Srdce a duše, dvě věci, které spolu úzce souvisí

Nehybně ke mně ležel otočený zády a tichým hlasem mi vyprávěl svůj životní příběh. Já před ním seděla jako zkoprnělá, naslouchala jsem každému jeho slovu a s každou další větou se mi draly slzy do očí.
Zírala jsem do jeho zad, nevnímala jsem nic, jen jeho chvějící se hlas, ve kterém se mísily pocity hořkosti, utrpení, zlosti a naděje. Vycítila jsem, jak to pro něj bylo těžké o tomto tématu mluvit, avšak do ničeho jsem ho nenutila- začal o tom mluvit sám. Do dneška vlastně nevím proč, možná proto, aby si ulevil, možná proto, že mi věřil… Vlastně mi nikdy neřekl, proč tento jeho životní příběh nakousl…
Čím déle mluvil, tím víc jsem si byla jistá tím, že každou chvíli vyprávění přeruší a dopoví mi ho někdy jindy, až mu to nebude působit takovou bolest, až ho to nebude tak sžírat za živa…
Dokud jsem mému mladému kamarádovi, se kterým si hnusně zahrál osud, neviděla do obličeje, projevovaly se u mě pouze záchvěvy soucitu a touhy pomoct mu překonat jeho trauma.
Pak se však ke mně konečně otočil a já mu viděla i do očí. Podíval se na mě a čekal, jak na ten pohled zareaguju. V životě jsem v tak mladých očích neviděla tolik moc bolesti a prázdnoty. Nebyla v nich ani sebemenší jiskřička naděje, prostě nic… jen mrtvo a pusto… Modrošedé oči se mu začly podivně lesknout a tichý hlas chvět… Tušila jsem, co přijde, a ztěžka jsem na uzdě držela i své pocity… Snažila jsem se mu něco říct… jenže nějak jsem ze sebe nebyla schopná vydat ani hlásku, v krku mi vyschlo, má slovní zásoba šla kamsi k čertu a nic mě v tu chvíli prostě nenapadlo. Stejně jsem věděla, že můj soucit je to poslední, po čem by toužil… žádná slova útěchy jsem nenacházela… přišlo mi naprosto potupné a zbytečné mu do hlavy hustit, že to přejde, že bude líp, a že si z toho nemá nic dělat… z vlastní zkušenosti vím, že se to lehce říká těm, kteří o našich pocitech nemají ani páru, a že se tyhle rady ještě hůř uvádějí do reálu. Můj kamarád moc dobře ví, že ta správná úleva přijde, jakmile se s tím smíří sám. Dříve ne… neexistuje na to žádný jiný lék… musí se smířit sám se sebou a se svým životem…
Ten jeho osudný den už nikdo a nic nenavrátí zpět…Nikdo té nehodě, která mu obrátila život naruby, nezabrání, nikdo mu nevrátí týdny a měsíce dospívání, které strávil v nemocnice. Nikdo mu nezahojí šrámy na duši, které mu způsobili lidé svým posměchem a opovržením… Nikdo nezahojí ránu, kterou mu přímo do srdce uštědřila přítelkyně, která ho v nejtěžších dnech jeho života opustila, a kamarád, který mu slíbil pomoc a oporu a pak ho odkopl jako kus špinavého hadru… To smíření a úleva musí přijít zevnitř z hlubin jeho duše… Rány na srdci se časem zahojí, přijde další balzám v podobně nové lásky nebo naděje, ale šrámy na duši mého milého přítele se nezahojily ani po šesti letech od toho dne.
Na rok jsem s Martinem ztratila kontakt, po celou tu dobu jsem na něj však vzpomínala a především nezapomněla. Doufala jsem, že to jeho spásné smíření už přišlo. Že nastala změna, která by rozzářila jeho smutné velké oči a vlila mu do žil krev… že přijde někdo, kdo by ho měl rád, ctil ho, byl mu oporou, a nebyl od něj tak daleko jako já…
Když se mi před pár měsíci po tak dlouhé době zase ozval, obklopil mě pocit, že s ním zase budu v kontaktu a že mu budu moct v případě nutnosti podat pomocnou ruku. Jenže… víte, co se stalo??? Jeho duševní štěstí nedorazilo ani po roce a nějak si k němu nemůže najít cestu. Čím víc jde Martin do stádia dospělosti ( letos mu je 18 let), tím víc vnímá každý hnusný pohled od lidí, tím víc ho srazí na kolena každé jedovaté slovo nebo poznámka… tím víc ho bolí srdce a duše, dvě věci, které spolu úzce souvisí. Čím dál hůř se vyrovnává sám se sebou, se svými myšlenkami, vzpomínkami, chováním lidí, se zlobou, kterou kolem sebe plivají, a především se světem, ve kterém nemůže poklidně žít…
Bolí mě, když ho vidím trpět. Je to tak vzácný člověk: umí naslouchat, vnímat bytosti kolem sebe, má v sobě neobyčejný cit, zvláštní druh nevinné inteligence… tak proč zrovna on??? Proč musí snášet všechnu bolest jen on??? Někdy bych chtěla vzít kus jeho utrpení utrpení na sebe, aby si mohl alespoň na chviličku odpočinout. Jeho tělo je fyzicky i psychicky zhuntované, ale přes v něm přebývá stále kus jakési síly, díky které žije dál.
Chtěla bych mu dopřát aspoň krátký okamžik klidu, kdy by zavřel oči, úplně ,,vypnul“, na nic nemyslel a odpočinul si…
Nejhorší je, mít tak vnitřně krásného kamaráda až na druhém konci republiky. Přetrvává ve mně přání mu pomoct, jenže když nás dělí taková dálka, jde to těžko… Často mám pocit, že čím víc se mu snažím pomoci, tím víc mu ubližuju a dokonce myslím, že nejsem daleko od pravdy…
Prosím!!!!!! Mám jediné přání… ať má Martin alespoň jeden den, kdy by okusil kousek obyčejného štěstí a duševního klidu… nic víc než to nežádám…