Hrdinou proti své vůli

Hrdinou proti své vůli

Anotace: .

Šel jsem ten večer konečně udělat tu věc, o kterou jsem usiloval. Šel jsem zabít starého Července. Červenec byl hajzl. Vlastnil továrnu, kterí se zabývala zakázkami pro armádu, tudíž vynášela dost na to, aby si zaměstnanci mohli žít na vysoké noze, pobírat plat, o kterém se nikomu ani nesnilo a mít pana Července za toho nejlepšího šéfa pod sluncem. Jenže to by nesměl být starý Červenec lakomec, který umí jen hrabat a hrabat. Své zaměstnance vykořisťoval a hřešil na to, že jeho továrna byla široko daleko jediná, která dávala lidem práci. Zaměstnanci o práci přijít nechtěli, ale i tak se našli takoví, kteří se sem tam ozvali nahlas. Tam tamy se ale takovým prostředním, jakým továrna je, šíří velice rychle. Takový zaměstnanec, na kterého se poté ukázalo prstem, dostal nejen padáka, ale také pokárání a jako by toho nebylo dost, jeho fotka visela celý měsíc na nástěnkách všude po městě. Pod fotkou vždy stálo jeho jméno i adresa. Takovou ostudu si většina lidí dovolit nechtěla, protože městečko žilo prakticky jen a pouze z vůle starého Července. A tak ti, kteří byli takto stigmatizováni, neměli už moc šancí uplatnit se a nejlepší pro ně nakonec bylo odstěhovat se z města někam hodně daleko. A já ten večer chtěl toho starého dědka poslat tam, odkud se nikdo nevrací.
Pracoval jsem v jeho továrně jako hlídač, což mimo ostatní věci obnášelo i povinnost nosit u sebe zbraň. Většina hlídačů byla kdysi v armádě, byl mezi námi veterán z Iráku, toho jsem měl strašně rád, ale jednou přišel do práce později, než měl. Vymazali jsme záznamy z kamery tak, aby to nebylo poznat, ale stejně následoval vyhazov. Láďa se na mě za to zlobil, protože si myslel, že jsem ho práskl právě já. Ani ve snu by mě nenapadlo podrazit kamaráda. Ale to už Láďovi asi jen tak nevysvětlím, před pár dny se i s rodinou odstěhoval zpátky na sever, blíž k jeho rodině. Snad se mu zase bude dařit.
Má cesta do práce ubíhala strašně pomalu. Pamatoval jsem si téměř každý svůj pohyb. Každý vjem. Zarostlý člověk, který mě prosil o cigaretu. Mladší holka za výlohou prodejny kočárků, co se na mě usmála. Vůně kvetoucích třešní. Jaro a všechny jeho půvaby způsobovaly, že jsem se cítil hrozně sklíčeně.

Za vrátnicí jsem se ocitl ještě než zapadlo slunce. Byl jsem tady o něco dřív, ale občas jsme takto chodívali.Pozdravil jsem se s vrátnými. Práce hvrátných v této továrně zahrnovala spoustu papírování. Příjezdy, odjezdy, příchody, odchody, kdo kde a s kým a proč.
Bylo toho někdy až moc.
Věděl jsem, že ve čtvrtek bude Červenec ještě u sebe v kanceláři. V pátek totiž hodlal odjet na chatu, jako obvykle a tak dodělával, co bylo třeba. Kdyby nebyl tak arogantní a hamižný, možná by byl docela dobrý šéf.
Plán jsem měl jasný. V 17:54 nezamířím chodbou dolů do suterénu, ale rovnou ke dveřím šéfovy kanceláře. V tu dobu proběhne mnou naplánovaný výpadek kamerového okruhu právě nahoře v kancelářích. Přiložím čip ochranky k venkovnímu zámku, otevřu dveře, vejdu, střelím Července do čela, zavřu dveře, sejdu zadním schodištěm do přízemí, vymažu údaj o otevření dveří mou kartou a to celé mi musí zabrat maximálně pět minut. Po tu dobu kamery nebudou fungovat. V 17:59 projdu chodbou ke dveřím svého pracoviště, kde vystřídám denního hlídače pro sekci F, Honzu. Výpadky se občas dějí, není to nic neobvyklého. Pak se uvidí, za jak dlouho se na mrtvolu přijde.
Proč to všechno vlastně? Červenec nechal před měsícem vyhodit mou matku. Pracovala jako obyčejná dělnice ve skladě. V neděli nenaskladnila paletu se součástkami, které se měly v pondělí ráno používat. ´Tím se ráno zadrhla výroba a než se přišlo na to, kde je problém, trvalo to dobrou hodinu. Červenec byl vzteky bez sebe. Ale nepozval si matku k sobě do kanceláře, počkal si, až přijde do práce a seřval ji od hlavy až po paty mezi všemi, kdo byli zrovna přítomni na hale. Donutil ji podepsat papír, ve kterém se zavazovala nahradit úhrady škody a ušlého zisku. Matka byla psychicky labilní už předtím, ale co následovalo po vyhazovu, to byla noční můra. Po městě vylepené plakáty s její fotkou a jménem i adresou, lidé si na ni ukazovali. Často jsme na dveřích domu nacházeli zaschlá vajíčka. Matka to nesla tak těžce, že jsem se o ní začínal skutečně bát. To nejhorší přišlo právě před dvěma dny. Ráno jsem se vrátil z práce, a místo, abych rovnou skočil do postele, musel jsem zavolat havrany. Koroner se mnou sepsal papíry a já jsem, pořád otupělý, nebyl schopný uvěřit, co se to vlastně všechno stalo. Ale už tehdy jsem věděl, že Červenec to nepřežije. Nedovolím, aby takové prase běhalo po světě jen tak, už ne.

V sedmnáct padesát čtyři jsem vzal za kliku jeho dveří, v ten samý moment vytáhl z pouzdra zbraň a prudce otevřel. Na zemi ležel Červenec, evidentně se dusil, a u něj na kolenou nějaká hodně mladá holka jen v kalhotkách. A do toho já s pistolí v ruce.

"Konečně, tak mi pomozte, on se začal dusit", zařvala jako lev ta nahá holka. Já byl v šoku, protože mi to totálně rozhodilo rytmus. Svědka jsem nepotřeboval. Byl to sice ubohý plán a já vlastně počítal s tím, že mě nakonec dopadnou, ale takhle jsem to udělat nechtěl. A taky nezabiju někoho, kdo s tím svinstvem, které Červenec představuje, nemá nic společného. Tohle je jen nějaká mladá holka, asi milenka. Zastrčil jsem pistoli do pouzdra a zavolal vysílačkou Honzovi, aby přivolal sanitku. Potom jsem si klekl k Červencovi a byl u něj tak blízko, že mi krev bušila do spánků a pěnila. Podíval jsem se do očí té vyděšené holky a to mě zlomilo. Bylo v nich všechno. Od strachu po naději. Naději, že jsem tady a ten chlípný dědek jí tady nechcípne. Určitě netoužila po vysvětlování nějakému komisaři.
"Obleč se a vypadni. Já už to tady nějak udělám."
"Ale. "
"Bez ALE to půjde snadněji."
Poslechla, oblékla se a zmizela ze dveří tak rychle, že mi to za chvíli připadalo, jako by tady ani nikdy nebyla.
"Tak, a co teď s tebou, tlusťochu", uvažoval jsem nahlas. Zabít ho, to už nestihnu, moje hodiny právě ukazovaly 18:00. Červenec dál chroptěl, asi měl infarkt.
Rozhodl jsem se mu dát první pomoc.
Za pár minut konečně dorazili zdravotníci. Převzali si ho do péče, já jsem udělal prostor. Šel jsem pak pomalu do kanclu, kde na mě čekal Honza. Vyptával se. Že prej v kancelářích proběhl výpadek, ale už předtím haprovalo pár kamer. Jediná místnost, kde kamery nejsou, je právě Červencova kancelář.
Za půl hodiny dorazila policie. Vyptávali se mě na podrobnosti. Řekl jsem jim, že jsem šel za šéfem pro nějaké papíry, a tak jsem ho tam našel, jak leží na zemi a chroptí. Taky měli otázky ohledně mé matky, jaký to na mě mělo vliv, jak to všechno beru, zkrátka jsem u nich byl podezřelý. Řekl jsem jim, že to vypadalo na infarkt a že s tím já nemám a nezmůžu mít nic společného, ani kdybych chtěl.Samozřejmě, že to nebyla tak docela pravda, ale to jim říkat nemůžu. Vypadali zklamaně, potom mi ale potřásli rukou a vyjádřili upřímnou soustrast ohledně mé matky, načež se oba zaměřili na Honzu a záznamy z kamer.

"Co já teď budu dělat. Asi to prostě odložím na jindy", mluvil jsem si pro sebe v kanclu, když jsem po odchodu Honzy osiřel. Policie si vyžádala kamerové záznamy. Uvidí na nich, jak jdu po chodbě a těsně před dveřmi šéfovy kanceláře nastane výpadek. Teď ale budu muset odstranit stopy po tom, že byl naplánovaný.



Červenec měl skutečně infarkt. Ale zotavil se, a do dvou měsíců nám zase ztěžoval život. Pozval si mě na kobereček, byl to zrovna zase čtvrtek večer. Mluvil se mnou o mé matce, že je mu to všechno vlastně líto, protože já jsem mu život zachránil. Jako by mu v nemocnici vyměnili mozek. Nebo spíš srdce. Mluvil vlastně hrozně pokorně. Potom mi oznámil, že budu vyhlášen zaměstnancem roku, má fotka bude po celém městě viset jako ukázka muže, který i přes nepřízeň osudu zachránil život muži, který vzal de facto život jeho matce.
Byl jsem z toho tak zmatený, že jsem jen přikývl a když mě ze své kanceláře propustil, dokázal jsem si na chodbě jen zapálit.
Svůj útok jsem odkládal, hledal jsem zase co nejvhodnější den a jako nejpříhodnější se mi jevil opět čtvrtek, jenomže to by bylo moc náhod za sebou, bál jsem se toho. I když je možné, že souvislosti jsem viděl pouze já. Každopádně jsem prozatím nic neudělal.
Lidé mě začali poznávat, všichni mě měli za hrdinu, ale mně se ty jejich obdivné pohledy hnusily. Pak tady byli zase takoví, kteří na mě doslova plivali, protože jsem "zachránil" život někoho, kdo se k nim zachoval podobně jako k mé matce. Nemohli mi přijít na jméno.
Mstili se skrze mě za svá příkoří a dokonce mi vyčítali i neúctu k matce. V podstatě jsem začínal chápat, že mají pravdu.
A dostávalo mě to pod tlak.

Ve čtvrtek večer jsem prošel bránou a zamířil jsem si to do kanceláře Července. Přiložil jsem čip k zámku a otevřel jsem zprudka dveře. Seděl tam sám u stolu, v rohu stála nahá mladá dívka a oblékala se. Vytáhl jsem zbraň a zakřičel jsem: "TO MÁŠ ZA TO VŠECHNO, TY NESMRTELNEJ HAJZLE!"

Namířil jsem si na spánek a stiskl spoušť.

Autor CoT, 21.08.2024
Přečteno 69x
Tipy 5
Poslední tipující: Marry31, jablonka, cappuccinogirl, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

kdo by nechtěl zabít šéfa? :D Každopádně konec mě překvapil

22.08.2024 07:49:35 | Marry31

líbí

Kdyby to Červenec nepřežil, asi by nastal chaos v kalendářní, roce.
Píšeš skvěle, ten koment bert tak, že jsem absolutně nevěděla, co mám na tohle napsat já:-)
Každopádně líbilo, závěr byl překvapivej... bych si skoro přála, aby se mu to zaseklo.

21.08.2024 20:07:22 | cappuccinogirl

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí