Bomba

Zazvonil telefon. Seržant Švejstka se trhnutím probral, protože měl telefon na stolečku přímo vedle hlavy. Nějakou dobu na telefon hleděl ospalýma očima, potom natáhl ruku a zvedl sluchátko.
"Haló, seržante, spíš?", ozvalo se sluchátko.
"Ten idiot Válek, co mě kurňa budí", pomyslel si seržant Švejstka.
"Ne, právě jsem vymaloval a teď se chystám na úklid", řekl ještě trochu rozespale detektiv.
"Ono tě to vtipkování přejde, za půl hodiny pro tebe přijede naše auto", proneslo zase sluchátko.
"To víš že jo, celý žhavý. Dej mi svatý pokoj, já mám mít volno."
"Tak ho ruším. Jako tvůj nadřízený mám tu možnost a ty se koukej sebrat, auto už jede. Na nádraží se našla bomba. Potřebujeme všechny. A nechci slyšet nic o tom, že Sarti už tam jednou byl. Dobré pořízení, seržante."
Seržant Švejstka telefon zavěsil, a pomalu se rozhodoval, co dál. Nakonec vstal, šel si uvařit kafe a teprve až potom se rozhodl hodit něco na sebe. Seržantův byt byl podivný. Všude špína, špinavé hadry, pohozené věci. Nejzvláštnější věc však byla nefunkční rekvizita telefonu, z kterého předtím vedl hovor s nadřízeným.






Jednoho nedělního odpoledne seděl seržant Švejstka na lavičce v parku a kochal se pohledem na krásné mladé slečny, které tou dobou chodívaly domů z nedaleké školy. Tu se před lavičkou zjevila mohutná postava ve stejnokroji. Byl to nadřízený Válek. Jeho blahobytná figura tak ostře kontrastovala s mladými a neokoukanými těly školaček.
"Co jsem zase provedl, veliteli? Mám mít dneska přece volno."
"Já vím, Švejstka, ale máme pohotovost. Na nádraží někdo zanechal bombu, všichni musejí do půl hodiny tam. Pojďte, půjdete se mnou, máme společnou cestu."
"A to pro nás nepřijede auto, veliteli? Je to přece strašně daleko."
"Daleko to je, ale ty potřebuješ pohyb jako sůl."
"Ty máš co mluvit, ty sude", pomyslel si Švejstka a poslušně kráčel vedle velitele směrem k nádraží.
"A nevadí, že nejsem v uniformě?", tázal se velitele Švejstka, kterému se nezamlouvalo nedělní odpoledne, strávené ve společnosti upocených chlapů, jedné údajné bomby a pak hromadou papírování.
"To není problém, je to jen uniforma. Všichni se přece známe, ne?"
"Když já bych přeci jen raději..."
"Mlčet a držet směr, Švejstko!" zavelel velitel, protože od toho velitelé vlastně jsou.
Tak šli a šli dlouho, tak dlouho, že to muselo zanechat následky. Alespoň na seržantovi, který se potil tak moc, že o něj okolo stojící lidé měli opravdový strach.
"Tak jsme tady, i s Válkem", ohlásil se seržant policistovi, který zajišťoval vchod do vestibulu nádraží. Policista se ale jen nechápavě podíval seržantovi do očí a poslal ho pryč.
"Já to tušil, že uniforma není jen kus hadru, nepoznali mě", šeptal si pro sebe seržant Švejstka.







Bylo sychravé listopadové ráno, když se seržant Švejstka probudil a zatoužil po dobré cigaretě. Takové pokouřeníčko v posteli, nad to není nic. To věděli všichni policajti, kterým volný čas padal z děravých kapes přímo na zem, kde ho zadupali do země ostatní, většinou jejich nadřízení. Seržant se natáhl po krabičce. Naučeným pohybem jednu vytáhl, přiložil k ústům, stiskl rty filtr, zapálil, potáhl, vydechl a blaženě se usmál. Už dlouho se necítil tak svěže, většinou ho po ránu budil buď telefon, nebo klepání na dveře. Teď si tady leží v posteli, venku je sychravo, a on kouří a dostává chuť na dobrou kávu. Tak se po vykouření cigarety odporoučí do kuchyně a za chvíli už bytem voní káva. Ranní káva má pokaždé svou specifickou vůni. Člověk je ještě čerstvý a většinou tak trochu otupělý. Káva je rituál. Stejně tak cigarety. Po kávě a dalších dvou cigárech se Švejstka obleče a vydá se do nedaleké trafiky pro noviny a něco k snídani. Venku u kiosku potkává Válka. Válek dnes také není ve službě, ale bydlí nedaleko, tak se tak občas potkávají, když mají volno oba dva.
"Ahoj veliteli, co vy tady tak po ránu."
"Nazdar Švejstka, kdepak noviny, jdu za tebou. Někdo umístil na nádraží bombu, všichni tam musíme. Skoč se domů voblíknout do policajtskýho a za patnáct minut je tady pro nás pro oba auto. Jo a příště nevyvěšuj telefon. Jasný?"
"Von není vyvěšenej, je to jen taková maketa.. Do prdele, jak to, že se nikdy nemůžu v klidu nasnídat. No jo, hned jsem voblečenej, šéfe."
Seržant si to pádil zpátky do bytu a jeho nadřízený Válek si mezitím koupil cigarety a noviny, aby zabil čas.


Byla zima, když se ozval telefon v kanceláři seržanta Švejstky.
"Dobrý den, to je policie? Tady výtržník. Umístili jsme na nádraží bombu. Naschle."
Seržant na nic nečekal, okamžitě vytočil velitele Válka a nahlásil mu, že na nádraží je bomba a že všichni jedou tam. Velitel seržanta nejprve seřval, potom ho poslal někam s tím, že ho to nezajímá a beztak je jich na stanici dost a pak zavěsil. Nezbývalo, než se na nádraží vydat bez morální podpory svého šéfa. Cestou se Švejstka rozhodl, že si koupí cigarety a noviny, protože mu už došly. Přirozeně Cigarety. Potom, když se vracel zpět k autu...



"To je ale kravina, tohle už dál číst nebudu. Zbytečnost."
"Ale Vašku, dočti to, je to fakt zajímavé a má to skvělou zápletku, fakt!"
"Jo, zápletku, to vidím. Proč tam proboha pořád někdo umisťuje bombu na nádraží a proč se policajti chovají, jako by jim to bylo jedno?"
"Ale to je jen tak.. jak bych to řekl.. aby potom vynikla ta pointa. Si ji nalistuj, Vašku..Poslední strana, poslední odstavec."
"No dobrá, to jsem tedy zvědav, vážně.."



A to je právě život policajta. Když se ukáže, že je podezřelým právě on, není už nikdo, kdo by to soudu dokázal. Ten lupič nakonec vyvázl jen s podmínkou. A seržant? Dál pracoval jako ten nejlepší policista široko daleko. Sláva mu ale nestoupla do hlavy. Pořád po očku vyhlížel velitele Válka, a když šel kolem nádraží, podezíravě se koukal na každého, kdo tam zrovna byl.




To má být jako konec? Vždyť je to ještě horší než ten předešlý text. Ne, kamaráde, to ti nevemu, ty prostě psát neumíš, tohle fakt ne."
"Ale no tak Václave...",
"Tak to přepiš. Aby to dávalo smysl, proboha. Co má znamenat třeba ten telefon. Ta maketa telefonu? Jak to, že mu to zvoní a volají mu lidi? Co je to za ptákovinu."
"To je jako ten vtip, jestli mi rozumíš."
"Nerozumím. Pavle, vem si to a přepisuj. Až to bude skutečná detektivka se zápletkou, logikou a vším, co k tomu patří, rád tě tady uvidím. A už nechci slyšet ani slovo."
"No tak teda jo, měj se, Vašku. Já se ukážu co nejdřív. Slibuju!"
"Hlavně nespěchej, dej si záležet."

Spisovatel Drábek se vypotácel z kanceláře a na chodbě se úsměvem pozdravil s velmi sympatickou slečnou. Ta zahlédla ve dveřích redaktora, který Drábka vyprovázel, vstala a zamířila k němu.

"Dobrý den, já jsem Lucie Konvicková a chtěla bych vám ukázat svou práci."
"Konvicková? Snad Konvičková, ne?"
"Ne, Konvicková. Bez háčku!"
"No bože, jeden háček, to přežijete, slečno. Já jsem zase Koltz, ale lidi mě občas píšou Kolc. A taky žiju. Avšak osobně bych vám ten háček přidal, pokud bychom vás měli vydat. To víte, síla zvyku, lidé nechtějí nic neobvyklého. Tak ukažte, co jste mi přinesla."
"Tak to ani náhodou. Trhni si dědku. Sbohem."
Lucie K. odešla tak ladně, jako přišla. Tak bizarně započal příběh jedné velmi nadané spisovatelky, která se stala slavnou. Co vlasů si potom Koltz vytrhal. Dokonce si nechal zavolat zpět kamaráda spisovatele Drábka, ale jeho ne zcela ještě upravená práce nemohla obstát ani teď.
Co však zbývalo, vydavatelství nutně potřebovalo vydávat nové knihy a nikdo jiný se zrovna s lepším materiálem nenašel.




...

Seržant Švejstka si v knihkupectví prohlížel novinku, která ho zaujala za výlohou. Na obálce byl namalovaný revolver, kapky krve a hlavně stopky a dynamit, představující časovanou bombu. Nejvíce zajímavý byl ale název: PAVEL DRÁBEK - BOMBA NA NÁDRAŽÍ". Seržant nalistoval první stránku a četl:
"Tak co, seržante, jak jste se vyspal? Na nádraží někdo umístil nálož, to bude pěkná bomba."