Drahá Liz

Anotace: Je to příběh o lásce, ale nepatří mezi veselé. Muž odjíždějící na frontu... a zřejmě později umícající. Je to povídka stará asi pět nebo šest let.

Drahá Liz!
Slíbil jsem Ti, že jakmile dorazíme do tábora, napíšu pár řádek o cestě a místním stylu života. Podařilo se to však až o několik dnů později.
Vrátím se zpět na vlakové nádraží, na to nádraží, kde jsme se spolu viděli naposled. Byl to krásný slunečný zářiový den, na nebi nebylo ani mráčku, skřivánci si přezpívávali své magické trylky. Měla jsi moc smutný pohled v očích. Ty krásné kaštanové oči najednou ztratily svůj půvab a krásu, místo nich jej nahradil smutek, pláč a výraz, který jsem dosud neznal. Já jsem taky plakal. Těžké slzy mi padaly na tmavě-zelenou uniformu a já se obával, že tě už nejspíš nikdy neuvidím. Když nakládali výzbroj do posledního vagonu, tolik jsem ti chtěl říct “Sbohem”, ale nešlo to. Neměl jsem ani sílu ani odvahu. Pamatuji si ta slova, která jsi řekla dřív, než se vlak rozjel. Volala jsi: “Petere, drž se blízko kapitána!!!” Až dnes jsem si však uvědomil, co jsi tím chtěla říct.
Jakmile jsme opustili nádraží, čekala nás více než třídenní dlouhá cesta vlakem. Nemáš ani tušení, jaké to bylo pro mě dlouhé. Poslouchat stále stejné tlachání posádky o tom, jak dostaneme zase jednou pořádně do těla, jak s námi armáda zacvičí, že se nás může vrátit tak polovina, a že němci jsou do boje celí splašení, což se o nás říct nedá.
Jedna z věcí, která se mi celou cestu honily v hlavě, byla ta, že oba tyto tábory bojují pro věc, která se jim zdá na první pohled správná.
Cestou jsme minuli spoustu vesnic. Vlna války k nim naštěstí ještě nedorazila. Lidé měli stále úsměv ve tváři, mávali nám a přáli šťastnou cestu. I já jsem se usmíval, ale jen do chvíle, kdy jsem si zase všechno uvědomil. Jsem voják s nízkou hodností a jedu do války s Německem, protože tak někdo vzkázal.
Vystoupili jsme z vlaku a ještě velmi dlouhý kus cesty zůstal před námi. Museli jsme jít hlavně v lese, aby nás nepřítel nezničil ještě před tím, než dorazíme na místo, kde se budeme hlásit jako jednotka pěšáků se zaměřením na boj z blízka.
Nechtěl jsem tam dojít. Zní to zvláštně, ale chtěl jsem, abychom tam nedošli nikdy. Ale představa, kdy jsem si mohl vybrat, jestli zemřít v boji, nebo náhodou během cesty do tábora, mě nutila, abych si vybral tu první variantu a zemřel jako muž.
V táboře to není tak špatné. Jsou tu i lidi, se kterýma se dá normálně bavit, jako třeba Alex. Původem je z řeznické rodiny, což mu v této situaci zaručeně pomůže. Musel kvůli válce opustit manželku a tři malé děti. Jedna z věcí, které se mi na něm líbí, je ta, že si umí z každé situace udělat legraci. Umí se zasmát i sám sobě, což někteří neumí a hned se uráží.
Nejkrásnější moment ale nastane při východu slunce. Hvězdná obloha se pomalu ztrácí a nahradí ji růžová záře, která se pozvolna mění ve žlutý oblak. A pak už přijde velké finále v okamžiku, kdy se na oblohu vyvalí obrovský rozžhavený kotouč. V této chvilce se všechno začíná probouzet, zlehka zaznívá zpěv ptáků a rosa na listech se jemně zatřpytí. V tomto okamžiku bych chtěl být s tebou. Chtěl bych tě obejmout a políbit na rty, vískat tě ve tvých kučeravých vlasech a říct ti, že jsi pro mě vším. Jen pro tebe se každé ráno probouzím, má lásko. Snad se vrátím, a řeknu ti to osobně, ne jen přes list papíru, který lze kamkoliv založit či ztratit.
Už mě volají na nástup.

Líbá tě tvůj Peter.