Devadesát

Mladý chlapec se postavil k oknu. Bylo mu kolem šestnácti let. Opatrně odhrnul těžký závěs, historický kousek ze zlatavého hedvábí, a díval se ven na všechny strany. Chtěl mít jistotu, že je v domě sám. Poté se přesunul do koupelny, zapnul pračku a zavřel za sebou dveře. Měl plán.
Nastavil ji na devadesát stupňů, chvíli běžela naprázdno a potom otevřel dvířka. Ještě jednou se rozhlédl všude kolem, jako by snad nedůvěřoval tichu rozprostřenému po všech dlouhých, křivých chodbách, a potom zhasl světlo, nasoukal se do bubnu pračky, nejdřív pravou nohou a rukou, pak tělem a hlavou, levou nohou a úplně nakonec levou rukou, kterou pak za sebou dvířka opět zavřel.
Po hodině a půl vylezl ven. Akorát včas, v zámku chrastil klíč, rodina se vrátila.
„Nejsi o něco kratší?“ zeptala se ho matka po pár dnech, když si všimla, jak se mu nohavice otírají o dřevěnou podlahu.
„To se ti zdá,“ mávnul rukou, ale sám věděl, že se srazil o dobrých deset čísel.
Ten samý proces pak zopakoval ještě několikrát, byl čím dál tím menší, šaty na něm plandaly jako na polním strašákovi. Teď už se to nedalo před nikým skrýt, nijak zamluvit, matka ho tahala po doktorech, myslela si, že má hormonální vadu.
Již není cesty zpět, musím to dokonat až do konce, říkal si, když byl velký jako průměrné batole. V tu chvíli už bylo o dost snazší vsoukat se do bubnu, horší to bylo s tím pračku zapnout a zvolit vhodný program. Musel se do ni nenápadně vkrádat ve chvílích, kdy už nějakou dobu běžela, a pak ji sdílet spolu se spodním prádlem svých sourozenců. Opustit ji o něco dříve, aby matka neprohlédla jeho mistrný plán.
A pak se to stalo.
„Kde je ten kluk?“
„Neviděl jste ho někdo?“
„Kam zmizel?“
„On se snad vypařil!“
Nevypařil se. Moc dobře slyšel všechny ty hlasy, ze všech koutů domu doléhaly až do jeho skrýše v koupelně. Krčil se za levandulovým mýdlem. Konečně byl tak drobný, nicotný, malinkatý, že si ho stěží mohl někdo všimnout. Ale on chtěl mnohem víc, mnohem, mnohem míň.
Lezl do pračky a zase ven, pokaždé o kus menší. Menší a menší. Roztočům se díval přímo do očí, ale neměl strach, byly to spřízněné duše. Stalo se z něj smítko prachu, občas setřené mokrým hadrem, ale jinak šťastné, šťastné jako blecha.
A když jím začaly zmítat elektrické síly, když se točil kolem atomárních jader, když hlavou rozrážel elektrony a viděl to nekonečné prázdno, konečně poznal, v čem spočívá a odkud pochází každé z pozemských neštěstí.