Aconitum - kapitola 5.

"Jsi kluk nebo holka?"

Ta otázka v obecné řeči se nesla vzduchem, naplněná překvapením a zmatením. Bylo časné odpoledne a Nita, zrovna procházející mezi stánky na tržišti gobliní vesnice, se zarazila, jakmile ji zaslechla. Otočila se a její oči se střetly s pohledem cizince — člověka. Svou výškou vyčníval mezi okolními gobliny, které ona sama začala teprve přerůstat. Byl to štíhlý muž s vousy a opálenou kůží, jejíž barva jí připadala nezvyklá. Přes ramena měl přehozený otrhaný plášť a jeho košile, zjevně kdysi bílá, byla nyní zašedlá a potrhaná, jako by si prošla mnoha bouřemi. Na hlavě měl tmavé vlasy, zplihlé a slepené od slané vody. Nita na něj jen mlčky zírala, její srdce začínalo bít rychleji. V hlavě se jí honily různé myšlenky – běžet pryč? Zůstat stát? Je to člověk? Proč mluvil s gobliny? Proč mluví na NI?

Muž k ní udělal pár kroků a nepatrně se sklonil, aby si ji lépe prohlédl. Byl zjevně zmatený a snad i trochu šokovaný tím, že na tak neobvyklém místě, uprostřed goblinů, potkal lidské dítě.

"Holka!" zvolal s překvapením a pobavením.

Ten tón jeho hlasu ji probral. Nečekala na další slova, která by mohla přijít. Opatrně couvla, pak se rychle otočila a rychle vyběhla. Muž po ní hrábl rukou, ale nestihl ji chytit a Nita utíkala pryč. Muž za ní něco volal, ale nerozeznala jednotlivá slova. Všechno kolem se změnilo v nejasné obrysy, zatímco běžela po úzké cestě do kopce, zpátky domů. Čím rychleji běžela, tím větší v ní rostl strach, že někdo běží za ní. Krátké vlasy se jí lepily na čelo, zatímco její bosé nohy tiše dopadaly na kameny a tvrdou půdu pod ní. Stejně jako goblini si už dávno odvykla nosit boty, a teď jí chodidla připadala lehká a hbitá – že si je rozedřela při neopatrném došlápnutí nevnímala. Byla příliš vystrašená na to, aby zpomalila nebo aby se ohlédla a zjistila, jestli ji sleduje. Nezáleželo na tom. Musela se dostat domů.

Skoro se ani nezastavila, když prudce otevřela branku a vrhla se do zahrady. Běžela by až do domu, kdyby se nesrazila s Remem nesoucím nůši bylin. Ucítila pevný náraz a pak jí před očima zablesklo, když spadla nazad na zem.

"Co to do tebe vjelo?!" vyjel po ní vztekle, zatímco sbíral ze země rozházené rostliny.

"Člověk!" vyhrkla ze sebe a snažila se vydýchat.

Rem se zprudka narovnal a jeho oči se zúžily. "Kde?"

"V přístavu!"

Vzal dívku za paži a vytáhl ji na nohy. "Běžel za tebou?"

"Já nevím!" vzlykla nešťastně.

Rem něco nezřetelného zavrčel. V očích mu viděla tolik vzteku a nenávisti, jako už dlouho ne.

"Běž se umýt a namaž si to-" ukázal na její rozedřená chodidla. "-a pak to tu ukliď."

Prudce se od ní odvrátil a vyběhl ze zahrady.

Musel se přesvědčit.

Možná by reagoval klidněji – snad by se dívce i vysmál za její hloupý strach – kdyby ho v kapse košile nepálil dopis, který tam už několik týdnů nosil. S každým krokem směrem k přístavu rostly i jeho obavy – obavy, které od momentu přečtení těch řádek naplňovaly jeho mysl a nehodlaly ho opustit.

Rukou se mimoděk dotkl kapsy na hrudi, kde měl dopis uložený. Staří známí mu v něm popsali situaci na druhém kontinentu tak temně, že ani sám Rem nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Starší, kdysi mocné bytosti, které byly základem všech tradic a magie tohoto světa, se nyní samy ocitaly v ohrožení. Dopis zmiňoval konflikty, které vypukly mezi Staršími a lidmi. Dokonce došlo i k pogromům na národ vlčích jezdců, na kterých se s lidmi podíleli i elfové a víly. Víly! Ty malé a laskavé duše se podílely na vraždění a zabírání území někoho jiného?

Jeho stará vrásčitá ruka sevřela pergamen skrz látku košile, jako kdyby tím mohl zastavit všechny ty zlověstné myšlenky, které se mu honily hlavou. Kdo je ten člověk, který se objevil zrovna teď a tady? Posel, špeh nebo dokonce předzvěst větší invaze? Viděl Nitu a Nita-

Zarazil se a na malý okamžik se zastavil a zadíval se do nebe. Obloha byla jasná a zářivě modrá, vzdálená od barvy dívčiných očí. Občas cítil i náklonnost a vděčnost k tomu malému pískleti, ale...

Nita je člověk.

Povzdechl si a pokračoval do přístavu. Už z dálky viděl, že u mola kotví jiný typ lodi než obvykle. Byla to robustní plachetnice střední velikosti s trupem z tmavého dřeva, na kterém byly poznat stopy po mnoha měsících plavby. Nebyla zdobená, jen na stěžni vlála vybledlá vlajka. Jak přicházel blíž, dokázal na vlajce rozpoznat i znak lidského království – štít s korunou. Nevědomky se mu rty zkroutily do znechuceného úšklebku.

Na molu panoval ruch. Několik goblinů k lodi neslo dřevěné bedny a pytle, které si od nich lidští námořníci přebírali. Na palubě stál robustní muž, který na ně pokřikoval, kam mají zboží složit.

"-by mohlo přinést bohatství všem, kdo jsou připraveni obchodovat.“

Rem zachytil útržek rozhovoru a po zádech mu přejel mráz. Jako ve snách došel k jednomu z goblinů, který stál opřený o zeď domu a s přimhouřenýma očima pozoroval ruch na molu.

"Kerde, co tu chtějí?"

Druhý goblin si odplivl. "Založit kolonii. Plují podél pobřeží na sever a hledají nejlepší místo."

"A tihle?" mávl rukou k molu a goblinům na něm. V hlase neskrýval znechucení.

"Obchodují." Kerd se na Rema zadíval. "Nemůžeš jim to zakazovat. Lidem se v tomhle světě nevyhneme, a ty to víš."

Rem zavrčel.

"Ptali se na to tvoje mládě," pokračoval Kerd posměšným tónem.

"Co jste jim řekli?"

"Pravdu. Žes ji sem přitáhnul kdoví odkud. Chtějí se pro ni vrátit."

Rem ztuhnul a zůstal zírat do Kerdovi tváře.

"Takhle na mě neciv. Myslel sis, že když ji naučíš pár větiček, že ji tu přijmou? Zatím ji nechávali být, protože je bavila."

Removi se zúžily oči. "Nijak vám neškodí," procedil srkz zuby zlostné syčení.

"Ale nepatří sem. Goblin z ní nikdy nebude."

Ta věta zasáhla Rema víc, než čekal. Nepatří, ale...ale!

"Zítra by měla připlout loď mířící do Harveny." položil Removi ruku na rameno a tišeji dodal: "Přemýšlej nad tím."

Byla to dobře mířená rada, ale s ostnem jedu.

Loď byla připravena k odplutí. Plachty byly rozvinuté a posádka dokončovala poslední přípravy. V hlavě mu vyvstaly staré vzpomínky na dobu, kdy viděl podobné lodě plné lidí, kteří přicházeli jako obchodníci, ale odcházeli jako dobyvatelé. Každá loď, která odplouvala s vědomím o gobliní vesnici, znamenala nebezpečí. A co hůř – uvědomoval si, že Nita by se mohla stát právě tím důvodem, proč se lidé znovu vrátí. Ne jako přátelé, ale jako hrozba.

"Gwaech."

Kerd se jeho nadávce uchechtl. Loď se začala vzdalovat, plachty se napínaly pod tlakem větru. Rem se najednou cítil opravdu starý. Bez rozloučení se odvrátil od Kerda a vracel se pomalým krokem zpátky domů. Slunce se začalo klonit k vrcholkům kopců a na cestě ho doprovázely stíny nejen v jeho mysli. Ta malá, hloupá lidská holka. Kdyby jen nebyla tak zvědavá a nelezla do vesnice...

Nita seděla za stolem jako hromádka neštěstí, když Rem ztěžka otevřel dveře. Zvedla k němu oči a v tom jediném pohledu pochopila. Nemůže tu zůstat.

"Sbal si," řekl prostě. Nebyla v tom žádná jeho obvyklá uštěpačnost.

Dívka jen mlčky přikývla, popadla jeden z jeho cestovních vaků a zmizela ve skladišti. Rem šel za ní. Skládala do vaku svou náhradní košili.

"Dávám ti na výběr. Můžeme se přestěhovat výš do hor. Nebo jít na jih, za močály."

Zarazila se, ale pak ze skrýše zpod slámy vytáhla svůj sešit a schovala ho do vaku.

Rem se v duchu ušklíbnul jejímu zaváhání, které mu prozradilo, že nechtěla, aby její skrýš znal. Unaveným hlasem ale pokračoval dál. "Nebo můžeme zítra nasednou na loď do Harveny. Je to neutrální město a někdo mi tam něco dluží. Může tě dostat do Rovisku."

Přestala skládat věci do vaku a narovnala se. "Ke kljatvoložcům?"

Přikývnul. "Jak jsem ti říkal, rozhodnutí je na tobě. Ale zítra musíme vyrazit."

Nohou poklepal o zem a zamračil se, jako by chtěl ještě něco dodat. Nita sledovala jeho ruku, které se letmo dotkla kapsy košile. Goblin se nadechl, pak ale ruku svěsil, zavrtěl hlavou a odešel.

Nita se svalila na své slaměné lůžko a zírala do polic s flakony a bylinami. Proč se musím rozhodnout já? napadlo ji. Jestli odejdeme spolu, tohle všechno bude muset opustit. Jsem pro něj přítěž.

Zakryla si oči dlaněmi a přerývavě se nadechla.

Kdybych odešla k lidem...

Bála se. Po té dlouhé době strávené s Remem ztratila k lidem všechny vazby. Území lidí pro ni bylo území nepřátel. A přesto, kdyby odešla, mohla by se stát někým...někým silným...

Srdce jí bušilo napětím a když se setmělo, dokázala usnout jen neklidným a vyčerpávajícím spánkem, ze kterého se neustále probouzela. I ve snu ji neustále pronásledovaly myšlenky, ve kterých zvažovala všechna pro a proti obou možných rozhodnutí. Svítání jí připadalo jako vysvobození.

Rema našla sedět u jednoho z keřů v zahradě. Nepřítomný pohled upíral někam mezi rozkvetlé byliny.

"Rovisk. Chci do Rovisku."

Rem zavřel oči a přikývl. "Máš všechno sbalené?"

Zamručela na souhlas.

S povzdechem vstal a vydal se k domu. "Vyrazíme hned a počkáme v přístavu."

"Jak dlouho bude cesta trvat?"

"Do Rovisku? Dlouho. Do Harveny několik dní."

"Do Rovisku popluješ se mnou?"

"Ne."

Zarazila se. Sice tu odpověď čekala, ale doufala v jinou.

"Najez se-" mávl rukou ke stolu, kde leželo několik krajíců chleba. "-a jdeme."

Rychle do sebe nasoukala jídlo, vzala své věci a pak s Remem opustili dům. Nezamykal – dveře neměly zámek.

To ráno bylo dusno. Paprsky slunce se odrážely na hladině moře a Nita přivírala oči kdykoliv, když na moře pohlédla. Šli v tichosti, bylo slyšet jen zvuky probouzejícího se světa – cvrkot hmyzu, šumění listí a vzdálené volání ptáků. Po cestě se několikrát ohlédla. Přišlo jí líto, že odchází. Ve vesnici ji lítost přešla – něco bylo jinak. Viděla, jak se pohled ostatních goblinů na ni změnil. Nedokázala ho popsat, ale navzdory dusnu ji z něj mrazilo. Zle se jí dýchalo, měla pocit, jako by ji dnes vůně mořské vody smíšená se zápachem řas a ryb dusila. Rem se posadil na nízký kamenný obrubník, který lemoval okraj mola, zatímco Nita při čekání na loď nervózně popocházela sem a tam.

"Sedni si," zavrčel na ni Rem. Její nervozita ho rozčilovala.

Poslechla ho, ale ošívala se dál.

Slunce začínalo pálit. Když se okolo poledne na obzoru objevily obrysy lodi, vyskočila na nohy. S přibližující se lodí se změnil i ruch okolo mola – goblini začali chystat sudy s nasolenými rybami a nosili na molo bedny s řemeslnými výrobky.

Loď se blížila a Nita se přistihla, jak mělce a rychle dýchá. Rem zůstával klidně sedět, dokud loď nezakotvila a goblini nesměnili zboží. Teprve pak se ze svého místa zvedl.

"Zůstaň tady," poručil Nitě a vydal se k lodi.

Dřevěný můstek vedoucí k palubě vypadal nestabilně, ale Rem se po něm pohyboval s jistotou. Nita ho pozorovala, jak mluví s někým na palubě. Nebyl to ani goblin, ani člověk – byl to vysoký tvor s velkýma bledýma očima a nehybným obličejem. Na pažích se mu tu a tam odrážely paprsky světla od šupin. Přijal od Rema několik mincí a na posádku, tvořenou z goblinů, začal volat melodickým hlasem příkazy.

Rem na ni zamával, aby šla za ním. Opatrně po dřevěné lávce vyšla na loď. Rem ji chytil za paži a vedl na záď ke kajutám.

"Mají místo, za dobrého počasí jsme za šest dní v Harveně."

"Co je to?" zeptala se šeptem a trhla hlavou k tvorovi, se kterým Rem mluvil.

"Nokken. A taky kapitán lodi, který tě nechá utopit, jestli se budeš dál vyptávat."

Rem se tvářil vážně a Nita raději spolkla další otázky.

Jejich kajuta byla maličká, jen s dvěma úzkými lůžky z dřevěných prken, které byly zavěšené na řetězech. Ten stísněný prostor jí nedělal dobře a raději Rema poprosila, jestli by nemohli být venku na palubě. Vyhověl jí. Když loď konečně odrazila od břehu, Nita stála u zábradlí a sledovala, jak se gobliní vesnice pomalu vzdaluje. Rem stál tiše vedle ní a mračil se. Z jeho výrazu četla obavy a něco, čemu nerozuměla.

"Vypadáš smutně."

Pokýval hlavou. "Myslel jsem na svoje třetí jméno."

"Uprchlík? Ale vždyť se sem vrátíš, ne?"

"Na čas ano," řekl tiše.

Chtěla se ptát dál, ale něco v jeho tváři ji přimělo mlčet. A tak spolu stáli v tichosti a pozorovali vesnici, dokud jim nezmizela z očí.