu jsem, proto máš výčitky. Protože je to tvoje vina.“
V očích už měla slzy, pořád si opakovala, že tu není....Ale to nepomáhalo, slyšela ty slova, i když by neměla být vyřčena. Protože on byl mrtvý. Ale ne její vinou, nebo ano? Začala pochybovat.
„Vidíš, mám pravdu, už pochybuješ...“ Přišel těsně k ní,ale ona necítila jeho blízkost, jako by tu nebyl, přesto začala věřit. Věřit, že byl opravdu u ní. Že to byla její vina. Že za to nesla zodpovědnost. Její obrana začala pomalu slábnout. Vtisk jí něco do ruky, vzhlédla k němu.
„Je to tvoje vina, musíš se vykoupit.“ Řekl a zmizel.
Nechápala to, zmateně se rozhlížela. Nikde nebyl. Oddechla si, jen se jí to zdálo. Podívala se na svou sevřenou dlaň. Pomalu jí otevřela. Byl v ní jeho oblíbený přívěšek. Měl ho i v rakvi. Viděla to přece. Tak jak to, že ho měla v ruce? Musíš se vykoupit...ta slova jí pořád zněla v uších...nezdálo se jí to, on tu opravdu byl. Mohla za jeho smrt. Zabila ho...vstala a malátně došla do koupelny. Vzala do ruky žiletku. Musíš se vykoupit...Naposledy se podívala do své dlaně. Ten přívěšek stále měla. Musíš se vykoupit...

Objevili jí pozdě, dlaň měla sevřenou a v ní neměla nic, jen prázdná dlaň.

Bolest. Je všudypřítomná…je v každé buňce. Nikdo jí nezval. A přeci tu je.
„Běž pryč! Běž pryč!“
Pomalu se sesouvám k zemi. Křik nepomáhá, jen to víc bolí. Slzy sou teď mým jediným přítelem. Jsou stále se mnou. Neodešli ode mě…jako ty. Nechápu to. Snažím se to pochopit. Byli jsme přeci přátelé nebo ne? Ach prosím, definujte mi někdo přátelství, ať vím, jak ten náš vztah nazvat. Chtěla bych křičet, mlátit do zdi, chtěla bych tebou zatřást a říct ti, jak moc tě mám ráda, tak už se konečně probuď, omlouvám se. Slyšíš mě? Omlouvám se! Ne neslyšíš…Nemůžeš mě slyšet, protože já to říkám pozdě. O můj bože, jak sem mohla být tak slepá? Jak jsem se mohla nechat obalamutit tvým veselým úsměvem a nevidět tu bolest v očích? Měla jsem poznat, že trpíš. Nepoznala…a teď trpím já. Příšernou bolestí a vinou. Je to jako kolotoč. Pořád dokola a dokola a nejde vystoupit. Nedokážu to, nechci, nemůžu. Jen brečím. Nemám na nic jiného sílu.
„Jak si mi to mohla udělat, jak si mě tu mohla nechat?“ Povzdechnu si. Dívám se na její hrob a pláču. V mých očí se nejspíš mísí bolest s vinou. Obojí tak nepředstavitelné silné.
„Já jsem ti měla pomoc, vím to. Proto je to moje vina. Já jsem měla být tvoje opora. Nebyla jsem. Na promiň je příliš pozdě.“
Pomalu se otáčím zády k jejímu hrobu, zády k ní. Ale není to poprvé, už jsem to jednou udělala. Ale to ještě dýchala. Teď už ne, mojí vinou. A přesto mám troufalost se k ní opět obrátit zády. Nemůžu tu být už ani minutu. Ta spalující bolest. Ztratit milovaného člověka je jako ztratit kousek sebe. Ale já jdu dál. Já musím jít dál. Nechám tě tady, samotnou…musím. Nemůžu se k tobě vracet, ani v myšlenkách ne. Ne teď, ubíjí mě to. Jsi mrtvá. Já nejsem. Je to tak zdánlivě jednoduché. Zdánlivě. Pro tebe už nemůžu nic udělat. Nedýcháš. Byla jsi smyslem mého života. Zkazila jsem to a teď jsem se k tobě opět otočila zády. Jdu dál, zatímco ty mojí vinou hniješ v zemi. Nevěřím na vyšší moc, nevěřím na nebe, peklo…Copak kdyby byl bůh, šla bych právě touhle ponurou cestou k hřbitovní bráně? Ty by jsi žila. Nic špatného jsi přeci neprovedla. Tak proč právě ty? Proč ne já, která jsem udělala chybu? Proč já zůstávám naživu a jdu teď od tvého hrobu. Zase jdu od tebe pryč. Už nebrečím. Není to fér, život není fér. Je to smutné poznání. Ty shniješ a já si budu užívat života. Je tohle fér? A přesto se nedokážu zabít, přesto nedokážu protrpět zbytek života. Cítím se vinna, že já žiju a ty ne.